Biblické perikopy:

2Sam 7,4-5a.12-14a

Ž 89,2-5.27-9

Ř 4,13.16-18.22

Mt 1,16.18-21.24a

Drazí farníci ze Zubří a Vidče!

Matouš pojednává o Josefovi zcela zřetelně na pozadí Starého zákona. On nese rysy onoho praotce, který v době hladomoru zachránil svůj kmen, slovy Bible – svůj dům. „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ (srov. 2,15; Oz 11,1; Ex 4,22-23)

Zvědavá mysl si posteskne: „Kéž by byl evangelista o tak velkém světci řekl trošku více!“ Marek, Lukáš i Jan jsou však ještě skoupější: Stroze uvádějí, že Ježíš je „synem Josefovým“, což nezní vždy lichotivě. Jen vzpomeňme, jak zástupy nad Kristem ohrnovaly nos: „Není to Ježíš, syn Josefův?“ Zkrátka, variace na známou pochybovačnost: „Co z Nazareta může vzejít dobrého?“ (srov. J 1,46)

Smiř se s tím, že Písmo svaté neobsahuje odpovědi na všechny tvé otázky. Zcela určitě v něm ale najdeš odpověď na to nejdůležitější: „Jak mohu dojít spásy?“

A s Posvátnou tradicí je to podobné. Nemá doplňovat biblické mezery, ale spíše krotit – bujnou lidskou představivost.

Bohoslužba této slavnosti nás vyzývá, abychom poodstoupili ode všech legendárních zpráv a soustředili se na to, co je jisté:

Vstupní modlitba prohlašuje, že Josef chránil dílo vykoupení. Církev v tomto poslání pokračuje, především při slavení Eucharistie, a tak se uskutečňuje spása do konce časů. Josefova role nebyla výlučně dějinná, ale trvá. Není divu, že se jeho jméno uvádí při každé mši, hned za Bohorodičkou, Pannou Marií!

Liturgie dále ukazuje Josefa jako výtečného Kristova učedníka. Pěkně to vystihla vstupní antifona: „Hle, služebník věrný a prozíravý, kterého Pán ustanovil nad svou rodinou.“ Těmito slovy z podobenství o hřivnách mířil Spasitel na svou apoštolskou družinu. Zcela jedinečným způsobem je však naplnil svatý Josef, který dával rodině samého Boha „příděl jídla ve svůj čas“, a za to ho velkorysý hospodář a král nemůže neodměnit.

Bratři a sestry, myslím, že mezi Josefem a kněžími je duchovní spojenectví. Vždyť oni jsou „správci v Božím domě, jímž je církev živého Boha“ (srov. 1Tim 3,15).

Milí otcové a manželé, Snoubenec Mariin a Pěstoun Páně je také vašim vzorem a přímluvcem. Proč? Leckdy si děláte vrásky z toho, zda zajistíte své nejmilejší a postavíte potomky po všech stránkách do života. Josef se rovněž obával. Bál se, aby se jeho drazí nemuseli lekat. (Nádherně to vylíčil Dobraczyński ve svém románu Stín otce.)

Toto svaté strachování bývá znakem zodpovědnosti a pokory. Nuže, napodobujme svatého Josefa. Dávejme sobě svěřeným duším vydatnou stravu ve správnou chvíli, pokrm přirozený i nadpřirozený.

A nezapomínejme ani na domácí zbožnost! „Blaze těm, kdo přebývají v tvém domě, Pane, stále tě mohou chválit.“ Tak zněl verš před evangeliem. Oním domem Hospodinovým už nemyslíme na jeruzalémský chrám, ani neodkazujeme pouze na nazaretský domek; každé obydlí, do něhož vpustíme Ježíše, je nyní domem Božím.

Pracovitost a zbožnost, toť pravé znaky dokonalé mužnosti. Jednejme tak, jako by všechno záleželo na nás, leč modleme se, jako by vše záleželo na Bohu. (sv. Ignác)