Milí farníci ze Zubří a Vidče!

„Hlavu mi mažeš olejem!“ tak se modlil žalmista z dávnověku. Církev je zvyklá jeho vykládat ve světle Zákona Nového: Mluví se v nich o svátosti křtu, jejíž neodmyslitelnou součástí je také mazání hlavy, tj. temene a čela.

Pomazání by se mělo dostat zejména našim očím. Jako „synové světla“ totiž nesmíme setrvávat ve „slepotě hříchu“.

Někdy však musíme přijít o zrak, abychom mohli vidět. Jen vzpomeňme na Šavla! U damašské brány byl oslepen září Kristovou. Tři dny a tři noci ničeho neviděl. Poté se dává pokřtít a prohlédne. „Přišel jsem na tento svět, aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli.“

Pavel, všemi mastmi mazaný, sebejistý, kovaný učenec, konečně rozpoznal svou slepotu. Zahlédl Kristův jas na tváři trpící církve, kterou doposud pronásledoval jako cosi ošklivého a nebezpečného.

Je třeba odumřít starému životu, abychom viděli jasně. Tak se rodí mystik. Podle některých učenců pochází tento výraz z řeckého slovesa myein, které neznamená nic jiného než „přivírat oči“. Mystik umí rozlišit, nad čím může víčka přimhouřit a co naopak přehlížet nesmí. I nás to vede k přemýšlení: O kolik nepodstatných věcí se strachujeme zbytečně a kolik důležitých přezíravě opomíjíme.

Stále prožíváme postní dobu. Dopřejme si, zvláště při těch vynucených zdravotních opatřeních, zdrženlivost očí. Čím méně budeme vidět, více spatříme. Jeden z ohromných zážitků mě potkal při návštěvě lužické Žitavy. V tomto městečku, které bývalo součástí českého království, se vystavuje malé a velké postní plátno pozdně středověkého původu. První artefakt zachycuje výjev ukřižování, podobně jako u nás v Zubří, druhý výpravně líčí celé dějiny spásy. Když začínal pašijový čas (5. neděle postní), bývala zavěšena mezi lodí a kněžištěm, takže věřící neviděli „nic“. Možná právě proto viděli jasněji, duchovněji. Skrze závěs k nim doléhalo jen tiché ševelení latinských modliteb.

Slepci nás leckdy zahanbují, vidí-li bystřeji než my. I naše národní pověsti hovoří podobně: staroměstský orloj měl sestavit slepec Hanuš, Kde domov můj poprvé zapěl nevidomý Mareš. Jinotajné sochy spravedlnosti mívají oči obvázány nejenom proto, aby při výkonu práva nikomu nestranili. Spravedlnost je věcí Boží a skrývá se našim zrakům.

Četli jsme příběh o uzdravení slepého od narození, úryvek určený dospělým křtěncům. V jeho popředí nebylo navrácení zraku; tím pravým znamením bylo to, že nebožák prozřel.

Nejostřeji vidí čisté srdce, takové si všímá všelijakých drobností a krásy. Před časem jsem rozmlouval s mládežníky na druhém stupni o vlivu tzv. podprahových podnětů na naše rozhodování. Promítal jsem jim obrázky, na kterých se objevovaly skryté narážky na násilí a pohlavní bezuzdnost. Byl jsem velice mile překvapen tím, že si těchto „košilatých“ zpráv ve valné většině nepovšimli. Nebylo to tím, že mají stále nezkažené oči? „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha.“

Bratři a sestry, v Zubří se připravuje, jak víte, ke křtu několik dospělých. Když jsou přijímáni do katechumenátu, označují se jim křížem mimojiné oči, „aby ustavičně hleděly na Krista“. Prosme při této mši za ně, aby dospěly až ke svátosti osvícení.

V byzantském prostředí se při panychidě lije zesnulým kněžím do očí trocha svatého oleje. Když se loučíme s papežem, pokládá se mu na tvář rouška. Ve všech kulturách, na Východě i na Západě, svým zemřelým zavíráme víčka: Kéž oči zesnulých jednou spatří Boha tváří v tvář!