Biblické perikopy

Iz 7, 10-14

Ž 24, 1-6 (Ať vejde Hospodin, on je král slávy!)

Řím 1,1-7

Mt 1, 18-24

Nadpis Listu svatého apoštola Pavla Římanům

Bohem milovaní, povolaní ke svatosti!

Druhý vatikánský koncil, jak jsem nejednou připomněl, si přál v konstituci o posvátné liturgii, začínající slovy Sacrosanctum concilium, aby se věřícím při bohoslužbě pestřeji předestřely poklady Božího slova. Následná liturgická reforma, kterou jsme se letmo zabývali před dvěma týdny, 50 let od zavedení nového mešního pořádku, stanovila, aby se o nedělích četly dva biblické úryvky před evangelium. Tím se křesťané vrátili k tomu, co bylo ve starověku běžné. Čítávalo se z „Proroků“, z „Apoštola“ a nakonec z evangelií.

V ideálním případě jsem schopni vylovit ze své krátkodobé paměti, co zaznívalo v evangeliu. S trochou úsilí si vybavíme i první čtení, ale málokdy se rozpomeneme na úryvek v pořadí druhý. Na naši obhajobu můžeme říci, že jde o perikopy často dost složité. Těžko se v nich hledá jediná, vůdčí myšlenka.

Totéž lze říci i o dnešním druhém čtení.

Nemůžeme mu porozumět, pokud si nepřiblížíme jeho literární druh: i když zní vznešeně, nejedná se o nic jiného než nadpis celé epištoly. Svatý apoštol Pavel byl přeborník v tomto zdánlivě banálním slohovém útvaru. Z praktického začátku udělal velkolepý úvod k celému listu. Bylo by stačilo, podle tehdejších zvyklostí, krátce uvést jméno odesílatele, adresáta a pozdravit:

Odesílatel a adresát: „Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán. Od něho jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom na oslavu jeho jména přivedli k ochotnému přijetí víry všecky národy. K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal.“ Musíme dodat, že v řeckém originále se na tomto místě nachází jedno dlouhé souvětí. Tím se stává ještě zřejmější, že jde vlastně o rozvinutí ustálených částí. Český liturgický překlad vše rozsekal do mnoha dílčích vět, a tak zastřel původní funkci i spád dobře čitelný v řečtině.

Pavel se představuje jako doulos Christou Iesou. Doulos současně znamená otrok i služebník. Nepatří sobě, ale Kristu. Podobně i Pán Ježíš nepřišel plnit vůli svou, ale Otcovu. Apoštolem se stal díky povolání, není to jeho výmysl. Je „určen k hlásání radostné zvěsti“. České „určen“ není přesné, lepší by bylo „oddělen“. To, co Pavel koná, je podobné službě v chrámě: k ní jsou kněží a levité také vyděleni. Více o sobě neříká, protože je nezadržitelně uchvácen Kristem.

A nakonec pozdrav, opět dle našeho nešťastně počeštěného znění: „Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.“ Doslova se tu užívá stejného oslovení, ke kterému jsem se uchýlil také já v úvodu této homilie: „Bohem milovaní! Povolaní ke svatosti!“

Apoštol národů vyprošuje římským křesťanům milost a pokoj. To je další ozvěna Vánoc. V evangeliu podle Jana čteme: „Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista.“ Tak tedy „milost“. V evangeliu podle Lukáše, který byl ostatně Pavlovým druhem, zase prozpěvují andělé nad Betlémem: „Pokoj lidem dobré vůle.“ Hle, „pokoj“.

Oboje se lidem nabízí nikoli skrze samotné Ježíšovo narození. Tyto události jsou líčeny na pozadí Velikonoc, Kristova ukřižování a vzkříšení.

Z Pavlových slov velice snadno, na způsob operní předehry, pochopíme, čemu bude věnovat celé psaní. Zároveň poznáme, jak velice si váží římských křesťanů.

Není to ale legrační, že z celého listu veřejně předčítáme jenom jeho nadpis? Představte si, že bychom to udělali s nějakou básní: F. X. Halas – To kalné ráno. František Hrubín Jak to bylo, pohádko. Z nadpisu se dá vytušit ledacos, ale je to jen nadpis. Pavel však do něho vetknul i hlavní myšlenku celého psaní: Bude mluvit o „Ježíši Kristu, z rodu Davidova, Synu Božím“. Právě proto ho redaktoři římského lekcionáře určili na čtvrtou neděli adventní. Kristus Ježíš je tělesný, má rodokmen, předky, na jeho příchod připravovali proroci; ale současně nekonečně tělesnost převyšuje, je to Syn Boží. K témuž poznání dospěl, na Kalvárii, jak čteme v závěru Markova evangelia, i první mezi Římany: „Tento člověk byl opravdu Syn Boží.“

Nacházíme se v neobyčejném napětí mezi dvěma řády. Pavel je nazývá řecky kata sarka (podle těla) a kata pneuma hagiosynés (podle ducha posvěcení). Tyto póly se pak bude ozývat i na jiných místech Nového zákona, budeme si toho moci povšimnout i ve slavném Prologu Janova evangelia, až se bude prozpěvovat o Božím hodu vánočním. „Na počátku bylo slovo…“ Jan nezastírá, že se „Slovo stalo tělem“. Dobře ale ví, že se nenarodilo „z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha“.

Tyto dvě skutečnosti musíme správně skloubit: To, co je tělesné, máme produchovnit, nikoli naopak.