Událost Proměnění je podrobněji líčena třemi synoptiky a k tomu se na ni odvolává ve svém listě i svatý Petr. Jde nepochybně o historický fakt.
Evangelista Matouš, z něhož čteme o nedělích po celý tento rok, si všímá toho, že „Kristova tvář zářila jako slunce“. Lukáš (10,31) dodává, že svědkové Mojžíš a Eliáš s Ježíšem „mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě“. (Scéna se odehrává těsně před pašijemi, a proto ji zvěstuje o druhé neděli postní.)
Když tedy Kristus rozmlouval o své oběti, o hrozivé křížové cestě a trpkém ukřižování, celý zkrásněl. Těší se, že naplní Otcovu vůli. Nemračí se jako kakabus. Neříká: „Když to musí být, tak já se tedy obětuji.“
Dotýkáme se sdělení důležitého pro každého z nás. Křesťanská oběť vede ke kráse. Dobře to známe z dějin křesťanské svatosti. Už starověcí mučedníci jsou líčeni jako ztělesnění duchovní sličnosti. Přiléhavě to vystihuje sv. Ignác z Antiochie při popisu mučednické smrti Polykarpovy:
Když (…) složil ruce za záda a byl spoután jako nejlepší beránek, vybraný k oběti z velkého stáda, byl připraven jako celopal, v němž Bůh nalezl zalíbení, a s očima upřenýma k nebi řekl: (následuje Polykarpova modlitba) Když vyslovil »Amen« a dokončil svou modlitbu, zapálili pochopové hranici.
A když plameny vysoko vyšlehly, spatřili jsme my, kterým bylo dovoleno přihlížet, veliký div. I proto jsme byli zachováni, abychom mohli i jiným zvěstovat, co se přihodilo. Oheň se totiž vyklenul, jako když vítr napne lodní plachtu a obloukem obklopil mučedníkovo tělo. To neskýtalo uprostřed ohně pohled, jako by se pálilo maso, ale jako když se peče chléb anebo jako když září v peci tříbené zlato a stříbro. A také jsme ucítili takovou vůni, jako když zavoní kadidlo nebo nějaká jiná vzácná vůně.[1]
Další úchvatný příklad si můžeme vzít od mučedníků japonských, z šestnáctého století. Poslyšme, jak líčí očití svědkové jejich oběť, bez jakýchkoli vynechávek:
Když byly kříže zasazeny do země, bylo podivuhodné sledovat neohroženost všech. Povzbuzovali je k ní tu Otec Pasius, tu Otec Rodriguez. Otec představený stále setrvával v nehybném stavu, s očima upřenýma k nebi. Bratr Martin zpíval na znamení díků za Boží dobrotu některé žalmy, k nimž připojil verš: Do tvých rukou, Pane, svěřuji svého ducha. Bratr František rovněž hlasitě děkoval Bohu. Bratr Gunsalvus se modlil velmi silným hlasem modlitbu Páně a pozdravení andělské.
Náš bratr Pavel Miki, který věděl, že u všech, s nimiž kdy přišel do styku, je ve veliké vážnosti, prohlásil nejprve všem přítomným, že je Japonec a člen Tovaryšstva Ježíšova a že umírá proto, že hlásal evangelium, a že děkuje Bohu za tak mimořádné dobrodiní. Pak připojil následující slova: „Když jsem teď dospěl až sem, předpokládám, že nikdo z vás si nemyslí, že bych teď nechtěl mluvit pravdu. A proto vám prohlašuji, že není jiné cesty k spáse než ta, kterou jdou křesťané. Tato cesta mě učí, abych odpustil nepřátelům a všem, kteří mi ublížili. Proto rád odpouštím králi a všem, kteří mě přivedli na smrt, a prosím je, aby ochotně přijali křesťanský křest.“
Pak obrátil zrak na své druhy a začal jim dodávat odvahy pro jejich poslední zápas. A tu se všem po tvářích rozlila přímo radost, především Ludvíkovi. A když na něho jakýsi jiný křesťan zavolal, že zakrátko bude v ráji, projevil pohybem prstů a celého těla takovou radost, že se k němu obrátily zraky všech přihlížejících.
Antonín, který byl vedle Ludvíka, pozdvihl oči k nebi a po vzývání nejsvětějšího jména Ježíšova a jména Mariina začal zpívat žalm Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodinovo, který se naučil v katechetickém ústavu v Nagasaki, kde se velice dbalo na to, aby se chlapci naučili několik vhodných žalmů.
Jiní zase s jasnou tváří stále opakovali: „Ježíši, Maria!“ Někteří také nabádali kolemstojící, aby žili, jak se sluší na křesťana. Tímto a jiným počínáním dávali najevo, že jsou připraveni zemřít.
Tehdy začali čtyři kati vyjímat ze svých pochev (v Japonsku běžně užívaných) meče. Při tomto děsivém divadle všichni věřící volali: „Ježíši, Maria!“ a navíc se zdvihl žalostný pláč a nářek pronikající až do nebes. A kati jednoho každého z nich zakrátko jednou nebo dvěma ranami zbavili života.[2]
Někteří světci nezměrně trpěli zhoubnou chorobou, aniž by si jejich muk nejbližší všimli. Napadá mě v této souvislosti svatá Bernadetta, vidoucí z Lourd, ale také služebnice Boží Anna Zelíková z Napajedel, stižená souchotinami ještě ve školním věku. Známý je snímek blaženě se usmívající Aničky několik dní její smrtí.
Nebylo by špatné udělat si v postní době důkladnější zpytování o našem přístupu k životním těžkostem?
[1] Cap. 13, 2 – 15, 3; Funk 1, 297-299.
[2] Ze Zprávy o mučednictví svatého Pavla Mikiho a jeho druhů zapsané jejich současníkem, Cap. 14,109-110: Acta Sanctorum Febr. 1,769.
