Drazí bratři a sestry!

Stále prožíváme svátky Božího narození, k naší lítosti obyčejně spojené se sentimentem (zasyčelo to jako jedovatý had), ale i nespoutaným kýčem. V jedné slovenské restauraci mě kupříkladu zaujala nevšední výzdoba: malé sýkorky na zasněžených větvích s čepičkami a bambulí na hlavičkách. Při troše štěstí uvidíte takové tvorečky na Kysuci poletovat i vy. Naše maminka jednou přinesla domů postavičku Santy Clause dřímajícího v houpacím křesle s elektrickou svíčkou v ruce. Při každém, byť nechtěném, tlesknutí, se světýlko rozzářilo, dědeček procitnul, začal se vlnit v bocích a prozpěvovat: Rolničky, rolničky. Čím vybitější byly články v jeho zádech, tím podroušeněji zněl i jeho hlas.

Co takhle si dát jako křesťané jedno opravdu užitečné novoroční předsevzetí, že o příštích Vánocích vykážeme ze svých domácností všechno nehezké a líbivé za práh? Prospějeme tím i naší duchovně zmatené společnosti. Hosté budou moci na první pohled ocenit ryzost, opravdovost a hloubku svaté víry.

Čím se tedy vyznačuje křesťanský styl života? Jesličky, seno, nazaretský domek – vznešená jednoduchost, o níž uznale mluví druhý vatikánský sněm (Sacrosanctum concilium 34). Za chudobu se stydět nemusíš, ale za bezbřehý nevkus zcela jistě. Někdy méně znamená více. Nádherně to vylíčil svatý papež Pavel VI. ve své promluvě, kterou pronesl roku 1964:

Nazaretský dům je školou, v níž začínáme rozpoznávat Kristův život: je tudíž školou evangelia. Zde se totiž nejprve učíme dívat, poslouchat, rozjímat a do hloubky pronikat, jaká vznešená a tajemná síla je ukryta v tom velmi prostém, velmi pokorném a velmi krásném zjevení Božího Syna.

Naše milá církev chce upoutat a být nápadná. To se přece účinněji zajistí bujarostí či nezřídka jalovým nevkusem. Bohu žel, ani křesťanům není toto pokušení cizí.

Jednoho léta jsme se zastavili s autobusem ministrantů v jistém mariánském duchovním středisku, na pomezí Čech a Moravy. Srdečně nás přivítal starší spolubratr zodpovědný za chod svatyně. Vše přichystal ke slavení bohoslužby a dal se do oblékání posvátných rouch. Náhle mu v očích zajiskřilo, sáhnul do skříně, nahmatal jakýsi ornát a pyšně pronesl: „Toto paramentum, pánové, dostal darem Mons. Duka v Polsku a nám ho věnoval.“ Při letmém pohledu mi svitlo, proč vážený hierarcha ve svém šatníku toto veledílo oželel: Na hrudi se důstojnému pánu vyjímala ohromná, strojově vyšitá podobizna Karola Wojtyły, na zádech zase hleděla na zbožný lid reprodukce Černé Madony z Jasné Hory. Když se náš hostitel šinul v průvodu k oltáři, připomínal velkolepý pohyblivý billboard, brázdící ulice Čenstochové a vábící do některého krámku s devocionáliemi. Když rozpínal paže k liturgickému pozdravu či modlitbě, vykukoval na nás polský papež jako roztomilý šotek. A Královna Polska se šrámem na tváři jako vojenská hlídka přísně zkoumala všechny, kdo stáli za rameny celebranta. (Šat, do nějž se jako kněží oblékáme, má zastřít naši lidskou ubohost a zaostřit na vznešenost Kristovu.)

Někdy mám sto chutí sesbírat ze svého okolí podobnou veteš, která svou ošklivostí vyčnívá nad průměrem, a pak je, jako Antonín Koniáš, spálit na hranici. Už samotný výběr by nebyl snadný ani spravedlivý…

Co všechno jsem jako mladý kaplan nenašel při pochůzkách nemocných? Jedna stařenka v Hranicích se mi pokaždé chlubila svým nejoblíbenějším kouskem. Promiňte mi, budete se musit spokojit s mým nedokonalým popisem. Bude to takový odlesk v Perseově štítu. Bez něho byste asi přišli o zrak, jako ona osůbka: Na domácím oltáříčku se vyjímala postava blížící se Panně Marii Lurdské; dáma v bílém s modrým pásem okolo boků, s růžencem v sepjatých dlaních. Kdepak ale zmizela Massabiellská jeskyně? Kdepak zurčí zázračný pramen? Vyschnul. Náš výjev je opatřen jiným, daleko nápaditějším pozadím: krásná paní se zjevuje na skalisku posetém korály, do nějž mocně narážejí zpěněné vlny. Dojem umocňuje i plazící se červená hvězdice. Dívčiny nohy jsou přilepeny do rozevřené mušle. Volná variace na bájný námět? Vůz Galatey tažený delfíny či Venuše zrozená z lastury? Ale ne. Spíše se bude jednat o stylizovaný záběr z letní dovolené, kterou si Svatá rodina dopřála u Rudého moře během svého egyptského vyhnanství, za Herodova panování.

Panna Maria Lurdská přitahovala ovšem i vietnamské hokynáře v Hranicích. Stačilo se projít po Pernštejnském náměstí okolo jejich obchůdku. Ve skleněné výloze stávala v celé své kráse obklopena zahradními trpaslíky, jako v Disneyově pohádce.

A co teprve důmyslné svíčky ve tvaru svatých patronů, jimž z hlaviček kouká knot? Zapálit tento parafínový výtvor přímo vyvolávalo rozpor: jde o úkon nábožný či hluboce nezřízený, rouhavý?

Některé předměty ošklivostí vynikají natolik, že služebník zaváhá, zda má nad nimi pronést požehnání nebo mocné zaříkávání. „Otče, posvěťte mi tyto nástěnné hodiny.“ Požádal mě jednou kostelník z vesničky Ústí, vytahuje poklad z tašky: Kristova svatá tvář, obepnutá trnovou korunou tvořila ciferník, okraje však byly vybaveny duhovou hudbou jako u Buddhy nebo ještě lépe na diskotékách ze sedmdesátých let. Když šňůru zastrčil do elektrické zásuvky, děly se věci, které navozovaly stavy změněného vědomí.

A nakonec ty hrozné pohlednice, z nichž adresát může zcepenět úlekem! Třeba ta proměnlivá, na které Ukřižovaný mrká podle toho, z jakého úhlu na něj hledíte; či Zmrtvýchvstalý s korouhví vyobrazený na pozadí neonového oblaku; nebo Jan Pavel II., jenž se jako slušovický Jóžin z Bažin vynořuje nad kupolí svatopetrské baziliky a potutelně se na nás mravenečky směje.

Moji milí, nemohu se, po procházce tímto obludáriem, nezeptat: Když věci nepěkné přivádějí vyprahlá srdce na pokraj blaha, jaký užitek musí navodit věci pěkné, ba krása sama?