Milovaní bratři a sestry!
Přesně před padesáti lety zveřejnil svatý papež Pavel VI., z rozhodnutí druhého vatikánského koncilu, obnovený pořádek římské mše. Měli bychom to dnes oslavit, protože drtivá většina účastníků této bohoslužby v něm vyrostla. Je natolik samozřejmou součástí našich životů, že nad ním už ani nepřemýšlíme.
Toto kázání bude mít tři krátké části: Nejprve poukážeme na to, co liturgické reformě předcházelo. Poté si popíšeme mechanismus, jímž se dospělo k současné podobě římské mešní liturgie. Na závěr se dotkneme naší liturgické současnosti.
Ad 1. Dnešní podoba mše nespadla jen tak z nebe. Byla vlastně připravována přinejmenším od druhé poloviny 19. století. Tehdy se zrodilo, v Belgii – v mnišském prostředí tzv. liturgické hnutí. Zmiňme alespoň klášter Maredsous nebo dodnes významný klášter v Solesmes, který proslul obnovou gregoriánského chorálu. Odtamtud se živě šířilo do ostatních zemí, jako Francie (např. dom Festugière), Německo (klášter v Maria Laach s opatem Ildefonsem Herwegenem a slavným Odonem Caselem), Rakousko (Pius Parsch, rodák z Olomouce – Nových sadů, vydavatel dvojjazyčných misálků). V českých zemích se do tohoto hnutí zapojili benediktini z Emauz (např. P. Marianu Schallerovi vděčíme za vydání česko-latinského misálku pro Boží lid). Liturgickému hnutí byl vlastní zájem o tzv. liturgické prameny. Začalo objevovat, jak bohaté je naše římské dědictví a pokoušelo se co nejvíce navrátit ke kořenům.
Mocným podnětem pro liturgické hnutí byla reforma za časů papeže Pia X. (zač. 20. století) a samozřejmě za pontifikátu Pia XII., který vydal památnou encykliku věnovanou liturgii začínající slovy Mediator Dei (1947). Roku 1962 vydal sv. Jan XXIII., během trvání druhého vatikánského koncilu poslední misál před velkou reformou.
Ad 2. První dokument, který byl vydán tímto ekumenickým sněmem, se zabýval právě liturgií. Nese název Sacrosanctum concilium (4. prosince 1963). Dozvídáme se z něj, že bohoslužba je nejdůležitějším úkolem církve. Vytýčil základní principy, jimiž se měla následná liturgická reforma řídit. Hned po zveřejnění tohoto stěžejního spisu ustanovil papež Pavel VI. tzv. Radu pro obnovu liturgie. Pod její hlavičkou působilo 40 studijních skupin (coetus), z nichž každá se zabývala jinou oblastí liturgického života. Reformě mešního obřadu se věnovala skupina desátá. Jmenovaní odborníci o výsledné podobě mešního ritu nerozhodovali, ale všechno, vcelku i v jednotlivostech, předkládali na generálních setkáních biskupům. Ti soustavně připomínkovali návrhy vzešlé z pracovních skupin. Leckdy ovlivňoval redakční proces výrazně i papež. Výsledek byl před uvedením do života testován ve Vatikánu, v Apoštolském paláci, v Matyldině kapli, dnešní papežské kapli Redemptoris mater, za přítomnosti Pavla VI.
Celé ohromné dílo se uskutečnilo vlastně v pouhých šesti letech. Musíme však uvážit, že vycházelo z poznatků jdoucích vlastně až ke zrodu liturgického hnutí ve století devatenáctém. Jelikož je mešní obřad v katolické církvi zákonem, musel ho papež úředně zveřejnit. Jeho účinnost však poněkud pozdržel, až na první neděli adventní roku 1969. V různých koutech Evropy vznikala v určitých kruzích panika z údajně bludařské mše. Rojily se všelijaké obavy, že nový obřad je natolik podmíněn protestantismem, že zastiňuje nauku tridentského koncilu o obětním rázu mše. Dokonce hrozilo, že celá mravenčí práce přijde vniveč. Tyto námitky papež Pavel VI. nechal pečlivě přezkoumat a dospěl k závěru, že jsou neopodstatněné. Nový mešní obřad nikterak nepodkopává učení církve. Aby se zamezilo jakémusi rozkolu, nařídil papež prakticky všemu kněžstvu římského obřadu přechod k novému mešnímu pořádku. Výjimku dostali jen ti duchovní, kteří by s ohledem na své stáří nebyli schopni si jej osvojit.
V následujících letech byla papežova nařízení uváděna do života. Tomu říkáme liturgická obnova. Řada z našich farníků si to ještě vzpomíná. Nebylo to lehké období: pro některé plné naděje, pro jiné nejistot. Změny byly opravdu překotné a nezřídka docházelo k omylům, svévoli i necitlivosti v uplatňování liturgické reformy. Kněží uposlechli biskupů a věřící se podřídili kněžím, aniž by se jim vysvětlovaly hlubší důvody dalekosáhlých zásahů.
Rád bych dodal, že Pavel VI. se vždycky vyjadřoval ke starému mešnímu pořádku s posvátnou úctou. Jako význačný intelektuál se těžko loučil s nedostižnou precízností latiny. Přesto měl odvahu, v zájmu blaha Božího lidu, ke smělým rozhodnutím. Zároveň měl určité pochopení i k věřícím lnoucím ke staré mši a částečně jim ustupoval. Ještě více jim vycházel vstříc papež Jan Pavel II. a konečně za Benedikta XVI. padla poslední právní omezení v přístupu k tzv. tradiční liturgii.
Ad 3. Nový mešní obřad není, ve srovnání s tím potridentským, nikterak méněcenný ani závadný. Valná většina římských katolíků by to nikdy nerozporovala. Přesto se v současnosti šíří, i mezi mladými křesťany v Čechách a na Moravě, otevřené pohrdání novým mešním obřadem; účastní se ho jen v nejvyšší nouzi, protože jeho platnost, zatím, nezpochybňují.
Třebaže sám pravidelně sloužím podle staršího obřadu, nikdy by mě nenapadlo stavět jeden proti druhému. Zdá se mi, že bylo v posledních desetiletích hrozivě zanedbáno uvádění do liturgie církve. Do značné míry se na tom podepsalo i to, že věřící tíhnoucí ke starému obřadu byli tvrdě odmítáni a zesměšňováni. Namísto pastýřské péče nastoupilo odstrkování těchto nevítaných živlů. Z tridentské mše se, Bohu žel, stal jakýsi zástupný symbol odporu. A tyto zákopy se později měly prohloubit ještě více.
Narodil jsem se roku 1980, se starou liturgií jsem učinil první zkušenost teprve ve dvaceti letech, během poutě do Lourdes. Strhující zážitek byl umocněn i tím, že šlo o cosi omezovaného. Mladého člověka prostě láká, či přímo dráždí to, co je zakázané nebo potírané. Když jsem nastoupil do olomouckého kněžského semináře, opatrně, tajně, jako disident, jsem se seznamoval s oním tridentským fenoménem. Neshledával jsem v něm nic nebezpečného. Přesto varování od našich představených bylo mnoho. Pak mě učarovaly snahy Benedikta XVI. o podporu pokojného soužití obou „forem“ římského obřadu. Namísto nekritického a předpojatého soupeření vzájemné obohacování.
Nechci porovnávat staré a nové, ani vyslovit soud nad tím, co je lepší. Myslím, že by to bylo metodologicky pomýlené: Právě takové uvažování přispívá k vyostřování zákopových válek. A když se dva hádají, třetí se směje. Odpověď na otázku, kdo je tím třetím, nechám na vašem ctěném posouzení. Mnoho předsudků se mezi námi zakořenilo banálně zjednodušeným porovnáváním. (Při staré mši se kněz točil zády k lidu, v nové se k němu obrací tváří…) Ke starému obřadu není možné přistupovat pod úhlem obřadu nového.
Na závěr jednoduchou, shrnující otázku: Proč máme mít v úctě současnou formu mše?
Bratři a sestry, oceňujme a doceňujme to, co nám matka církev ve svých obřadech podává.
11:30