Zasmějme se v adventě

Říje

Pokládám si za zvláštní milost, pokud mě naši náctiletí ministranti tu a tam vtáhnou do svých hovorů. Jednou při cestě vlakem jsme si krátili dlouhou chvíli. Nezahrajeme si na pravdu? Otče, pojďte hrát s námi. Otevřenost a drsnost, dva odvěké rysy pánů kluků.

Byli jste někdy v gatích naostro?

Snědli jste kobylku?

Stalo se ti, že ti na záchodě došel toaleťák?

Jeden rychlý smeč za druhým.

Jakub, se kterým je vždycky veselo, se osmělil vcelku rychle. Bez zábran vyhodil do talónu další otázku: „Otče, kouřil jste někdy?“ Zahleděl se přitom na mě pohledem zkušeného inkvizitora. Upřímnost za upřímnost.

„Ne, nikdy.“

„Fakt nelžete?“ pochybovačně zakroutil hlavou. (Vytušil jsem, že Kubík byl v tomto ohledu asi napřed.)

„Ne, taťka mi to zhnusil.“ odpověděl jsem bezelstně.

Uznejte, moc velká zábava s takovým sucharem nebyla. Trampové by si odplivli a zařadili by mě mezi „frajery libové“, což je na čundru rovno hrdelnímu ortelu.

A pak přiletěla ze zálohy další přímá otázka: „A jaký jste zažil největší trapas?“

V tom úmorném vedru se mi musely nějak přehřát mozkové závity. Ne a ne, nic se mi v paměti nevynořovalo. Bylo nad nebe jasnější, že jsem právě trapasy zkušeně vytěsnil do záhybů podvědomí. Důstojný pán a tra – pa – sy? Pche, to nejde k sobě. V té obávané černé zásuvce ale cosi chrastilo a vrčelo: „Ano, Pavlíku, i tys zažil spoustu trapasů. Haló, my jsme tu všechny a zůstaneme tu napořád.“

Předpokládám, že i vám jednou bylo dvanáct let. Ani mně se to nepodařilo přeskočit. Také jste nenáviděli přednes básniček před vaší třídou? Tělocviku se za určitých planetárních konstelací vyhnout dalo, ale recitaci nikoli. Mohl jsem si jako odsouzenec vyvolit jen způsob popravy. V naší trapné čítance byly k mání jen samé trapné skladby. S. K. Neumann se mi nezamlouval už jen kvůli té Kostce v křestním jménu. Sládkova Křišťálová studánka mi připomínala lacinou atrakci pro děcka z velkoměsta. A co ty nemožné Žáčkovy říkanky: nejsem přece žádné žvatlající batole.

Já, já jsem chtěl nějaký čestnější, bohatýrský skon. Umřít jako Nero. O qualis artifex pereo!

Nechal jsem si, vlastní matkou – běda! – vybrat jednu dospěláckou, vskutku originální báseň, skladbu hodnou mé osobnosti. Budiž mi útěchou, že trapnost bývá dědičná.

Učitelka jako bájná Moira tasila mé jméno. Hrdě jsem předstoupil před tu vlčí smečku, Primu B. Jen se nebojte, pacholci, i vám bude zvonit hrana. Ruce jsem měl jako led a tvář zaujala křečovitý výraz. „Spusť!“ Nadechnul jsem se a začal deklamovat: „Říjen. Na říji jelenů v říjnu si vzpomenu.“ Kolektivní mozek naší třídy potřeboval několik vteřin k tomu, aby uvěřil tomu, co právě slyšel. Poté následovala nezadržitelná salva smíchu. Mí spolužáci od takového podivína čekali leccos, ale tohle předčilo i jejich bujnou obraznost. Další recitace nebylo zapotřebí. Padl jsem potupně a nad mým hrobem nenavršili žádnou mohylu.

Dodnes patří tato historka k těm, které zaznívají na setkání abiturientů, po několikáté skleničce.

Divíte se tomu, že bývám v říjnu nesvůj a že se děsím vilných očí jeleních?