Výkladu mešního obřadu 2.

Nanebevstoupením Páně přešla církev do doby svátostné, v naději, že jednou uvidí svého Vzkříšeného Pána tváří v tvář.

Využívám tedy této příležitosti, abych pokračoval ve svých přednáškách o mešním obřadu. První díl jsem uveřejnil již loni pod názvem „Zaskočením zaskočen“:

Literatura

Základním pramenem našich úvah je Římský misál, naposledy vydaný roku 2008[1], a jeho česká verze[2].

Je třeba podotknout, že našinec nemá po ruce žádný důkladnější komentář současného mešního obřadu. Většina sešitků se omezuje na prostý popis jeho skladby[3]. Nedávno vyšla pěkná knížka od Radka Tichého (Mše svatá pro začátečníky i mírně pokročilé)[4].

V následujícím výkladu mi skvěle posloužil manuál od Vincenza Raffy Liturgia eucaristica. Mistagogia della Messa: dalla storia a dalla teologia alla pastorale pratica[5], opatřený před každou kapitolou znamenitou bibliografií. Neméně směrodatné pro mě bylo nedostižné dílo nestora liturgické vědy Josefa Andrease Jungmanna Missarum Sollemnia[6]. Neopominutelná je také práce tajemníka Rady pro obnovu liturgie Annibala Bugniniho.[7] V nedávné době vznikla velice fundovaná studia od Maurizia Barby, která se zabývá reformou obřadů introitálních, ofertoriálních a svatého přijímání.[8]

Při výkladu eucharistických modliteb, které jsou zařazeny do Římského misálu, jsem se opíral především o dvoudílnou studii prof. Enrica Mazzy[9].

Struktura mše

Nejprve se musíme seznámit se členěním mešního obřadu. Divide et impera.

Dle Římského misálu má mše čtyři části: na vstupní neboli úvodní obřady navazuje bohoslužba slova, poté se koná bohoslužba oběti, završená závěrečnými obřady.[10] Stále mě udivuje, že tuto jasnou skladbu lze bez potíží rozeznat už ve druhém století, v Justinově Apologii.[11]

Tento techničtější popis je však vhodné doplnit o členění mystické. Prof. Valenziano[12] vidí ve mši dialog božského ženicha s jeho pozemskou nevěstou. Ježíš k nám promlouvá při čtení biblických perikop a obětuje se za nás pod způsobou chleba a vína. Církev jde jeho lásce vstříc, odpovídajíc na ni při introitu, ofertoriu a v obřadech svatého přijímání.

Liturgická spiritualita

Spiritualita řádného křesťana by měla být liturgická a jeho životní styl eucharistický. Budeme se věnovat obřadu nedělní mše. Z ní by všechno mělo vycházet a k ní by se opět mělo vše navracet, slovy druhého vatikánského koncilu.[13] Myslím, že si to naši farníci více či méně uvědomují.

Příprava na mši začíná už doma! Jako novokněz jsem byl poslán do Hranic. Do tohoto střediskového městečka přicházely zástupy kajícníků z širokého okolí. Když jsem seděl ve zpovědnici, pokukoval jsem v mezičase po vstupních dveřích a sledoval příchozí. Kolik jsem se toho dozvěděl o svých farnících! Jedni do kostela vrazili jako ničivý uragán, druzí vstupovali plaše. Mnohé ženy okolo šedesáti let se zastavovaly v předsíňce: Nejprve, s náležitou pečlivostí, zkoumaly své oblečení. Poté téměř plaše sáhly do svých kabelek, vytáhly hřebínek a při pohledu do skleněné výplně vnitřních dveří si upravily svůj účes. Nebudu lhát, že to na mě, mladého a bezstarostného kaplana, působilo poněkud směšně, ale později jsem pochopil, kolik úcty se v tomto jejich „světském“ počínání skrývalo: Některé z těchto žen zastávaly namáhavá dělnická zaměstnání, proto si na zevnějšku tolik nepotrpěly. Když ale předstupovaly před Pána, do jeho svatyně, chtěly se mu líbit.

Úvodní obřady

Účelem úvodních obřadů je, „aby shromáždění věřící vytvořili společenství a dobře se připravili ke slyšení Božího slova a k důstojnému slavení eucharistie“[14].

Žijeme v dosti zvláštní době. Třebaže jsme propojeni tolika sociálními sítěmi, přesto jsme velmi roztříštění a elitářští. Odnepaměti se utvářely kroužky podle zájmu. Jenže dnes jsou tyto skupiny leckdy obehnány vysokou zdí, jako mezi současným Jeruzalémem a Betlémem. Jedinci zanořeni do ulity vyhledávají sobě podobné, aby se nejen prohloubili, ale také utvrdili ve svém vidění světa.

Tohle už není občanská společnost, ale jakýsi prapodivný koloidní roztok.

Základní škola a do značné míry právě farnost jsou snad jedinými institucemi, které v našich sídlech přirozeně shromažďují lidskou rozmanitost pod jedinou střechou. Kdyby jich nebylo, naše pospolitost se stane jen užitkovou federací. Úkolem Církve jako matky je nesporně svolávat k jednomu stolu, slovy evangelia, přivádět do jednoho ovčína (srov. J 10): věřící laiky i duchovní, mladé i dříve narozené, nemocné i kypící zdravím, ženy i muže, příslušníky různých povolání, pokročilé i začátečníky, slušňáky i punkery, hříšné i … méně hříšné.

Naše farnosti tedy nesmějí být shlukem „nábožensky založených osůbek“. Kristova zvěst a jeho oběť je určena všem bez výjimky. Nepochybně je lidská duše svou přirozeností křesťanská.[15] Naše liturgická shromáždění musejí zřetelněji ztělesňovat všeobecnost.[16]

I když nezřídka slavíme Eucharistii pro menší skupiny (školáci, biřmovanci, manželé), musí se to odehrávat v katolickém, tj. všeobjímajícím rámci. Mladí, kteří by se nechtěli modlit se starými, „jsou mimo“. Staří, které popuzují holobrádci s kytarami, by se ale měli zamyslet neméně. Církev je uspořádaný Boží lid, začleňující nikoli vyčleňující.[17]

V Zubří navštěvuje nedělní bohoslužby mnoho mladých rodin. Díky Pánu za to. Jednou jsem si všiml opravdu povedené trojky na cestě do kostela: tatínek a jeho dva šikovní synové, šestá a devátá třída. Šli vedle sebe a opravdu si tento chlapský výlet užívali. Musím říci, že jim to slušelo: uměřená chůze dospělého, kolébavý krok deváťákův a loudavá skotačivost šesťáka. Myslím, že toho moc nenamluvili, ale řeč těla dostatečně vypovídala o jejich vzájemné pohodě. Je tak málo okamžiků, kdy můžeme být spolu, bez dozoru mamky, bez dohledu manželky, kdy smíme být prostě sami sebou. Staršímu však očividně cosi vrtalo hlavou. Kdykoli spatřil nějakého svého vrstevníka, trochu ubral na tempu, anebo naopak přidal. Občas to skoro vypadalo, jako by tento švihák k oné družině nepatřil. Zachvíli stáli naši tři mušketýři v předsíni farního kostela; svorně, jako jedna správná rodina, a už smáčeli prst v kropence. Do chrámové lodě pak svižnějším krokem vstoupil otec s mladším synkem. Starší trochu otálel v předsíňce. Přímo jsem četl v jeho upřímných očích: Přece nepůjdu vedle taťky kostelem! Já jsem já. Co by si o mně řekli známí? Dal tedy tatínkovi několik kroků náskok a pak se, jako by nic, šinul stejným směrem, a opět jako by se nechumelilo, se vklínil do kostelní lavice vedle něho. Jak intenzívní duševní boj v těch několika sekundách svedl ten patnáctiletý hoch, ani prcek ani dospělý!

Děti v určitém věku připomínají překrásné komety, které se pohybují vesmírem; křižují, na první pohled dosti bezohledně, oběžné dráhy vážených vesmírných těles, ale ve skutečnosti stále ještě krouží okolo své mateřské dvojhvězdy. Někdy odbíhají daleko, až do mezigalaktického prostoru, ale v pevném intervalu se ke svým žhoucím rodičům vracejí. Čím jsou jim blíže, tím více prskají, vzdorovitě se zmítají, ale také překrásně září.

Jaký ohromný kontrast: na jedné straně ta ustálená, ohnivá koule, která svítí ze své podstaty, nepřestává zářit, nemůže nehřát, a na druhé postupně se osamostatňující výrostek. Rodiče, pobízejte své vlasatice k nedělní mši svaté. Nenechte se vydráždit jejich syčením a přesvědčivými divadelními výstupy. Nikdo pro ně není v celém vesmíru tak důležitý a směrodatný jako vy, váš názor a vaše postoje. Když se tyto ratolesti, připomínající v určitém věku UFO (neidentifikovatelné vesmírné objekty), od vás vzdalují, pořád zůstáváte v jejich myšlenkové soustavě. Dokud se nacházejí ve vašem gravitačním poli, je vše v pořádku. Mohlo by to být mnohem horší, kdyby se z nich vyklubali nespoutaní anarchističtí asteroidové, zlomyslně se řítící oblohou.

Plodná účast na nedělní mši svaté by měla začínat při cestě do kostela nebo ještě lépe, už sobotní večer. Ti věřící, kteří do kostela přicházejí pěšky, jsou ve značné výhodě. Tato, zdánlivě účelová, procházka jim výtečně pomůže, aby naladili své srdce na Pána a přešli ze světa starostí do nebeské svatyně.

Rád bych se při této souvislosti se svými čtenáři podělil ještě o jednou zkušenost, která mě velice poučila. Mohu-li to posoudit, patří Zubří mezi opravdu živé farnosti. Přesto, a možná právě proto se tu i častěji vyskytuje požadavek o „zrušení členství v katolické církvi“[18]. Je překvapivé, že jej podávají typově podobní jedinci: zpočátku spořádaní katolíci, kteří prošli tradiční náboženskou výchovou. Později na ně dolehly těžké životní zkoušky (nemoc, rodinné problémy atp.), připadali si „odstrčení“ od spoluvěrců a v tomto oslabení si jich všimli jiní. U nás se jedná o prapodivnou skupinku horlivců, kteří si říkají „znovuzrození křesťané“. Zakusili Boží lásku a přijetí od jiných chápavých věřících. Musíme se učit zavčasu projevit zájem o ty, kteří procházejí slzavým údolím, jinak odejdou. Pozvolna se vzdalují od svátostného společenství a nabývají palčivého dojmu, že se katolická církev rozchází s biblickým učením. Než bude mše zahájena, rozhlédněme se, kdo s námi sedí v lavici nebo stojí pod kruchtou. Známe je vůbec podle jména? Zajímáme se o jejich vnitřní boje? Tyto otázky jsme si ještě před několika desetiletími klást nemuseli, protože víru jsme sáli s mateřským mlékem. Dnes už opravdu nepostačí přijít na mši.

[1] Missale Romanum ex decreto Sacrosancti oecumenici concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI. promulgatum. Editio tertia emendata, Typis Polyglottis vaticanis, Civitas Vaticana 2008.

[2] Český misál. Reedice Českého misálu z roku 1983, doplněná Eucharistickými modlitbami z roku 1992 a Dodatkem k Českému misálu z roku 2008, Česká biskupská konference – Karmelitánské nakladatelství, Praha – Kostelní Vydří 2015. Jak už sám název napovídá, jde stále o překlad druhé typické edice Římského misálu, obohacený o změny, které se promítly do vydání třetího.

[3] Např. J. Graubner, Eucharistie. List věřícím, Kartuziánské nakladatelství, Brno 2007.

[4] R. Tichý, Mše svatá pro začátečníky i mírně pokročilé, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2018.

[5] V. Raffa, Liturgia eucarstica. Mistagogia della Messa: dalla storia a dalla teologia alla pastorale pratica. Nuova edizione ampiamente riveduta e aggiornata secondo l’editio typica tertia del Messale Romano (Bibliothesa «Ephemerides liturgicae». Subsidia 100, ed. A. Pistoia – C. Braga), Centro liturgico Vincenziano, Roma 2003.

[6] J. A. Jungmann, Missarum Sollemnia. Eine genetische Erklärung der Römischen Messe. Fünfte, verbesserte Auflage. Erster Band. Messe im Wandel der Jahrhunderte. Messe und Kirchliche Gemeinschaft. Vormesse, Nova et Vetera, Freiburg 1962 (reprint)

Idem, Missarum Sollemnia. Eine genetische Erklärung der Römischen Messe. Fünfte, verbesserte Auflage. Zweiter Band. Opfermesse, Nova et Vetera, Freiburg 1962 (reprint).

[7] A. Bugnini, La riforma liturgica (Bibliotheca «Ephemerides Liturgicae». «Subsidia» 30), Centro Liturgico Vincenziano-Edizioni liturgice, Roma 1997, hlavně od str.

Schmemann, A, L’Eucaristia. Sacramento del regno, Edizioni Qiqajon, Magnano 2005.

[8] M. Barba, La reforma conciliare dell‘«Ordo missae». Il percorso storico-redazionale dei riti d’ingresso, di offertorio e di comunione. Nuova edizione totalmente rivista, ampiamente integrita e diffusamente aggiornata (Bibliotheca Ephemeridides liturgicae – Subsidia 120), Centro liturgico vincenziano, Roma 2008.

[9] E. Mazza, Le odierne preghiere eucaristiche. 1. Struttura, Teologia, Fonti (Liturgia e vita), Edizioni dehoniane, Bologna 1991².

Idem, Le odierne preghiere eucaristiche. 2. Testi e documenti editi e inediti (Liturgia e vita), Edizioni dehoniane, Bologna 1991².

[10] Srov. IGMR 28: „Mše se skládá ze dvou částí: z bohoslužby slova a ze slavení eucharistie, jež spolu souvisejí tak těsně, že tvoří jeden bohoslužebný úkon. Ve mši se připravuje stůl Božího slova a Těla Kristova; u něho se věřící poučují a živí. Další obřady slavení mše otevírají a uzavírají.“

[11] Giustino Martire, Apologie (Corona Patrum Salesiana. Series graeca, vol. 3/4), Società Editrice Internazionale, Torino 1938, hlavně 118-131. Obrana I, Obrana II, Rozmluva s Tryfónem, in Spisy sv. Otcův apoštolských a Justina Mučedníka, ed. F. Sušil, 3. opravené vydání, Dědictví sv. Prokopa 1874, 252-443. Dále J. Bilczewski, Eucharistie ve světle nejstarších památek literárních, ikonografických a epigrafických, ed. J. Tumpach, V. Kotrba, Praha 1910, 122-150. Dále První apologie, in Patristická čítanka, ed. J. J. Novák, Česká katolická charita – Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1983, 11-16. Dále «Apologia I. 61.65-67» in Na hlubinu 19 (1944-45) 1-4.

[12] C. Valenziano, L’anello della sposa. Mistagogia eucaristica. Vol. II Forma Celebrativa del Domenicale, Centro Liturgico Vincenziano – Edizioni Liturgiche, Roma 2005.

[13] SC 10: Liturgie je „vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“.

[14] Sorv. IGMR 46.

[15] Srov. Tertullianus, Apologia, 17,6, in PL 1,377.

[16] Jak poučná je v tomto ohledu ekleziologická vize velkých církevních Otců jako sv. Ambrož nebo Augustin. Severní prokonzulární Afrika, církev mučedníků, tehdy trpěla vnitřním bojem mezi čistou elitou a všeobjímající katolicitou.

[17] Srov. IGMR 22,27,91; SC 41-42.

[18] Přesně tak to žadatelé nazývají. Teologicky vzato je to samozřejmě pomýlené tvrzení.