Výklad mešního obřadu 3.

Vstup do shromáždění

Liturgie začíná shromážděním lidu:

Když se lid shromáždil, zatímco přichází kněz s jáhnem a přisluhujícími, začne se zpívat vstupní zpěv. Smyslem tohoto zpěvu je zahájit bohoslužbu, podporovat jednotu všech shromážděných, uvést jejich mysl do tajemství liturgické doby nebo svátku a provázet průvod kněze s přisluhujícími.[1]

Tato formulace ze Všeobecných pokynů zní velice vznešeně, skutečnost v našich farnostech bývá o poznání odlišná. Nemějte mi za zlé, že budu zase trošku žertovat na účet jiných osob: Slibuji, že v tom nebude ani trochu uštěpačnosti. Jednoduše vidím svět ve veselejších barvách.

V Hranicích se jen těžko obnovovala starodávná rorátní tradice. V čele těchto snah stanula naše slečna katechetka. Oslovila veliké množství dětí i jejich rodin a pozvala je na ranní bohoslužbu. Její úsilí však nebylo korunováno kýženým úspěchem: Zatímco jsem spokojeně seděl ve vyhřáté zpovědnici, ozval se zvonek ohlašující začátek bohoslužby. Z prostoru pod kůrem vyšla povedená skupinka prvňáčků v napěchovaných zimních bundičkách pod vedením vysoké, vyčnívající katechetky. Za zpěvu rorátního introitu „Ejhle, Hospodin přijde!“ se tento vláček šinul k oltáři. V malých ručkách měli lampičky a na hlavách kulichy s bambulí. „Tady něco nehraje,“ blesklo mi hlavou. „Vždyť jich je sedm! Už jim chybí k dokonalé disneyovské pohádce jenom motyčky, lopatky a krumpáčky.“ Hubená Sněhurka přicházela, krok sum krok, kostelní uličkou vstříc oltáři (nebo chaloupce?), v dubových lavicích jim k tomu pomalu, pomalounku, unyle bručelo několik starých žen a mužů „Ejhle, Hospodin přijde“. Jenže nožičky našich trpaslíků byly rychlé, k oltáři dospěly svižněji, než se čekalo. Co teď? Zcepenět na stupních oltáře by nebylo pěkné. Proto Sněhurka, jako zkušený výpravčí, se otočila vlevovbok a souprava malých vagonků se vydala na trať po neviditelných kolejničkách znovu. A protože nešlo o žádný osobák, ale spěšný vlak, zvládly svou okružní jízdu nakonec celkem třikrát. Teprve poté složily svůj třpytivý náklad na stupních oltáře a odjely na vedlejší, kusou kolej, do lavic. Po tomto malém ranním dobrodružství vyrazil ze sakristie pan děkan, políbil oltář a pak už všechno klapalo podle obvyklého pořádku či jízdního řádu. Tehdy jsem se nejenom chechtal, ale na pozadí tohoto aktu pochopil, kterak vstupní průvod nemá vypadat.

Myslím, že v našich farnostech málo doceňujeme právě vstupní průvod. Jím však mše svatá začíná. Zjevuje uspořádání Pánovy církve.

Průvod směřuje k oltáři, k obětišti. Podobně cesta každého křesťana míří k oběti, ke sjednocení s Kristem. Jsme na cestě a přitom zpíváme. Jak hezké bývají skladby, které si s chutí prozpěvujeme za chůze. Je to něco jiného než vyluzovat melodie vsedě či vestoje.

Přítomné shromáždění prokazuje službu celé naší společnosti, tam se učíme mnoha, dovolte to označení, „občanským ctnostem“, především snášenlivosti a vzájemné úctě.

Liturgický průvod je ve své plné formě uspořádán takto: nejprve kráčí služebník nesoucí kadidelnici, řečený turiferář, s doprovodem, který drží loďku s vonnými látkami; poté je nesen kříž a podél něho jdou ministranti se svícny (dva či méně obvykle sedm); následuje další asistence, jáhen či lektor s pozdviženým evangeliářem, ostatní duchovní a nakonec sám celebrant.

Nyní se budeme krátce zabývat nesením kříže, svící, kadidlem a evangeliářem:

1. kříž

Z Prvního římského řádu, z přelomu sedmého a osmého století, se dozvídáme o dvojím užití kříže v úvodu bohoslužby:

Procesionální kříž býval nesen při vstupním průvodu před papežem jako výraz úcty vůči němu, což je možná překvapivé. (Později náměstek Petrův uděluje stejnou výsadu arcibiskupům a některým prelátům.) Uvedený kříž se pak umisťoval poblíž oltáře.

Kříže také sloužily jako prapor pro obyvatele sedmi římských diakonií[2]; pod tímto znamením šli spořádaně ze „shromažďovacího kostela“ (ecclesia collectae) do stanoveného stacionárního chrámu, kde měl papež obětovat.

Později bylo určeno sedmero svatyň, ve kterých se scházely různé složky římské církve dříve, než pod vedením svého kříže vyšly vstříc určenému statiu. Svůj putovní odznak odkládaly jednotlivé skupiny poblíž oltáře. V této souvislosti mi neodbytně vyvstává v mysli jeden otazník: Je pro dnešní křesťany kříž opravdu znamením přináležitosti a jednoty? Každý si může odpovědět sám.

Ke mši vstupoval předcházen svým křížem pouze papež a jeho doprovod.

Kříž tedy z hlediska vývojového je současně jakousi insignií celebranta a shromážděného Božího lidu. Mohli bychom to říci ještě nadneseněji: strom kříže zplodil jeden lid, královské kněžstvo. Svěcení kněží pak konají svou službu in persona Christi capitis[3].

Po stránce ikonografické byl procesní kříž dlouhá staletí triumfální; současné liturgické knihy výslovně požadují, aby byl opatřen podobiznou Ukřižovaného[4]. Nepochybně největší rozmach tohoto znázornění zaznamenala západní církev při zrodu františkánského hnutí. Vždyť obrat ve Františkově životě představovalo setkání s Ukřižovaným z assiského kostelíku sv. Damiána. Výjev trpícího Pána na kříži zůstává znakem vzájemnosti: člověka a Boha. Dobře vím, co prožíváš. Jsem s tebou! Vzpomeňme při této příležitosti i kříž z kostela sv. Marcella, který býval vynášen při morových ranách do římských ulic.

Podle současných pravidel není kříž povinnou součástí průvodu při mši, které předsedá kněz, nikoli biskup.[5]

2. svíce

Procesních svící bylo dle některých římských pramenů sedm, dle jiných dvě; ve francouzském prostředí výjimečně i devět:

V prvním případě je neslo sedm akolytů, vždy vybraných z jedné diakonie (na rozdíl od výše popsané praxe přinášených křížů). Zastupovali tedy jednu z částí Božího lidu.

Nesení dvou hořících svící se nejspíše převzalo z královského či císařského dvoru, anebo ze zvyklostí římské magistratury, nebylo ale svěřeno akolytům, nýbrž zvlášť významným klerikům[6]. Není pochyb, že užití dvou svící mělo být opět projevem úcty vůči papežovi. Po příchodu k oltáři byly svíce umístěny obyčejně po jeho stranách, podobně jako kříž.

Procesní svíce i kříž mohou být podle současného uspořádání položeny na prostřený oltář, případně vedle něho.[7]

3. kadidlo

S kadidlem se v římském prostředí setkáváme poprvé v papežské liturgii[8]. Kouřící nádobku (jednu nebo i více) nesl před papežem podjáhen (mohlo jich být více), který do ní sám vhazoval vonné látky. Nejednalo se tedy rozhodně o okuřování ve vlastním slova smyslu[9]. K této původní praxi se vracíme i v současném uspořádání:[10] Přisluhující ministrant kouřící kadidelnici prostě nese.

Kadidlo se zprvu nežehnalo. Papež nad ním později začal dělat prosté znamení kříže bez modlitby (sám nasypal před započetím průvodu pryskyřici na žhavé uhlíky).

Při pozorném zkoumání římských pramenů zjišťujeme, že vonný dým při vstupním průvodu nebyl určen kříži, což by se na prvním pohled mohlo zdát, ale knězi, který se ubíral k oltáři.

4. evangeliář

Evangeliář se v ranných dobách ukládal na prostřený oltář, bez svící a kříže, ještě před začátkem bohoslužby. Později začíná být přinášen i ve vstupním průvodu, a to jedním či dvěma akolyty, to proto, že se nezřídka jednalo o obří, drahocenný a ukázkový kodex. Nosič ho držel v předním záhybu svého svrchního roucha – tzv. planety. Během přinášení evangeliáře lid povstával. Na oltář ho však ukládal doprovázející podjáhen.

Papež po příchodu k oltáři nejprve políbil knihu evangelií a posléze samotnou oltářní mensu, jak ještě připomeneme.

Evangeliář ležící na oltáři představuje jednotu mešního obřadu[11] a vážnost, kterou církev Božímu slovu přikládá.

Zdá se, že současný Římský misál (stejně jako Caeremoniale episcoporum) užívání evangeliáře při farní bohoslužbě pokládá za zcela obvyklé. Nese ho v průvodu pozdvižený buď jáhen, anebo lektor. Není vhodné, aby ho přinášel sám předsedající. Jeho úloha je totiž odlišná.

Okolo jedenáctého století je vstupní průvod uspořádán běžně, tedy podle papežského způsobu.

Když ministrantům vysvětluji jeho smysl, uchyluji se k jedné nehistorické, ale nesmírně didaktické argumentaci: Vpředu kráčí turiferář, aby Spasitel na kříži, v doprovodu svíci, mohl vstupovat do vonného kouře. Poslední ze všech jde kněz, jako to dělávají pastýři. „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem.“ (Mt 20, 26b-27/ ČEP) Aby se knězi nezamotala hlava z těch královských, ba císařských poct, jež jsou mu v úvodu svaté liturgie prokazovány, měl by si neúnavně připomínat právě tato slova a neúnavně vštěpovat zdravou spiritualitu služebníka.

Velkým příkladem nám muže být styl, se kterým Benedikt XVI. přistupoval k oltáři: Provolávání zástupů pokorně odmítal, jeho krok býval těžký a výraz ve tváři vážný. Jak jinak, vždyť kráčí k oběti. Kristus musí růst, on Joseph umenšovat. (srov. J 3,30)

Někdy žasnu, jak hluboce se dá vstupní průvod znetvořit nebo spíše zpitvořit. Účastním se každý rok mše se svěcením olejů v naší olomoucké katedrále. Před několika lety se zavedla novinka: duchovenstvo zasedne do lavic ještě před začátkem bohoslužby. Poté se ozve zvonec a zahřmí překrásný olejníkovský introitus v provedení kněžské scholy: „Ježíš Kristus učinil z nás královský národ a kněze Boha Otce. Jemu buď sláva a chvála na věčné věky. Amen.“ Za jeho zvuku se k oltáři ubírají se svými korouhvemi nekonečné zástupy ministrantů ze všech koutů arcidiecéze a jako tmel zaplňují poslední volná místečka na epištolní straně oltáře. Jako třešnička na dortu se za nimi nese několik vyvolených prelátů doprovázejících sídelního arcibiskupa. Vstupní obřady už vůbec nezjevují strukturu Božího lidu, onen „královský národ a kněze Boha Otce“. Účastníky nemůže napadnout otázka: Jak asi význačné postavení musejí zaujímat naši ministranti, když se jim dostává tak neobyčejné výsady?

Velmi inspirující jsou pro nás v tomto ohledu vidění svatého Jana: „Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: ‚Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi.‘“ (Zj 7, 9-10/ ČEP) V nebesích tedy slaví jednohlasně a jednomyslně liturgii lidé všech ras, kmenů, národů a jazyků!

Svoláni z popudu Ducha svatého vstupujeme do Božího království a ono se sklání k nám.

Tyto myšlenky nám výborně může podtrhnout posvátné stavitelství. Přesuňme se duchovně do jednoho z nejkrásnějších olomouckých chrámů – do Hejčína: Procházíte-li vstupním portálem, kráčíte vstříc překrásné Koellerově mozaice, znázorňující nebe – naše zemské patrony.

Něco podobného najdeme i ve Fatimě, v moderním novém kostel: Kněžiště je také opatřeno mozaikou, téměř výlučně z kamínků zlatavých odstínů. Je-li zlato ve východním ikonách symbolem božství – Nicejsko-cařihradské krédo hovoří o Kristu jako „Světlu ze Světla“ –, pak i nebešťanům náleží tato barva, neboť oni jsou zbožštěni.

[1] IGMR 47.

[2] Řím nebyl rozdělen do dnešních farností, nýbrž do diakonií a titulů, v jejichž čele býval presbyter.

[3] Srov. IGMR 4,93nn. „La duplice funzione (della croce, vlastní poznámka) non strumentalizza il simbolo della passione, perché rapporta il mistero e realtà da esso derivate.“ (V. Raffa, Liturgia eucaristica. Mistagogia della Messa: dalla storia e dalla teologia alla pastorale pratica (Bibliotheca «Ephemrides Liturgica» – Subsidia 100, ed. A. Pistoia – C. Braga), Centro liturgico vincenziano, Roma 2003², 251.)

[4] Srov. IGMR 117.

[5] Přesněji řečeno při stacionální mši: Caeremoniale episcoporum (1984). De Missa stationali episcopi diocesani, např. 128, Libreria Editrice Vaticana 2008 (reprint).

[6] Řečený oblationarius náležící mezi clericos de cubiculo.

[7] Srov. IGMR 307; srov. 122.

[8] Opět nám nejvíce poslouží OR I.

[9] Suffumigatio, jak to nazývá velký Amalarius z Met. V ranném středověku existovaly dva typy nádob ke spalování kadidla: trojnožky a kadidelnice ve vlastním slova smyslu.

[10] S jediným rozdílem, že kadidlo dnes vkládá do kadidelnice sám kněz (IGMR 277).

[11] Nejsou dvě bohoslužby, ale jediná složená z hlásání Božího slova a lámání eucharistického chleba.