Výklad mešního obřadu - 18.
Obřady svatého přijímání
Poněvadž eucharistická slavnost je velikonoční hostina, je prospěšné, aby podle příkazu Páně věřící řádně připraveni přijímali jeho tělo a krev jako duchovní pokrm. K tomu směřuje lámání a jiné přípravné obřady, které věřící k přijímání bezprostředně přivádějí.[1]
Obřady svatého příjímání doznaly po liturgické reformě značné proměny. Pěkně si to můžeme uvědomit díky jednoduché tabulce:
| Missale Romanum 1962 | Missale Romanum 1969/70 a další |
| Úvod do Pater noster
Pater noster tichý embolismus Libera nos ab omnibus malis (Vysvoboď nás ze všeho zlého…) doxologie (Qui tecum vivit et regnat… – Který s tebou žije a kraluje), během níž se koná lámání Pax Domini sit semper vobiscum a immixtio (pozdravení pokoje)
Agnus Dei
Kněžské apologie Domine Iesu Christe, qui dixisti… Domine Iesu Christe, Fili Dei vivi… Perceptio Corporis Domini nostri… Kněžské Domine, non sum dignus (třikrát) Svaté přijímání kněžské
Svaté přijímání Božího lidu (Ecce Agnus Dei… – třikrát Non sum dignus)
První a druhá abluce
Antifona ad communionem
Modlitba Postcommunio |
Úvod do Pater noster
Pater noster hlasitý embolismus (Libera nos – tematicky širší) doxologie (Quia tuum est regnum…)
hlasitá orace Domine Iesu Christe, qui dixisti (upravená) Pax Domini sit semper vobiscum. (pozdravení pokoje)
Lámání, během něhož Agnus Dei, + commixtio. Jedna ze dvou kněžských apologií (buď Domine Iesu Christe, Fili Dei vivi nebo Perceptio Corporis et Sanguinis)
Ecce Agnus Dei + Beati, qui ad cenam – Non sum dignus (jednou) svaté přijímání kněžské svaté přijímání Božího lidu (během toho zpěv – Antifona ad communionem)
abluce
(zpěv na díkůčinění)
modlitba Post communionem |
Obřady se ve své podstatě vrátily do té podoby, jak ji známe ze starých římských řádů. Je zejména dobře, že bylo zvýrazněno lámání eucharistického chleba. Je dobře, že ho opět doprovází Agnus Dei.
Otčenáš jako shrnutí eucharistické modlitby a příprava na svaté přijímání
„Pane, nauč nás modlit se“ (Lk 11,1b) Těmito slovy se obrátili učedníci přihlížející Ježíšově modlitbě v jakési pustině. Dané místo již vlastně přestalo být osamělé, ale dýchalo Boží přítomností.
Proč ale naši předkové od určité doby do mešního obřadu začlenili Pater noster? Snad i proto, že je shrnutím celé eucharistické modlitby. [2]
Kdybychom si dali tu práci, objevíme při pozorném srovnání Otčenáše a Ježíšovy velekněžské modlitby dochované u evangelisty Jana (sedmnáctá kapitola) značnou tematickou, strukturální i lexikální podobnost. Není tedy vyloučeno, že Otčenáš, dochovaný u jednotlivých synoptiků různě, vzniknul díky jakési redakční zkratce: je-li tomu tak, je celá Modlitba Páně velekněžská a její pravé místo hledejme na Sionu – ve večeřadle. Nejprve Pánova modlitba při poslední večeři, později Paternoster.
Kdykoli se modlíš ve své komůrce k nebeskému Otci, který je ve skrytosti (srov. Mt 6,6), obracíš se k němu společně s bratřími a sestrami, s nimiž tě pojí eucharistické společenství. Čím více miluješ bratry ve víře, tím lépe se modlíš Otčenáš. Čím lépe se modlíš Otčenáš, tím vroucněji voláš po Eucharistii, nejen ve smyslu přijímání, ale ve smyslu latinského communio.
Když přináším našim nemocným svátost oltářní, konám s nimi nejprve malou liturgii: liturgický pozdrav, úkon kajícnosti, úryvek z Písma svatého a samozřejmě Otčenáš. Zjednodušeně se dá říci, že Otčenáš zde zastupuje celou eucharistickou modlitbu.
Nemůžeme-li jít, třeba kvůli zdravotním nesnázím, do kostela, modleme se zbožně Otčenáš: tím poroste naše eucharistická úcta a touha.
To, co jsem uvedl, je samozřejmě jen více či méně pravděpodobná domněnka, jakkoli je podmanivá. Nezpochybnitelné však je, že Otčenáš také připravuje na plodné svaté přijímání. Vždyť se v ní obracíme k nebeskému Otci s prosbou „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ V onom vezdejším chlebu viděli církevní otcové jako Jeroným eucharistický chléb. Proto příslušný řecký výraz přeložil „supersubstantialem“. V této souvislosti si vždy kladu otázku, zda v konkrétním životě mně svěřené duše skutečně žijí z Eucharistie. Zdalipak si uvědomují, že by raději přišli o všechno než, aby jim byl upřen nebeský pokrm? Opravdu věří tomu, že je pro ně manou, bez níž by zemdleli a padli na krušné cestě do nebe?
Každá z invokací Otčenáše má spojitost s eucharistickým chlebem a vínem:
„Posvěť se jméno tvé.“ V Eucharistii Bohu podáváme tu jedinou oběť, která je ho důstojná a spravedlivá. My sami toho nejsme schopni, i kdybychom vykonali skutky vpravdě hrdinské.
„Přijď království tvé.“ Každým slavením nedočkavě předjímá nevěsta Církev návrat svého božského Ženicha, ve slávě. Jeho království se už klube na povrch: nikoli zbraní nebo diplomacií, ono je zárodečně přítomno v Církvi.
„Buď vůle tvá.“ Kristus Pán se vydal do krajnosti[3], a tak naplnil Otcovu vůli. Eucharistie dokládá, že smrt na Golgotě nebyla náhodou, ale skutečným sebedarováním.
„Odpusť nám naše viny.“ Eucharistie přece odpouští všechny hříchy a jako řeřavý uhlík vypaluje kořínky nákazy.[4]
„Jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Kdybychom nezakusili Kristovu lásku, nebyli bychom my sami schopni odpuštění. Chceme-li přistoupit k eucharistické hostině, musíme nejprve druhým ze srdce odpustit. Jinak skončíme před domem jako starší syn z Podobenství o milosrdném otci.
A dále se modlíme: „Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“ Je to Eucharistie, která nás podle spolehlivé nauky chrání před hříchem a posiluje nás v boji s pokušeními. I to známe z vlastní zkušenosti. Nejlepším lékem naší hříšnosti je přivinout se ke Kristovu srdci jako svatý „ležící“ (srov. J 21,20) ve večeřadle.
Také se dá říci, že Otčenáš je připomínkou našeho křtu (podobně jako i jiné části mešního obřadu).
Církevní otcové věnovali velkou pozornost výkladu modlitby Páně katechumenům.
Sv. Augustin ve svém Listu Probě říká:
I když probereš všechna slova svatých proseb, myslím, že nenajdeš nic, co by nebylo obsaženo a zahrnuto v modlitbě Páně. Je tedy možné se modlit novými a novými slovy, a přesto říkáme stále totéž, nelze si vymyslet něco jiného.
Těmito slovy se máme bez jakýchkoli pochyb modlit za sebe, za své blízké, ale i za cizí, ba i za nepřátele, i když na jednoho myslí naše srdce v modlitbě tak, na druhého jinak, podle toho, jak blízký či vzdálený vztah k němu máme, podle stupně vřelosti našeho citu.
Myslím tedy, že víš, nejen jak se máš modlit, ale také oč máš prosit. Nepoučuji tě však o tom já, nýbrž ten, který to ve své dobrotě naučil nás všechny.[5]
Modlitba Páně byla předávána před křtem, spolu s Vyznáním víry. Recitovat či zpívat při mši Otče náš spolu s Credem je takovým návratem ke křtitelnici, obnovou křestních závazků.
Ještě bych se rád zastavil u tradičního úvodu do Modlitby Páně, který je pochopitelně trochu mladšího data; ještě za časů sv. Jeronýma (415) však Paternoster rovnou navazoval eucharistickou modlitbu. Jeho znění se velice podobá jedné formulaci sv. Cypriána[6]. Poprvé je doložen v Prvním římském řádu: „Podle Spasitelova příkazu a podle jeho božského učení odvažujeme se modlit.“
Podle církevních Otců je otčenáš při mši svaté původu apoštolského.
Otčenáš jako takový se však nemodlíme ze své libovůle, ale z Kristova příkazu: „Vy se modlete takto!“ Stejně tak neslavíme Eucharistii kvůli své zbožnosti, ale protože nám to Kristus jasně uložil: „To konejte na mou památku!“ Jako Boží synové se odvažujeme Boha nazývat Otcem.
Případně může celebrant užít alternativních navržených formulí v Českém misálu, které v latinské typické edici scházejí, žádná improvizace mu ale není dovolena. Kněz není konferenciér! Ani se od něho neočekává slavnostní výkop. V některých farnostech věřící čekají, než jejich kněz pronese první dvě slůvka otčenáše a pak se připojí. Celá tato skladba se v novém mešním obřadu přednáší společně. Podobně jako Credo vyžaduje, aby byla přednášena jednotně a srozumitelně.
Jako nevhodné se jeví svolávání dětí na Otčenáš k oltáři. Vytváření „eucharistického kruhu“ není symbolem pokoje, ale spíše kamarádství.
Poslední invokace Otčenáše je rozvinuta v hlubokém embolismu. Díky němu si uvědomujeme, že Eucharistie, tedy Kristus v ní podstatně přítomný, nás nejúčinněji chrání před nákazou hříchu a před vším zlem a vnáší řád do rozbouřeného světa. Tento úkol pak Eucharistie plní, dokud se Kristus nevrátí. Tehdy dojde ke konečnému vítězství.
Na závěr Otčenáše se nachází vložka Libera nos, latinsky embolismus. Jedná se o rozvinutí poslední invokace, která u věřících vždycky a všude silně rezonovala. Stále se cítíme být v ohrožení zlého ve všech jeho důmyslných podobách. Eucharistie je pak naší nejmocnější záštitou proti ďábelskému běsnění.
Libera nos prošlo redakční práci, takže je nyní obsahově mnohem širší a přirozeně ústí ve velkolepé matoušovské doxologii (6,13), která je v užívání mnoha křesťanských tradic:
Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír. Smiluj se nad námi a pomoz nám: Ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista. Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen.
Z římského mešního embolismu se také vytratil odkaz na svaté.
Ještě bych se rád zastavil u doprovodného orantského gesta, které koná pouze celebrant (s případnými koncelebranty), třebaže se již Paternoster nechápe jako modlitba předsednická a recitují ji všichni[7]. Na druhé straně některé předsednické modlitby i dnes kněz říká se sepjatýma rukama (např. Misereatur).
Pater noster a následující gesta se do časů Řehoře Velikého nekonaly u oltáře. Duchovenstvo se po doznění eucharistické modlitby přesunulo na svá místa, což tomuto vpravdě velkému papeži připadalo nepatřičné. Od jeho časů se modlitba Páně přednáší nad eucharistickými dary. O to větší propojení vznikne, upírá-li celebrant oči na svatou hostii.
Pane Ježíši Kriste, tys řekl svým apoštolům
Následuje modlitba Pane Ježíši Kriste, která je, s jistými, nemalými úpravami, převzata z předchozího Misálu:
Pane Ježíši Kriste, tys řekl svým apoštolům: Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám. Nehleď tedy na naše hříchy, ale na víru své církve, a podle své vůle ji naplňuj pokojem a veď k jednotě. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.
Nejde už jen o soukromou, apologetickou modlitbu kněžskou, není již formulována v první osobě jednotného čísla, ale v plurálu, a kněz ji říká nahlas.
„Nehleď na naše hříchy, ale víru své církve.“ Těmito slovy se nevykresluje Církev „simul sancta et semper purificanda“[8], která je svatá a současně potřebuje očistu. Spíše se zdůrazňuje jiný rozpor: mezi hříšností jednotlivců a svatostí církve. Zároveň se jí dává najevo, že před Bohem naše skutky neobstojí, ale jenom svatá víra.
Slovo fides lze v této překrásné modlitbě chápat nejen jako víru, bez níž se Bohu líbit nelze (Žid 11,6), ale také jako věrnost, což je jedním z rysů Církve. Naše nevěrnost se často stává jakýmsi temným pozadím, na kterém může jasněji zazářit věrnost nevěsty Beránkovy.
„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám,“ (J 14,27) říká Kristus podle Janova podání ve večeřadle. Jedná se o pokoj vítězící nad smrtí. „Pokoj vám“ (J 20,21), zdraví své vystrašené, provinilé apoštoly po svém zmrtvýchvstání.
Blíží se velikonoční večeře. Budeme přijímat Krista. Nemusíme se už bát vlastní smrtelnosti, on naše hříchy smaže a obdaří nás pokojem.
Celou rituální sekvenci uzavírá celebrant zcela organicky zvoláním: „Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi.“ Je přitom otočen tváří ke shromáždění podle požadavku mešního řádu. Kněz tu vystupuje jako služebník smíření, po apoštolském vzoru („Dejte se smířit s Bohem!“ srov. 2Kor 5,20).
Pozdravení pokoje
Může následovat pozdravení pokoje, jímž vyprošujeme „pokoj a jednotu pro sebe a celou lidskou rodinu“[9]. Je to úchvatné sdělení: Nikdo nedělá více pro skutečný mír než ten, kdo slaví Eucharistii – oběť smíru. Kristus spojil vjedno vše. Pokoj je mnohem více nežli příměřím nebo rovnováhou bojových sil[10].
Kněz či jáhen vyzvou přítomné k pozdravení pokoje.
Se špetkou nadsázky lze říci, že tento úkon patří k vlajkovým lodím obnovené liturgie. Je velice působivý ve své prostotě a vzpomínku na výmluvný, vřelý stisk ruky si odnášejí domů i ti, kdo na bohoslužbu zajdou jen zřídka a vůbec se v ní nevyznají.
Ani nám nedochází, o jak výlučné znamení jde. Apoštolská tradice jednoznačně ukazuje, že bylo vyhrazeno jen věřícím, tedy členům jedné duchovní rodiny. Pozdravení se udělovalo políbením, gestem typickým pro manželskou lásku. Nežijeme-li skutečně jako jedno společenství, postrádají naše zdravice významu a stávají se zdvořilostí.
Během probíhající koronavirové nákazy (2020) bylo sídelními biskupy načas zapovězeno pozdravení pokoje. Vynechání tohoto „samozřejmého“ úkonu bylo provázeno údivem a rozpaky. O to více bude moci vyniknout s jeho opětovným návratem.
Způsob, jakým se obřad pozdravení pokoje koná, určují, podle Všeobecných pokynů, biskupské konference podle povahy a obyčejů jednotlivých národů. „Sluší se však, aby každý střízlivě pozdravil pozdravením pokoje jen ty sobě nejbližším.“[11] Také kněz má být uměřený. Nemá opouštět kněžiště. Dává pozdravení pokoje přisluhujícím, jen z rozumného důvodu může pozdravit několik málo dalších věřících.[12]
Pozdravení pokoje je přítomno v mnoha starobylých obřadech. Obyčejně se odvolává na Kristova slova: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ (Mt 5,23-24/ ČEP) Být ve svornosti je podmínkou ke konání bohoslužby, a proto má své místo ve neřímských ritech už před anaforou.
Náš ritus je v tomto ohledu výjimečný: pozdravení si dáváme těsně před svatým přijímáním. V dávné historii tomu sice tak nebylo (sv. Justin dokládá, že se k němu přistupovalo ještě před eucharistickou modlitbou). Obřad se pochopitelně nehodlá stavět proti uvedené evangelní zásadě, avšak nabízí i další úhel pohledu: Pokoj, který si vzájemně předáváme, je darem od Vzkříšeného, sestupuje z nebe, pročež není jen předpokladem, nýbrž i plodem. Nejde o protiklad k prvnímu přístupu, ale o jiný důraz.
V dobách vcelku nedávných se pozdravení pokoje šířilo neobvyklým způsobem, pomocí tzv. pacifikálu. Připomínalo to jakýsi řetěz pokoje,[13] jako když se zapalují obětinky, jedna od druhé. Zpravidla šlo o kříž. Tím se ale poněkud vytratilo předsevzetí být si vzájemně bratry a sestrami. Na druhé straně se skvěle zdůraznilo, že onen kýžený pokoj nám získal Kristus cenou svého kříže. Tato praxe je dnes z pochopitelných důvodů zapovězena, ale nic nebrání tomu, aby se těchto dochovaných pacifikálů užilo mimo samotný mešní obřad, například na závěr pobožnosti křížové cesty.
Papež Benedikt XVI. si přál, aby proběhla odborná rozprava nad případným přesunutím pozdravení do obřadů ofertoriálních. Kongregace pro bohoslužbu a svátosti poté, co pečlivě zvážila všechny důvody pro a proti, rozhodla, že v římském ritu ponechá toto gesto na stávajícím místě.
Agnus Dei – lámání chleba a commixtio
Agnus Dei do bohoslužby zavedl Sergius I., který sloužil církvi jako římský papež v létech 687 až 701.[14] Máme řadu důvodu se domnívat, že se nechal inspirovat praxí syrské církve, z níž vzešel.
Tento chvalozpěv patří druhově mezi takzvaná confractoria, má tedy doprovázet lámání eucharistického chleba. I když v jiných starověkých latinských ritech jde o text proměnlivý, římští katolíci rozjímají dennodenně nad stejnou formulí – Agnus Dei. Je to zpěv svým rázem lidový, nikoli klerikální.
Tento litanický zpěv má silně obětní ráz. To je ten Beránek, jemuž nebylo zlomeno kosti na kříži, který se nyní dělí rukama služebníků církve. Jeho krví jsme zachráněni.
Všeobecné pokyny předpokládají, což nás možná překvapí, že se eucharistický chléb láme podle počtu přítomných věřících. Lámání se nemá odbývat ani protahovat.[15]
(S ohledem na velikost shromáždění bývá vhodnější užití malých hostií.) Nejstarší označení pro mši svatou je právě fractio panis[i], což by nemělo zapadnout. Jak je to výmluvné, dává-li se nám Kristus v podobě rozlámaného chleba! Nedostáváme svého Ježíše. Ano, božská láska nás miluje nedělitelně, celistvě, výlučně, jako bychom byli jediní na této zemi. Toutéž láskou ale Kristus miluje i tvého souseda, nedělitelně, celistvě, výlučně, jako by byl jediný na této zemi. Přijímáme téhož Krista.
Při dávných papežských bohoslužbách se setkáváme s trojím typem lámání:
To původní se odvolává na Kristovo gesto ve večeřadle. Akolyté sesbírali s oltáře posvěcené chleby do lněných pytlíků a přenesli je stranou: biskupové s kněžími je v nich lámali.
Druhé lámání mělo zajišťovat, ještě koncem pátého století (za časů papeže Innocence I.), takřečené fermentum[16] do římských titulů. Toto lámání konal, zcela pochopitelně, u oltáře, papež jakožto římský biskup; částečky posílal po akolytech na určená místa v městě se slovy „Pax Domini sit semper vobiscum“. Presbyteři příslušných kostelů jej při slavení mše vkládali do kalicha, na znamení jednoty s Petrovým nástupcem.
Druhý římský řád však dosvědčuje, že už v osmém století se fermentum nikam neodnášelo; skrze slova Pax Domini… však stále naznačovalo duchovní spojení římských kněží se svým biskupem.
Třetí lámání je ze všech nejméně srozumitelné: Služebník přinesl papežovi u katedry eucharistický chléb s kalichem. Pontifex si z něho kousek ulomil a kousíček vhodil do kalicha. Vysvětlení, funkčních i jinotajných, bylo více. A zde se rodí obřad, který se po dlouhé dějiny nazýval immixtio. Ten se později ještě více rozvinul a pojmul také slova Pax Domini.
Liturgická reforma, zcela správně, zdůraznila první typ lámání. Uchovala však zvolání Pax Domini sit semper vobiscum, které se nyní vztahují na všechny přítomné, nejen kněžstvo. Konečně i dnes je předepsáno, že kněz smísí úlomek eucharistického chleba s proměněným vínem. Říká přitom tiše vysvětlující formuli, která se inspiruje tou dosavadní: „Hæc commíxtio Córporis et Sánguinis Dómini nostri Iesu Christi fiat accipiéntibus nobis in vitam ætérnam.“ – „Svátost Kristova těla a jeho krve ať nám slouží k věčnému životu.“ Jádro věty krouží okolo onoho „in vitam aeternam“ – „do života věčného“. Spasitel přece řekl: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ (J 6,54; liturgický překlad)
Podle Všeobecných pokynů se tím naznačuje jednota Těla a Krve Páně v díle spásy – Těla Ježíše Krista živého a oslaveného[17]. Tuto věroučnou pravdu vyjadřovalo i středověké gesto zakomponované do doxologie na závěr kánonu: kněz dělal velkou hostií nad pozvednutým kalichem nejprve tři křížky a pak ještě dva mezi ním a sebou.
Bezprostřední příprava na svaté přijímání
Kněz bere do rukou úlomek Eucharistie a pronese: „Hle, Beránek Boží, ten, který na sebe vzal hříchy světa. Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově.“
Ze Starého zákona víme, že velikonoční beránek měl očišťovat od hříchu (srov. Ex 12). Jan Křtitel u Jordánu prorokuje, že tím pravým beránkem je Kristus (J 1,29). Přistupujme k jeho slovům, jako bychom je slyšeli poprvé. Tentýž Spasitel je skryt i v tomto pozdviženém kousku chleba.
Liturgická reforma rozšířila kněžskou formuli o druhou půlku: „Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově.“ Účastí na Eucharistii předjímáme a skutečně okoušíme onu eschatologickou hostinu v nebi, o níž čteme v knize Janova zjevení (Zj 19,6nn)
Při těchto slovech se mi vždycky vybaví jeden z duchovních správců mé rodné farnosti – Karel Janečka. V našem nezdenickém kostel slavíval Eucharistii prostě, ale vždy byl do ní hluboce ponořen. Při Agnus Dei dostávaly jeho oči tentýž výraz, který známe z ikony Krista v Lagiewnikách: „Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi, a u mě naleznete útěchu.“ (Mt 11,28, dle liturgického překladu) Úkolem kněze je neúnavně zvát k eucharistickému společenství. Těm, kdo se vzdálili, trpělivě pomáhat, aby se vrátili domů.
Kazantzakis ve svém vrcholném díle Kristus znovu ukřižovaný líčí postavu pravoslavného kněze Grigorise. Děj je zasazen do smyšlené řecké vsi za nelehkých časů osmanské správy. Hned v úvodu se tu objevuje k smrti unavený hlouček křesťanů, vypuzených Turky ze svého domova. Otec Grigorij jim odmítne pohostinnost. Zcela pozbyl kněžských rysů. Stává se z něho nenávistný prospěchář. Navzdory jeho varování se nebožáků jako správný křesťan zastane jen pastýř Manolios, který je popem se vší dramatickou obřadností vyobcován z církve. Tato kniha, zhudebněná Bohuslavem Martinů pod názvem Řecké pašije, stojí za přečtení.
Objevil se otec Grigoris s rozčísnutou bílou bradou, hněvivý jako prorok. Mši odsloužil tryskem; měl naspěch a vesničané také. Vystoupil na kazatelnu; celá vesnice zvedla hlavu a s hrůzou na něho pohleděla. Zvon počal zvonit umíráčkem; duše odcházela na onen svět.
Z kazatelny přelétl otec Grigoris zrakem své ovečky. Jeho pohled ztvrdl, hlas nabyl jistoty.
„Křesťané, bratři!“ zahřměl pop a jeho hlas se odrazil od klenby tisícerou ozvěnou. „Církev je jako ovčín, věřící jsou ovce, Kristus je jejich pastýř a kněz je zástupcem Kristovým. Když některá ovce onemocní nakažlivou nemocí, pastýř ji vzdálí z ovčína, aby uchránil ostatní ovce před nákazou, a zažene ji daleko, na okraj propasti, aby tam zdechla. Bolí ho, že ztrácí jednu ze svých ovcí, ale má povinnost být nelítostný, aby zachránil celé stádo… Jedna z ovcí našeho křesťanského ovčína je prašivá, bratři, křesťané; je to Manolios. Vzepřel se Kristu; naší povinností je udeřit ho přímo do tváře. Postavil se proti vlasti, rodině, vlastnictví, pozvedl svůj vlastní prapor, rudý prapor, aby nás utopil v krvi. Dostává rozkazy z Moskvy; víra, vlast a čest jsou v nebezpečí. Je to bolševik! Naší povinností je vyobcovat ho z církve, totiž oddělit ho od zdravých ovcí a zahnat k propasti Satanově, svrhnout ho do ní a tak samy sebe spasit. Sestoupím nyní z kazatelny a vyženu ho.“
Pop sestoupil z kazatelny. Kostelník k němu přiběhl s mísou svěcené vody. Pop do ní namočil kropáč, pokropil vzduch kolem sebe a zvolal hromovým hlasem:
„Pryč odtud, pryč, vyobcovaný!“
Udělal krok kupředu, znovu zamával kropáčem a vykřikl: „Pryč odtud, pryč, vyobcovaný!“ Prošel tak celý kostel, jako kdyby tu Manolios skutečně byl, neviditelný kdesi ve vzduchu, a jako by sluha Boží kráčel proti němu, aby ho vyhnal. Za neustálého kropení dospěl pop až ke dveřím. Vesničané mu s hrůzou ustupovali z cesty, jako by se báli, že se jich dotkne prokletý stín, který krok za krokem couvá před popem, až ho pop vyžene z kostela.
Když došel ke dveřím, pop ještě jednou pokropil vzduch energickým máchnutím kropáče a obrátil se k vesničanům:
„Zvolejte třikrát, bratři křesťané, zvolejte jedním hlasem: Vyobcován budiž Manolios!“
Ze všech úst se vydral výkřik; kostel se jím třásl. Všichni přítomní pozvedli ruce a třikrát zvolali: „Vyobcován budiž Manolios!“ Pop naposledy máchl kropáčem a vykřikl:
„Pryč odtud, pryč odtud, vyobcovaný!“ a prudce přibouchl dveře. Přítomní vydechli, jako kdyby byl odešel zlý duch a vzduch se vyčistil.
Pop se vrátil od dveří a zastavil se uprostřed kostela.
„Křesťané, bratři, nechť ode dneška se k němu nikdo nepřiblíží! Nechť mu nikdo nepodá kus chleba, sklenici vody! Ať nikdo neotevře ústa, aby ho pozdravil! Nechť ten, kdo ho potká, si před ním třikrát odplivne a vyhne se mu! Zapřel Krista a Kristus zapírá jeho! Zapřel víru, vlast, rodinu, vlastnictví a ony se ho též zříkají! Pryč odtud, pryč, až do věčných plamenů pekelných! Amen!“
„Amen!“ zavyl dav radostně a nenávistně.
„Amen!“ překřikl ostatní hlasy pronikavý hlas Panajotisův.
Vtom se uprostřed kostela ozval klidný, osamělý hlas:
„Otče, Manolios není sám. Jsem s ním také já. Vyobcuj i mne, Michelise Patriarchea!“
A hned nato zahřměl další hlas, třesoucí se hněvem:
„A mne taky, Janakose, podomního obchodníka a listonoše! Taky já jsem s ním!“
„A mne taky, mne, kavárníka Kostantise, taky já jsem s ním!“
V kostele nastalo Boží dopuštění. Vesničané odskočili od tří přátel a ti zůstali stát uprostřed kostela sami.
Zahřměl hlas otce Grigorise:
„Také na vás dojde, poslové Satanovi; jen nespěchejte! Církev Kristova je velkodušná a milosrdná; dává vám čas, abyste se dali na pokání. Kristův blesk visí nad hlavami lidí a trpělivě čeká. Přenechávám vás milosrdenství Božímu!“
„Bůh bude naším soudcem, otče,“ zvolal Janakos. „V něho skládáme svou důvěru. Bůh nás bude soudit, a ne ty!“
„Bůh vás odsoudil mými ústy!“ zařval pop, blýskaje očima. „Já, kněz, jsem v Lykovrisi [tj. vsi, v níž se děj odehrává, poznámka je naše] hlas Boží!“
„Jen čisté srdce je hlas Boží,“ odpověděl Michelis. „Otče, naše srdce jsou čistá!“
Obrátil se ke svým druhům:
„Pojďme, bratři,“ řekl. „Setřesme se svých nohou prach Lykovrisi. Sbohem, Lykovriští!“
Nikdo mu neodpověděl. Ženy se v hrůze křižovaly; plivaly se za ňadra a šeptaly: „Kyrie eleison! Kyrie eleison!“
„Sbohem, občané lykovriští,“ opakoval Michelis. „Náš Kristus je chudý a pronásledovaný; buší na dveře a nikdo mu neotvírá. Váš Kristus je bohatý pán; je zadobře s agou [tj. představitel vládnoucí osmanské říše v Lykovrisi]; zamyká se doma a hoduje. Ten váš sytý Kristus chodí a vytrubuje: ‚Tento svět je spravedlivý, poctivý; takovým ho chci mít; nechť je vyobcován každý, kdo by pozvedl třeba jen malíček, aby jím otřásl!‘ Náš Kristus chodí bos, dívá se na vyhladovělá těla, na utiskované duše a volá: ‚Tento svět je nespravedlivý, nepoctivý, nelítostný; je třeba jej zvrátit!‘“
Otec Grigoris si vykasal sutanu a vrhl se na tři přátel.
„Bolševici!“ řval, „zmizte odtud a už se neukazujte před tváří Boží!“
Vesničané byli rozvášněni; starý Ladas vyskočil na lavici; hromotluk Panajotis hrozil pěstí. Hněvivé hlasy křičely:
„Ven! Pryč s nimi! Vyhoďte je!“
Janakos vyskočil, připraven k ráně; ale Michelis ho zadržel za ruku.
„Pojďme pryč,“ řekl. „Nechme Boha, ať sám rozsoudí.“
Vyšel s kostela, doprovázen Janakosem a Kostantisem.
Holič Antonis a řezník Dimitros se nenápadně vytrousili z davu a šli v povzdálí za nimi.
Náhle zazněl za třemi druhy pronikavý výkřik:
„Ty nás opouštíš, Kostantisi? Opouštíš ženu a děti, ty kacíři?“
Kostantis se ohlédl ; když viděl, jak k němu běží žena, celá rozcuchaná, zaváhal. Ale Janakos ho násilím vlekl dál.
„Pojď, pojď, neohlížej se nazpět!“[18]
Křesťan odpovídá na zvolání kněze, který v tomto okamžiku nese rysy Křtitele – „přítelova ženicha“ (J 3,29): „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ Nepřehlédněme, že odpovídáme Písmem, jež se vtěluje do našich postojů. Postavme se, my „vzorní“ věřící, po boku římského setníka přimlouvající se za svého služebníka (Mt 8,8), který si nedokázal ani představit, že by k němu – nečistému pohanovi Ježíš vstoupil. Kéž se Pán může podivit také nad „velikostí naší víry“. Tato pokorná slova jsou znamenitou přípravou na plodné svaté přijímání. Nikdo z nás nemá nárok na Eucharistii pro své dobré skutky.
Ke svatému přijímání máme vždy přistupovat s náležitou dispozicí. Kdo jí a pije nehodně, dělá to k vlastnímu odsouzení. (srov. 1Kor 11,27) Na místě našeho římského Ecce Agnus Dei má mozarabská liturgie tradiční zvolání Sancta sanctis (Svaté svatým), což je stejné jako u Byzantinců.
Průvod ke svatému přijímání
Před svatým přijímáním se koná další průvod. Bylo by trochu přehnané jej nazývat procesím, ale i tak nám zjevuje ráz pozemské, putující církve (srov. např. SC 8) Společné kráčení k nebeské maně je dnes běžnou součástí bohoslužby. Dodejme si tu odvahu a podrobme samozřejmé věci kritickému zkoumání. Jakým způsobem probíhá tento průvod v našem farním kostele?
Významný nakladatel, výtvarník a spisovatel Florian s bolestí popisuje, jak se v adventu roku 1969 zavádělo ve Staré Říši podávání svatého přijímání vestoje a v zástupu.
Ještě jsme se nevzpamatovali z úžasu nad rozbitím liturgie, již je tu několik dalších útoků na posvátnosti našeho náboženství. Reformátoři si vymyslili přijímání vstoje, neboť prý není důstojné „autonomního demokratického křesťana“, aby poklekal. Aby k tomu věřící donutili, přes noc vytrhávají mřížky k přijímání, často hodnotná díla. Ačkoli sv. Otec Pavel VI. i náš brněnský biskup si přejí přijímání vkleče a u mřížky, místní papeži nařizují přijímání ve dvou frontách a vstoje.
V dosavadní staré praxi, když znamení zvonku zvalo k přijímání, také nastával jakýsi pohyb a míchání lidí, avšak pohyb zcela přirozený, nikoli postupování ve frontách, jež se venku kdekomu hnusí v socializmu před obchody. Jakmile se pokleklo u mřížky, vznikala důstojně spořádaná řada, řád, v němž se každý mohl utišit a usebrat, než přijímal božský Chléb. Byl to obraz harmonický, když přijímající poklekal před svým Spasitelem a na druhé straně kněz s Nejsvětější Svátostí sklání se k člověku a obcházeje věřící „dobře činí“. Namnoze mřížka prostřená bílým plátnem byla skutečným stolem věřících a tak se úkon co nejvíce po zevní stránce přiblížil Večeři Páně, jak nám líčí Evangelium. Bývalo to příkladné i pro děti, když takto vedle sebe přistupovala celá rodina ke Stolu Páně.
Při zavedeném bizarním způsobu přijímání chaos trvá při samotném přijímání Těla Páně. Kněz s hostií v ruce musí čekat, než se první dvojice odbaví, podávání se prodlužuje, běží-li o starší nebo nemocné komunikanty. Nervózní a netrpělivý kněz, podrážděný malou hbitostí přijímajících, podá hostii a toutéž rukou odhrnuje toho vlevo, druhého vpravo. Kdo vybočí z řady, kněz říznými povely vyrovnává frontu.
Takto neutěšeně končí rok. Mezi věřícími, když byla reforma v kostele ohlášena a ihned aranžována, je nálada těžká a smutná. Představuji si, že takhle to vyhlíželo, když kraj byl „udeřen mečem klatby“.[19]
Je dost možné, že Florianovy postoje byly ukvapené, ale nelze popřít, že přechod na „nový“ způsob svatého přijímání nevyvolával u všech spokojenost.
Jdeme opravdu společně ke Kristu, posilujeme se na cestě do nebe. Nevyvolávají naše dvojstupy někdy dojem sériové výroby?
Průvod k oltáři provází zpěv. Někteří zbožnější věřící ho nemají příliš v oblibě. Prý je odvádí od niterné přípravy… Jenže právě on má k této niternosti přispívat.
K Zelenému čtvrtku je stanovena tato antifona: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává; tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví, praví Pán, kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku.“ Vychází ze slov svatého apoštola Pavla (1 Kor 11,24.25 – liturgický překlad). Asi nejstarší ze všech zpěvů je převzat z 33. žalmu: Okuste a vizte, jak dobrý je Pán. Setkáváme se s ním už ve slavných Mystagogických katechezích[20] (Jeruzalém) a v našem prostředí je doložen prvním Římským řádem.
Jdeme svorně k Pánovi a on kráčí k nám. Pěkně to vystihuje nový sazovický kostel: V oltářním prostoru, na šedivé stěně se objevuje světlá silueta muže, sestavená z leštěných plíšků slonovinového odstínu na způsob fotografického negativu. Sotva ji zahlédneme, ztrácí se našim zrakům. Kristus je na tomto místě přítomen duchovně a svátostně, skutečněji nežli je prostá přítomnost fyzická. A účastníkům bohoslužby jde skrz betonovou stěnu v ústrety podobně jako apoštolům ve večeřadle nedělního rána (srov. J 19,19.26).
Neméně mocný dojem ovšem zanechává i krásná hlavní kaple kněžského semináře ve Spišské Kapitule. Vzkříšený Kristus v bílé říze vystupuje z čelní stěny a ukazuje Tomášovi a zbývajícím apoštolům svoje rány. Takový má být i nastávající kněz.
Někdy se lidé ptají na to, z jakého místa se Eucharistie podávat. Nemálo kněží nejraději stojí na prvním stupni vedoucím do kněžiště. Já podávám zcela dole: pastýř jde k ovečkám a ony jdou k němu. Na místě tohoto setkání se uskutečňuje communio – sjednocení.
„Přijďte blíže k Bohu, a (Bůh) přijde blíže k vám.“ (Jak 4,7; liturgický překlad)
Podávání Eucharistie však lze uspořádat i jinak: kněží sami mohou věřící obcházet. Ostatně to známe už z prvního římského řádu.
Nejdříve musí přijmout Eucharistii celebrující kněz. Teprve poté jde posloužit bratřím a sestrám v Kristu. Přijímá první, kvůli své ubohosti. Musí se očistit, než bude sloužit bratřím. Tím se nikterak nenarušuje ona eucharistická svornost, ale zjevuje se reliéf hierarchicky uspořádaného Božího lidu.
Nyní vám budu vyprávět jeden vskutku nepříjemný liturgický zážitek: Krátkou dobu jsem dojížděl do jedné římské komunity patřící do Neokatechumenátní cesty. Byl jsem varován, že „jejich“ liturgie je trochu odlišná. To, s čím jsem se ale setkal, by se dalo shrnout do dvou výrazů: liturgické sebeurčení a záměrná liturgická improvizace. Toho roku však byla v Římě podepsána konečná Statuta uvedeného církevního hnutí. V nich bylo pevně stanoveno, že se příslušníci Neokatechumenátu ve všem řídí obřadem římským, s dvěma výjimkami (zaprvé je jim dovoleno užívat nekvašeného chleba, zadruhé mohou přesunout pozdravení pokoje na začátek bohoslužby oběti)[21]. V daném společenství však jednoduše pokračovali ve svých zažitých návycích. Co papež nevidí, to srdce nebolí. Členové komunity přicházeli na slavení Eucharistie se zpožděním a ti, kdo byli pověřeni nějakým úkolem, byli nepřipraveni a vařili z vody. Slavné úvody do biblických perikop bývaly bezobsažné, upovídané a obyčejně začínaly „Io penso che“ – „Myslím, že“ nebo „Mi sembra“ – „Zdá se mi“. Vrcholem nekázně však bylo to, že se věřícím rozdílela Eucharistie, do dlaní, už během Agnus Dei. Po aklamaci Non sum dignus (Nezasloužím si) pak přijímali všichni, současně s knězem. Římská Kongregace pro bohoslužbu tuto praxi, rozšířenou i mimo Neokatechumenát, zapověděla.[22]
Další smutným příkladem bylo i to, že se při Eucharistii užívalo nepřiměřeného množství vína. Většina přítomných si jen letmo upila, byli i takoví, kteří se přijímání pod způsobou vína zcela vyhnuli. Poslední nakonec dopíjeli z obřího kalicha zbývající Krev Páně, a byli tím i rozjařenější. I když přijímali ve stejném okamžiku, kněz i lid, projevila se nakonec právě ve svatém přijímání nejednota, o nedůstojnosti celého úkonu ani nemluvě.
Teologie svatého přijímání
Dlouze jsme mluvili o svatém přijímání, ale ještě jsme si nezodpověděli tu základní otázku: Co to vlastně je svaté přijímání?
Didaché učí, v dokonalém souladu s dědictvím starozákonních proroků, že spása spočívá ve sjednocení rozptýlených. To se nemá uskutečnit jen v den Božího soudu, ale děje se, podle apoštola Pavla, už tehdy, když obec křesťanů jí z jednoho chleba. „Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ (ČEP 1 Kor 10,17)
Celý První list do Korintu je odezvou na jeden závažný dobový spor: Je dovoleno jísti maso obětované modlám? Pavel vysvětluje, že na tom zase tolik nesejde. Co mu však opravdu leží na srdci, jsou roztržky při eucharistické synaxi. Vyslechněme si soustředěně, jak se k tomu staví: „Když vy se (…) shromažďujete, není to už společenství večeře Páně.“ (11,20 – ČEP) Povšimněme si, že ony sváry nepokládá jen za nevhodné, rušivé nepatřičnosti. Říká něco úplně jiného: „Není to už večeře Páně!“
Pro nás to možná zní převratně, ale tato slova však stojí u samotného zrodu křesťanstva. Nejde tu o pouhé naladění jednotlivé duše. Kdybychom do nejmenších podrobností dodrželi liturgické předpisy, ale hýčkali si ve svých farnostech sváry, řekl by i nám svatý Pavel bez okolků: „Není to už večeře Páně!“ Třeba jsme si mohli i zadat mešní úmysl a složit stipendium k rukám kněze. Kolik věcí jsme schopni vylepšovat, pilovat, rozporovat, oprašovat, leštit, jen abychom se vyhnuli tomu zásadnímu: Smíření s bratry a sestrami. Můžeme si uhlazovat svůj dokonalý ctnostný profil. Můžeme přistupovat k Eucharistii, jak by to byl jen můj Ježíš a ničí jiný, hlavně ne tchýnin.
Jak prosté, Watsone! Výmluvně to vyjadřuje adorační píseň: „Toto je moje tělo Eucharistia. – Toto je kalich mé krve Eucharistia. – A to tělo jsi ty, to tělo jsem já. – A to tělo jsme my Eucharistia.“
Kategorie jako „platnost mše“ nebo „plody mše“ jsou výsledky pozdějšího teologického a kanonického vývoje. Svaté přijímání je tedy svátostí jednoty.[23]
Dialog při podávání přijímání
Řekli jsme, že nejprve přijímá kněz, poté shromáždění. On ale na prvním pohled nepřijímá, nýbrž si bere! Jenže si všimněme, že se přitom naklání nad oltářem. Jako by Nejsvětější přijímal z ruky Kristovy. To je ovšem výsledkem dlouhého vývoje, který důsledně zmapoval Robert Taft.[24] V nejdávnějších dějinách nebylo zvykem, že by si Eucharistii bral kdokoli, třeba sám papež. I jemu byla přinášena, jiným přítomným biskupem, a podána. Starověká citlivost pro slůvko communio! Nebylo-li žádného biskupa, nebylo vhodné, aby papeži podával někdo méně vážený (kněz či jáhen), proto si začne Eucharistii brát uctivě sám, z oltáře.
Kněz říká před přijetím velebné svátosti: „Tělo Kristovo ať mě zachová k životu věčnému.“ Tato formule pochází z Amienského sakramentáře (deváté století). Do poslední liturgické reformy se užívalo obdobných slov také k podávání Eucharistie věřícím a dodnes jich lze užít při podávání viatika[ii]. Jejich sdělení je hluboké: Každý si má uvědomit vážnost svatého přijímání. Ono nás posiluje na této pozemské pouti na cestě do nebe. Zbožná duše by měla vítat Spasitele ve svátosti s takovým rozpoložením, že ho brzy uvidí tváří v tvář.
Náš ritus ve svých dějinách užíval různých formulí doprovázející podávání. Ta nejstarobylejší byla v dnešních obřadech obnovena, a to z rozhodnutí Pavla VI., o letnicích 1965. Jedná se o jednoduchý, ale výjimečně krásný dialog:
Výzva: Tělo Kristovo.
Odpověď: Amen.
Ten, kdo přisluhuje svátostí oltářní, zvěstuje svému bratru, že v tomto chlebu, který mu ukazuje, je skrytý Spasitel. Důležitý je i kontakt očí se služebníkem. Podívej, toto je tělo Kristovo. – Ano, věřím ti, bratře, protože mi zvěstuješ apoštolské učení. Jeden druhého posilujeme ve svaté víře. Co by mi prospělo, že půjdu ke svatému přijímání, a nebudu tomu věřit?
Jde sice o prostý úkon, ale i takový nám mnohdy činí obtíže. Především by se neměl odbývat ve spěchu. Velmi užitečné je i připomenutí, aby přijímající dostatečně otevřeli, pokud je to v jejich možnostech, ústa.
Ještě bych se rád zastavil o způsobu, jímž se dle římského obřadu přijímá nejsvětější svátost. Není pochyb, že přijímání do úst se prosazuje až okolo desátého století, a to z různých důvodů, a postupně zcela nahradí původnější přijímání na ruku, jak ji známe z patristických pramenů.
Římský misál, přesněji řečeno Všeobecné pokyny k němu, stanoví současný způsob přijímání jednoznačně:
Potom kněz vezme paténu nebo ciborium a přistoupí k přijímajícím, kteří přicházejí obvykle průvodem.
– a dodává se:
Není dovoleno, aby si věřící brali proměněný chléb a posvátný kalich sami, tím méně aby si je podávali mezi sebou z ruky do ruky. Věřící přijímají vkleče nebo vstoje, podle toho, jak to stanovila biskupská konference; přijímají-li vstoje, doporučuje se, aby před přijetím svátosti projevili úctu způsobem, který stanoví tytéž normy.[25]
V některých zemích si biskupské konference vyjednali od Svatého Stolce dovolení, aby věřící směli přijímat do rukou. Nebudu zabíhat do vášnivých polemik, ale rád zdůrazním, že z hlediska čistě právního tu nemáme dvě stejně hodnotné alternativy. Je způsob řádný a pak „dovolení“.
Když se v českých zemích připustilo svaté přijímání do rukou, vyvolávalo to na některých místech přímo paniku. Já jsem měl tehdy osmnáct let a dojížděl několikrát do týdne na mši svatou do sousedního města. V Bojkovicích byl tehdy farářem Antonín Bělík. Myslím, že mu nebylo po chuti podávat Eucharistii do rukou, nicméně se přizpůsobil novému rozhodnutí svých představených a těm, kdo chtěli – dokonce manifestačně – přijímat na ruku, nebránil. Na protest se uvnitř bojkovické farnosti, z podnětu jiného kněze, vytvořilo jakési hnutí: mnozí věřící začali přijímat vkleče. Jistá farnice byla tak rozhorlena nad přijímáním do rukou, že jednou vpadla, těsně přede mší svatou do sakristie a z plna plic vyhuboval stařičkému duchovnímu. „Vy, kněz, ruce posvěcené, podáváte Pána Ježíše luďom na ty jejich špinavé ručiska.“ Tu se páter tak rozzlobil, že ženu divokým krokem vyhnal ze sakristii a ještě cestou za ní volal: „Ale jazyčisko, ten čistý máte.“ Nebudu zastírat, že otec Antonín, který neviděl na jedno oko, připomínal v této tragikomické scéně Jana Žižku. Už jenom palcát chyběl.
Připomínám, že dělat malým dětem křížky na čelo při svatém přijímání je zakázáno v olomoucké arcidiecézi Mons. Janem Graubnerem. Zajímavé je, že nejde o žádnou novotu. Jedná se o zvyk, který zaváděli misionáři v Japonsku.[26]
Naléhavost přijímání pod obojí
O důležitosti přijímání pod obojí mluvím velmi často. Jsem přesvědčen, že podávání eucharistického pokrmu a nápoje věřícím je naplněním Spasitelovy vůle. Při této příležitosti jen krátce odpovím na jednu obvyklou námitku: „Proč podávat věřícím kalich, když je přece Kristus přítomen celý už pod způsobou chleba!“ Tuto otázku by si naši předkové v křesťanském starověku nikdy nepoložili. Věřícím totiž nepodávám Krista obaleného do nepodstatné slupky. On se nám dává právě jako dobrý pokrm, abychom duchovně nehladověli, a znamenitý nápoj hasící naši nejpalčivější žízeň.[27]
Podává-li se pod obojí a je-li to aspoň trochu možné, mělo by jít o skutečné pití. „Vezměte a pijte!“
Uložení zbývající Eucharistie a purifikace
Když skončilo podávání, mají být zbývající částečky uloženy do svatostánku. Tento úkon by se ale neměl příliš zdůrazňovat. My sami jsme se ve svatém přijímání stali živým Kristovým tělem.
Čištění nádob se v mešním obřadu ani Všeobecných pokynech příliš nepopisuje[28]. Obyčejně se koná pouhou vodou, ale je možné užít, s ohledem na ustálenou liturgickou praxi, také vína. Nemělo by se příliš protahovat. (Je-li přítomen jáhen, je vhodné, aby purifikoval na abaku.) Když byla purifikace dokončena říká kněz tiše: „Quod ore sumpsimus et pura mente capiamus et de munere temporali fiat nobis remedium sempiternum.“ – „Přijetí svátosti tvého těla a krve, Pane, ať nás posilní a stane se pro nás lékem nesmrtelnosti.“
Nezapomenu na jednoho benediktinského mnicha, který mě zaučoval do slavení „tridentské mše“. Když viděl, s jakým fortelem čistím vnitřek kalicha, bolestně zaúpěl: „Mon abbé, ayez respect avec les dorateurs, s´il vous plait.“ – „Můj otče, mějte prosím úctu ke zlatníkům.“ Bylo to komické, ale trefné.
Opět posvátné ticho
Římský misál si přeje, aby se po svatém přijímání zachovalo ticho, anebo alespoň malá chvilička mlčení po slovech „Modleme se“. Pán promluvil a v něm nám Bůh sdělil vše. Nemůžeme neoněmět úžasem. Podle Guardiniho by bez ticha nebylo ani bohoslužby![29]
V těchto chvílích míváme tytéž pocity jako užaslý praotec Jákob, který spatřil žebřík do nebe, a máme chuť zvolat: „Terribile est locus iste.“ (Gn 28,17) Ano, toto místo je plné Boží přítomnosti.
Post communionem – modlitba po přijímání
Tato modlitba není zmiňována ve Veronském neboli Leoniánském sakramentáři, tom nejstarším římské církve. V ostatních pramenech mívá různé označení. Její současný název „Post communionem“ vlastně navazuje na misál tridentský („postcommunio“). V římském ritu nebývají tyto orace dlouhé a nezřídka žánrově připomínají epiklézi nad Božím lidem.[30]
Touto modlitbou kněz završuje obřady přijímání a prosí „za užitek slaveného tajemství“[31]. My si to ukážeme na modlitbě, jež se přednáší při mši na památku Večeře Páně:
Děkujeme ti, Bože,
že jsme směli mít účast na hostině tvého Syna;
dej, ať s ním jednou také zasedneme
za stůl v tvém věčném království.
Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků.
[1] IGMR 80.
[2] Netvrdím, že by Kristova modlitba ve večeřadla byla eucharistická, ale jen to, že jí je hodně blízká.
[3] Srov. 4. eucharistická modlitba.
[4] Všeobecné pokyny také poukazují na kající rozměr této modlitby. (Srov. IGMR 81.)
[5] Augustinus Aurelius, Epistola 130, 12, 22 – 13, 24: CSEL 44, 65-68. Česky: Idem, List Probě, in DMC, modlitba se čtením, druhá lekce, neděle až pátek 29. týdne liturgického mezidobí.
[6] Celý tento Cypriánův spisek stojí za přečtení: Idem, De dominica oratione in Trattati, roma, Città nuova, Roma 2004, 145-177. Česky: Idem, O modlitbě Páně, přel. T. Šťastný, Tasov, Marie Rosa Junová 1948, 44nn.
[7] Srov. IGMR 81. První dovolení představuje instrukce Musicam sacram z 3. září 1958 pro čtené mše za účasti lidu in AAS 50 (1958) 643. Později z 26. září 1964 máme instrukci Inter oecumenici č. 48g, které se vztahují ke mším zpívaným.
[8] Srov. LG 8.
[9] Srov. IGMR 82.
[10] Srov. GS 78:
Mír neznamená jenom to, že není válka, ani se neomezuje na pouhou rovnováhu nepřátelských sil, ani nevzniká z panovačné nadvlády, nýbrž správně a výstižně se o něm mluví jako o „díle spravedlnosti“ (Iz 32,17). Je plodem řádu, který jeho božský Zakladatel vložil do lidské společnosti a který mají uskutečňovat lidé žíznící po stálé dokonalejší spravedlnosti. Obecné blaho lidstva je v podstatě sice řízeno věčným Božím zákonem, ale jeho konkrétní požadavky průběhem času podléhají neustálým změnám; proto nebylo nikdy dosaženo míru jednou provždycky, nýbrž je třeba mír neustále budovat. Protože lidská vůle je mimoto nestálá a poraněná hříchem, vyžaduje uskutečňování míru od každého vytrvalé ovládání vášní a od právoplatné autority bdělost.
To však nestačí. Takového míru se na zemi nedosáhne, nebude-li zabezpečeno osobní blaho a nebudou-li si lidé s důvěrou a volně sdělovat bohatství ducha a srdce. Pevná vůle mít v úctě ostatní lidi a národy i jejich důstojnost a snaha o uskutečňování bratrství je pro budování míru naprosto nezbytná. Tak je mír také plodem lásky, která přesahuje to, co může poskytnout spravedlnost.
Pozemský mír, jenž vzniká z lásky k bližnímu, je však obrazem a účinkem míru Kristova, vyvěrajícího z Boha Otce. Vtělený Syn, kníže míru, smířil totiž skrze svůj kříž všechny lidi s Bohem, obnovil jednotu všech v jednom lidu a v jednom těle, zabil na svém vlastním těle nenávist a vyvýšen zmrtvýchvstáním rozlil v lidská srdce Ducha lásky.
Proto snažně vyzýváme všechny křesťany, aby „žili podle pravdy a v lásce“ (Ef 4,15) a spojil se s lidmi skutečně mírumilovnými k vyprošení a uskutečnění míru.
Vedeni týmž duchem, musíme pochválit ty, kteří se nechtějí domáhat svých práv násilím a uchylují se k obranným prostředkům, které mají po ruce i slabí, pokud se ovšem neporušují práva a povinnosti ostatních nebo společnosti.
Protože lidé jsou hříšní, hrozí jim nebezpečí války a bude hrozit až do Kristova příchodu; ale pokud jsou spojeni v lásce a přemáhají hřích, přemáhají i násilí, dokud se neplní slovo: „Zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit“ (Iz 2,4).
[11] Srov. IGMR 82.
[12] Srov. IGMR 154.
[13] OR VII. (franko-karolínské z přelomu devátého a desátého století): „Pax Domini sit semper vobiscum. Deinde dat pacem altario vel patenae et sic populus dat sibi pacem.“ Guillaume Durand to podává podobně.
[14] Le Liber pontificalis. Texte, introduction e commentaire. Tome Premier, ed. L. Duchesne, Éditions de Boccard, Paris 1955, 376: „Hic statuit ut tempore confractionis dominici corporis Agnus Dei, qui tollis peccata mundi, miserere nobis a clero et populo decantetur.“
[15] Srov. IGMR 82
[16] Obšírně o tomto spletitém fenoménu pojednává: V. Raffa, Liturgia eucaristica. Mistagogia della Messa: dalla storia e dalla teologia alla pastorale pratica (Bibliotheca «Ephemrides Liturgica» – Subsidia 100, ed. A. Pistoia – C. Braga), Centro liturgico vincenziano, Roma 20032, 115-122.
[17] Srov. IGMR 83
[18] N. Kazantsakis, Kristus znovu ukřižovaný (Světová knihovna), Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Odeon 1966. 298-301.
[19] J. Florian, Můj čas. Tempora mea, Stará Říše na Moravě 1947, Pelhřimov 2013, 284-5.
[20] Cyril Jeruzalémský, Mystagogické katecheze, Refugium, Velehrad 1997.
[21] Srov. Neocatecumenale Iter. Statuta, Centro neocatecumenale, Roma 2008, článek 13, §3, srov. 37: „Nella celebrazione dell’Eucaristia nelle piccole communità si seguono i libri liturgici approvati del Rito Romano [podtržení je naše], fatta eccezione per le concessioni esplicite della Santa Sede. Per quanto concerne la distribuzione della Santa Comunione, sotto le due specie, i neocatecumenali la ricevono in piedi, restando al proprio posto.“
[22] Responsum in Notitiae 45 (2008) 609 a Responsum in Notitiae 46 (2009) 242-243.
[23] E. Mazza, La celebrazione eucaristica. Genesi del rito e sviluppo dell’interpretazione, Edizioni dehoniane, Bologna 2005 (reprint), 78: „Paolo, vedendo che nella chiesa di Corinto ci sono delle divisioni, nega che la celebrazione sia la cena del Signore. Non possiamo chiederci se Paolo affermi l’invalidità o solo l’infruttuosità dell’eucaristia di Corinto, dato che queste sono concezioni molto posteriori. Per Paolo, e ancora per molto tempo dopo di lui, la liturgia è tale perché corrisponde, ontologicamente, al tipo che Gesù ha posto.“
[24] R. Taft, «Receving Communion. A forgotten Symbol», in Worship 57(1983)412-418. Vyšlo i česky!
[25] IGMR2008 160.
[26] Fischer, B., Liturgia. Notiziario quindicinale del Centro di Azione liturgico 8 (1974) 683.
[27] Romano Guardini se spíše vyhýbal obratům „svátostná materie“ ve prospěch německého „Gestalt“ (tvar, způsob). Bůh se nám dává ve svátostném aktu zjevuje a dává specifickým způsobem.
[28] Srov. IGMR 163.
[29] R. Guardini, O posvátných znameních, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří.
[30] Srov. V. Raffa, Liturgia eucaristica. Mistagogia della Messa: dalla storia e dalla teologia alla pastorale pratica (Bibliotheca «Ephemerides Liturgica» – Subsidia 100, ed. A. Pistoia – C. Braga), Centro liturgico vincenziano, Roma 20032, str. 577.
[31] Srov. IGMR 89.
[i] tj. lámání chleba
[ii] Svaté přijímání přinášené umírajícím.