Výklad mešního obřadu 13.
Eucharistická modlitba
Dospěli jsme k samotnému jádru mešního obřadu. To, co následuje po ofertoriu, se v římských sakramentářích, předchůdcích našich misálů, nazývá přiléhavě actio – doslova konání. Svět tone v překotném snažení, přesto řada jeho děl žádným činem není, nýbrž zdáním. Vybavuje se mi známý Peterajův text, mistrovsky interpretovaný Marikou Gombitovou:
Nero a Kaligula. Nad všetkým prach a žula.
Slávny Rím.
Cisár, kôň, vojak, žobrák.
Čas všetko niekam zobral.
Dávny Rím.
Slávny Rím.
Ukáž to, slávny Rím,
koľko zrád úkladov,
koľkokrát pýcha a pád.
Prach, to je cena slávy a sláva v prachu stojí.
Slávny Rím.
Tak čítaj Nomen Omen. Čas to je múdry stoik.
Slávny Rím.
Slávny Rím.
Ukáž to slávny Rím,
koľko zrád úkladov.
Ach, koľkokrát pýcha a pád!
Ti, kdo se modlí, maří v očích snaživců čas. Oranti však nepochybují o tom, že konají čin. Dotýkají se Boha, jenž je, podle učení sv. Tomáše Akvinského, actus purus[i]. Žádného většího činu nejsme schopni nežli modlitby při Eucharistii. Zdánlivě nic nevznikne ani nezůstane. Smysly se zdráhají, víra však nelže. Chceš-li být činorodý, modli se.
My se budeme ve výkladu držet nejčastěji obecnějšího a také zaužívanějšího označení „eucharistická modlitba“[1].
Tento liturgický druh není přísně vzato omezen jen na díkůvzdání nad chlebem a vínem, ale dodnes ho najdeme i při jiných významnějších příležitostech (pronáší se kupříkladu nad velikonoční svící či svatým křižmem).
Dialog před prefací
Eucharistická modlitba začíná vždy prefací, jež je uvozena trojím dialogem, jako by šlo o tři schůdky vedoucí k obětním výšinám:
Pán s vámi. – I s tebou.
Vzhůru srdce! – Máme je u Pána.
Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci. – Je to důstojné a spravedlivé.
Starobylý dialog před prefací, až na malé výjimky, najdeme ve všech dochovaných křesťanských anaforách. O významu liturgického pozdravu jako takového jsme již hovořili. Nyní se zastavme u zbývajících dvou zvolání.
Slovy „vzhůru srdce“ služebník povzbuzuje přítomné k duchovní pouti. Můžeme si to přiblížit pěkným příměrem: Ti, kdo putovali z Galileje do jeruzalémského chrámu, po celou dobu stoupali, kráčeli vzhůru. I my se vydáváme vzhůru, nechávajíce za sebou své nížiny.
Třetí výzva („Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci“) slouží jako můstek k samotné prefaci, která je „obětí díků“.
Preface
Zkoumáme-li vývoj anafory jako takové, měli bychom zdůraznit, že preface byla vždy její nejrozsáhlejší částí a podle Enrica Mazzy přímo „zakládá samotnou povahu eucharistické modlitby“[2]! Není tedy správné ji vnímat jako předmluvu k tomu hlavnímu, k čemuž označení praefatio obyčejně svádí. Etymologie tohoto výrazu (od neurčitku praefari) však může souviset se slavnostním přednesem před shromážděním a před Boží tváří.
Na základě písemných pramenů lze snadno doložit, že k onomu spornému významovému posunu ovšem došlo už velice brzy, v druhé polovině čtvrtého století. Od těchto časů bude křesťanský Západ soustřeďovat pozornost na naraci.
Eucharistická modlitba je jasnou odpovědí na Ježíšův příkaz: „To čiňte na mou památku!“ (Lk 23,19) Kristus vzal při poslední večeři chléb, vzdal díky, lámal, dával svým učedníkům řka. Totéž učinil při kalichu. Chápeme-li Eucharistii jako následování Kristova příkladu, preface nutně představuje Kristovo díkůčinění.
Opřeme následující výklad opět o jednu vzorovou prefaci – První o Eucharistii, která je předepsána pro Mši na památka večeře Páně o Zeleném čtvrtku. Nejde o euchologii vlastní, užívá se jí také o slavnosti Těla a Krve Páně a při votivních mších o Eucharistii:
Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, skrze našeho Pána, Ježíše Krista.
Neboť on je náš kněz, pravý a věčný: za naši spásu obětoval sám sebe, jednou provždy vykonal oběť a přikázal nám slavit její památku, aby jeho tělo bylo chlebem našeho života a kalich jeho krve byl odpuštěním našich hříchů.
A proto s andělskými sbory, které stojí u tvého trůnu a ustavičně ti slouží, a se všemi nebeskými zástupy zpíváme píseň o tvé slávě a voláme: Svatý…
Jak vidíte, tělo je vystavěno z poměrně stálého úvodu, který přechází ve vlastní důvod díkůvzdání, aby nakonec obvyklým způsobem vyústil v trojsvatém chvalozpěvu.
Klasické římské preface jsou významně navázány na církevní rok. Jednou děkujeme za Kristovo narození, podruhé za jeho zmrtvýchvstání, jindy za to, že nám sesílá Ducha svatého. Ve starší formě Římského misálu (naposledy vydaného papežem Janem XXIII. roku 1962[3]), který se odvolává na slavný Gregoriánský sakramentář, se nacházelo jen několik prefací. Většinu liturgického roku se ovšem užívalo té obecné, jež zdánlivě neděkovala za nic konkrétního. Jenže ona mohla vyjadřovat prostý vděk za samotného Krista, v němž se nám dostává všeho!
Vere dignum et iustum est, aequum et salutare, nos tibi semper et ubique gratias agere, sancte Pater, omnipotens, aeterne Deus per Christum Dominum nostrum.[4]
Křesťan není prorokem zmaru, ale za všech okolností děkuje. Je vděčen i za těžkosti a za klacky, které mu druzí házejí pod nohy.
Za tolik nezasloužených milostí můžeme děkovat: mír, zdraví, dostatečný blahobyt. Liturgie nás však moudře učí, že tím největším důvodem k díkůvzdání je Kristus sám, v něm k nám již přišlo Boží království; ve srovnání s ním jsou všechny drobnosti nedůležité. Shrnul jsem to do svého životního hesla: Christum, non Christi! Chci prahnout předně po Kristu, nikoli jeho darech. Hledat nejprve jeho a to ostatní nám bude přidáno. (srov. Lk 12,31) Kolik duchovní námahy to dá, než si tuto životní filozofii opravdu osvojíme.
Máme za koho děkovat, známe Ježíše, jehož jméno znamená spása[5]. Nádherně to vystihuje sv. Jeroným, když překládá starodávné Habakukovo proroctví následovně:
Ficus enim non florebit, et non erit germen in vineis; mentietur opus olivae, et arva non afferent cibum: abscindetur de ovili pecus, et non erit armentum in praesepibus. – a teď zbystřeme – Ego autem in Domino gaudebo; et exsultabo in Deo Jesu meo. (3,17-18)
V Českém ekumenickém překladu tato jazyková hříčka není patrná:
I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat k chvále Boha, který je má spása.
Preface říká, v souladu s nařízením svatého Pavla (1Sol 5,18), že máme děkovat „vždycky a všude“. Když si to převedeme do negativu, nenajdeme žádný okamžik ani žádné místo, které by nebylo příhodné k našemu díkůvzdání! Křesťan proměňuje vše, čeho se dotýká, v oběť chvály a díků!
Korpus preface pokaždé končí zřetelným odkazem na nebeské zástupy (srov. Žid 12,22-23) a liturgii odehrávající se bez ustání u Božího trůnu (srov. Žid 8,1-2). V této souvislosti ocitujme příslušnou pasáž z Preface o Panně Marii č. 1:
Skrze něho andělé chválí tvé jméno, před tvou mocí padají na tvář nebeské zástupy, nebesa vyznávají tvou slávu a svatí serafové ti společně zpívají píseň. Také my se připojujeme k jejich chvalozpěvu, pokorně tě vyznáváme a voláme:
V nejdávnějších dobách se v prefaci děkovalo za Boží dílo stvoření a jeho podivuhodnou obnovu; my si to ukážeme o několik stránek dále při výkladu čtvrté anafory. Později bude čím dál dostává rysy kristologické, ještě přesněji velikonoční; skvělým příkladem bude preface z druhé eucharistické modlitby, vycházející z Hippolytova textu. V prefaci se tedy nejčastěji rozpomínáme na to, co pro nás Kristus vykonal na kříži.
Starší lidé obvykle vzpomínají nad zaprášenými snímky na drahé osoby. Moje babička nelitovala nikdy času k tomu, aby nám vnoučatům nabídla útržky z dětství, aby zachovala rodinnou paměť. Bylo to zdravé a užitečné.
Podobně to dělali i Židé, když vzpomínali na velké Hospodinovy činy k prospěchu Izraele, lidu, který mu je blízký (Ž 148,14). I my křesťané jsme nabádáni, abychom vzpomínali: „To čiňte na mou památku.“ Liturgické vzpomínání je velmi vznešené! Zpřítomňuje, Ježíšovo spásné dílo, dokonané na kříži, završené slavným vzkříšením, dokud se nevrátí. Zde opravdu neplatí logika Nikdy se nevrátí pohádka mládí.
Liturgické vzpomínání (anamnéze) se vyznačuje čtyřmi znaky:
Je Boha důstojné (dignum), protože se modlíme ve spojení s Božím Synem. Žádná modlitba a žádný dar do příchodu Krista nebyl důstojný. Bůh, jak často zdůrazňovali starozákonní proroci, se nenapájí kozlí krev a nelibuje si v tuku obětních zvířat.
Je spravedlivé (iustum). Dokonalou oběť není člověk sám od sebe schopen přinést. Ani propracovaná a působivá chrámová bohoslužba v Jeruzalémě nebyla spravedlivá. My Boha prosíme o spásu pro drahou krev jeho Syna a našeho Pána Ježíše Krista, který se vydal do rukou církve.
Je dobré (aequum), neboť Bůh si díky zasluhuje za to, že nás stvořil a vykoupil.
Je spasitelné (salutare). Je tedy zřejmé, že nejde o žádný vnější, zdobný obřad. Proto zvěstujeme Boží slovo a konáme liturgii, abychom byli spaseni. Liturgie je „compendium salutis“, říkával prof. Marsili.
V prefaci opět krásně vyniká kněžství svěceného služebníka. Bez kněze by nemohlo být žádné Eucharistie. Jeho úkolem není toliko proměňovat, ale svou samotnou existencí chválí Boha. Co je to ale chvála? Otázka je na místě, protože tohoto slova se v současnosti mezi zapálenými křesťany nadužívá. Katechismus katolické církve ji definuje jako „způsob modlitby, která bezprostředně uznává, že Bůh je Bůh. Opěvuje ho pro něho samého, oslavuje ho, protože on je, bez ohledu na to, co koná“[6].
Dovolte osobní vzpomínku: Když zesnula moje babička Marie Hödlová, svěřil pan farář pohřeb mně. Svou nepřítomnost omluvil takto: „Já mám už ten den dvě jiné mše a stejně bych u oltáře nemohl nic dělat!“ Samozřejmě to rodina pochopila. Ale jeho slova mě velice překvapila: Nekoncelebrovat, tj. nepronášet slova narace, ale být účasten přeci neznamená „nedělat nic“. Kněz, který slaví, byť skromně, liturgii hodin, dělá vše, k čemu je určen, i když z jeho rukou zrovna nevychází „proměněná Eucharistie“ ani „rozhřešený kajícník“. Zde padají kategorie ex opere operato/ ex opere operantis[ii], svátost/ svátostina. Kněz je tu ke slávě Boží![7] Chválou předjímá rajský stav, v němž už nebude „dělat nic“, ale přesto bude účasten liturgie na věčné věky – in saecula saeculorum. Kněz není podroben žádnému účelu.
Římský misál vydaný po druhým vatikánském koncilu provedl ještě jednu nepatrnou, ale nikoli drobnou změnu. Porovnejme si pozorně interpunkci:
| Missale Romanum 1962 | Missale Romanum 1969/70 |
| Vere dignum et justum est, aequum et salutare, nos tibi semper et ubique gratias agere: Domine sancte, Pater omnipotens, aeterne Deus… | Vere dignum et justum est, aequum et salutare, nos tibi semper et ubique gratias agere: Domine, sancte Pater omnipotens, aeterne Deus… |
Ano, přesunula se čárka ve výčtu atributů užívaných ve vztahu Bohu Otci. Už jsme vícekrát připomněli, že mešní modlitby jsou, až na malé výjimky, směrovány k Otci. Platí to tím spíše o prefaci. Zjednodušeně můžeme říci, že výrazem Dominus – Pán označuje křesťanská liturgie, po biblickém vzoru, Boha Otce. Téhož titulu se později začne užívat také u Ježíše i Ducha svatého, který je mu mocí, slávou a důstojnosti roven. Dosvědčuje to koneckonců i znění kréda.
Ve starším Misálu se Dominus pojí s přídavným jménem „sanctus“, což je dost nezvyklé. Kde ale dává smysl, je u slova Pater – Otec. Vždyť ve své velekněžské modlitbě oslovuje Kristus Boha „Pater sancte“ (J 17,11). Jakpak by ho církev nenapodobovala?! Není vyloučeno, že k přesunutí této čárky došlo velice dávno při přepisování liturgických knih.
Vida, i v liturgických textech záleží na každé čárce a písmenku. Nelze popřít, že redaktoři nového mešního obřadu zkoumali pečlivě i maličkosti, které se zdají nepodstatné.
Sanctus a Benedictus
Po doznění preface následuje chvalozpěv Sanctus/Benedictus. Navazuje na závěrečnou zmínku o nebeské liturgii („A proto s andělskými sbory, které stojí u tvého trůnu a ustavičně ti slouží, a se všemi nebeskými zástupy zpíváme píseň o tvé slávě a voláme“). Svými kořeny čerpá v Izajášově vidění Boží slávy v jeruzalémském chrámě (6,3) a jednoznačně dává na vědomí, že tato gloria či doxa vrcholně zazářila v lidské tělesnosti (Mt 21,9). Pán při slavení bohoslužby k nám nevjíždí na oslátku, jak by se to líbilo velkým apoštolům alegorické metody, ale vstupuje k nám v těle eucharistickém.
První část chvalozpěvu (Sanctus) byla do křesťanské liturgie vložena, pravděpodobně v syrském prostředí, ve čtvrtém či pátém století, druhá (Benedictus) až někdy v šestém věku. Napadá mě otázka, proč byl tento vznešený hymnus do mešního obřadu začleněn? Má-li být eucharistická modlitba zrcadlem liturgie nebeské, musí se při ní užívat i stejných chvalozpěvů.
Prokládá se triumfálním zvoláním Hossana, které se ponechává v hebrejském znění, podobně jako slůvko Amen. Tím odkazujeme na dějiny spásy.
Podle Teodora z Mopsuestie (350-428) i Cyrila Jeruzalémského (313-386) jsou dokonce skrze Sanctus posvěceny i dary chleba a vína.[8]
Eucharistická modlitba od části Post-Sanctus po doxologii
Znění eucharistické modlitby mě nepřestává udivovat. Všímám si jejího výtečného slohu i každého slůvka. Vděčím za to nejen P. Vavřinci Černému, duchovnímu správci mé rodné farnosti, který přednesem vynikal, ale také Janu Kotasovi, jenž nás v pátém ročníku uváděl do slavení bohoslužby. Tento kněžský spolubratr snad ani netušil, jak hluboce se do mé duše jeho tehdejší rady vepsaly. Nezapomenutelné postřehy! Do té doby mě příliš nedocházelo, o jak velké umění jde.
Římská liturgie klade velký důraz na přednes, méně se stará o neverbální úkony. Latinské modlitby jsou opravdové orace, bývají ukázkou starověkého řečnického umění. Podle větných přízvuků například mohl posluchač snadno vytušit poselství daného textu (tzv. cursus prosaicus). V českém jazyce se tato soustava nedá uplatnit, protože akcenty se kladou odlišně. Přesto musí přednes odpovídat velikosti daných slov.
Eucharistická modlitba není nástrojem k proměňování, ale opravdovým modlitebním textem. Nechci se nikoho dotknout, ale tato pravda nám nedochází: Jako ministrant jsem si dlouho myslil, že všechny ty starobylé modlitby, z nichž je eucharistická modlitba utvořena, jsou jako planety, kroužící okolo toho jediného, co je opravdu nezbytné: „Toto je moje tělo.“ – „Toto je moje krev.“ Úplným šokem – kopernikovským obratem – pro mě bylo, když jsem na univerzitě shledal, že starověké eucharistické modlitby naraci vůbec neobsahovaly. Ba co víc, dodnes křesťané užívají archaické anafory Addaje a Mariho, pocházející z chaldejského prostředí (Asyrská církev východu), která ji nemá dodnes[9]. Přesto zůstává eucharistickou modlitbou a nic jí neschází.
Celebrant pozvedá ruce a obrací se k nebeskému Otci, stejně jako Kristus při poslední večeři (J 17,1). Chtějme vidět modlící se kněze, ještě více než kněze „proměňující“.
Nic by nemělo narušovat eucharistickou modlitbu. Dokonce bychom měli zvážit, zda jsou vhodné zvonečky oznamující pozdvihování.[10] Jednou jsem s našimi školáky vyrazil na výlet do maršovského kostelíka na Šumpersku. Byli mezi nimi i dva bráškové ministranti, čtveráci každým coulem. V té dřevěné svatyňce bylo ale všechno jinak. Dokonce chyběly i zvonky. Mše probíhala velice důstojně, až do proměňování. Právě když jsem pozvedal Kristovo tělo, ozvalo se z ministrantské lavice šibalské „cililink“. Kdyby naši věřící byli tak pozorní jako ti dva malí vtipálkové, nebylo by zapotřebí je probouzet cinkáním. Vnímali by vlastní plynutí a spád liturgické modlitby.
Eucharistická modlitba se již nepronáší šeptem, jak tomu bylo až do poslední liturgické reformy. I když latina nepřestala být liturgickým jazykem římského obřadu, slaví se v drtivé většině případů v národních jazycích. O to více můžeme využít jejího výchovného potenciálu. Učit se modlit po vzoru eucharistické modlitby. Žít tak, aby se náš život stával eucharistickou modlitbou. Příkladem nám budiž velký starokřesťanský mučedník Polykarp: Než biřicové zapálili popravčí hranici, měl pronést modlitbu, v níž podává Otci sám sebe v oběť skrze Krista, svého Pána. Její znění nese nepochybně rysy eucharistické anafory.[11]
V eucharistických modlitbách, především antiochijského typu, lze rozlišovat, krom preface, několik hlavních ustálených částí: slova ustanovení a samotnou naraci[iii], anamnézi, epiklézi, prosby a doxologii (částečně se to podobá struktuře klasické římské kolekty). Ve staletích, kdy nebyly anafory pevně kodifikovány, dodržovali slavící kněží tuto základní kostru. Od pátého století se prosazuje postoj, že by se kněží měli raději držet ustálených předloh, aby neupadli při formulaci vlastními slovy do věroučných bludů. Nyní se dotkneme jenom některých prvků, které mají všechny čtyři eucharistické modlitby v Římském misálu společné[12]:
Eucharistická narace
Qui pridie quam pateretur, accepit panem in sanctas ac venerabiles manus suas, et elevatis oculis in caelum ad te Deum, Patrem omnipotentem, tibi gratias agens, benedixit, fregit, deditque discipulis suis, dicens: ACCIPITE ET MANDUCATE EX HOC OMNES: HOC EST ENIM CORPUS MEUM, QUOD PRO VOBIS TRADETUR.
Simili modo postquam coenatum est, accipiens et hunc praeclarum calicem in sanctas ac venerabiles manus suas: tibi gratias agens, benedixit, deditque discipulis suis, dicens:
ACCIPITE ET BIBITE EX EO OMNES: HIC EST ENIM CALIX SANGUINIS MEI NOVI ET AETERNI TESTAMENTI, QUI PRO VOBIS ET PRO MULTIS FFUNDETUR IN REMISSIONEM PECCATORUM. HOC FACITE IN MEAM COMMEMORATIONEM.
Neboť on večer před svým utrpením vzal do svatých a ctihodných rukou chléb, pozdvihl oči k nebi, k tobě, svému Otci všemohoucímu, vzdal ti díky a požehnal, lámal, dával svým učedníkům a řekl: VEZMĚTE A JEZTE Z TOHO VŠICHNI: TOTO JE MOJE TĚLO, KTERÉ SE ZA VÁS VYDÁVÁ.
Po večeři vzal do svatých a ctihodných rukou také tento slavný kalich, znovu ti vzdal díky a požehnal, dal svým učedníkům a řekl: VEZMĚTE A PIJTE Z NĚHO VŠICHNI: TOTO JE KALICH MÉ KRVE, KTERÁ SE PROLÉVÁ ZA VÁS A ZA VŠECHNY NA ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ. TOTO JE SMLOUVA NOVÁ A VĚČNÁ. TO KONEJTE NA MOU PAMÁTKU.
Samotná Kristova slova jsou ve všech eucharistických modlitbách stejná, zatímco úvod do nich je proměnlivý. My jsme přepsali, jak zní příslušná pasáž v Římském kánonu. Slova narace při liturgii nikdy nesledovala jen jednu ze čtyř biblických předloh (Mt, Mk, Lk, 1Kor). Dokonce se do nich promítají i obraty, které v Písmu svatém nikde nenajdeme. Kdo má rád detektivky, přijde si v případě eucharistické narace na své. Poukážeme jen na několik stop:
Slova nad chlebem se kryjí s vulgátním překladem Prvního listu svatého apoštola Pavla do Korintu (11,24). Ta nad kalichem čerpají vlastně ze všech novozákonních svědků. Nad eucharistickou číší se původně říkalo pouze: „novi testamenti“ – „nové smlouvy“, později (6./ 7. století) přibylo další přídavné jméno: „novi et aeterni testamenti“ – „nové a věčné smlouvy“.
Pro vobis – za vás je z Lukáše, pro multis – za mnohé od Matouše a Marka.
„In remissionem peccatorum“ je výlučně Matoušovo.
„Hoc facite in meam commemorationem“ – „To čiňte na mou památku“ je současně Lukášovo i Pavlovo.
Zmínka o „svatých a ctihodných rukou“ ani přídavné jméno praeclarum (slavný, přejasný) se nenacházejí v žádné z biblických zpráv.
Slovům nad chlebem předchází „elevatis oculis in caelum…“ – „pozvedl oči k nebi…“, což se odvolává na evangelní líčení o rozmnožení chlebů (Mt 14,19), o Lazarově vzkříšení (J 11,41) a dále na velekněžskou modlitbou, což bychom neměli přejít bez povšimnutí (J 17,1).
Není těžké pochopit, že v klíčovém zázraku o nasycení zástupů církev vždy spatřovala předobraz Eucharistie. Pozvednutím očí k nebi se nádherně zdůrazňuje, že kněz nechce jen uplatňovat svoji moc („Lazare, pojď ven!“), ale podobně jako Kristus žádá Otce. Naši předkové v Ježíšově velekněžské modlitbě spatřovali vzor modlitby eucharistické, což vysvitne i z výkladu Otčenáše.
Uvozovací věta nad kalichem („accipiens et hunc praeclarum calicem“ – „bera i tento slavný kalich“) vyvolává otázky. Pročpak „tento“ kalich? Vždyť se nemluví o číši před námi, leč o té, kterou vzal Kristus do svých rukou při poslední večeři. Vysvětlení nemusí být složité. Prostě se do toho ukazovacího zájmena promítá naše přesvědčení, že to, co Pán vykonal ve večeřadle, koná rukama svých kněží právě teď.
Neméně zajímavé a vydatné by bylo porovnávat naraci v současném misálu s tou tradiční[13]:
Do konsekračních slov nad chlebem kupříkladu přibylo „quod pro vobis tradetur“ – „které se za vás vydává“, čímž se měl podtrhnout obětní rozměr. Jde tudíž o obdobu slov nad kalichem („qui pro vobis et pro multis effundetur“ – „která se za vás a za všechny vylévá“).
Slova pronášená nad kalichem bývala v porovnání s těmi nad chlebem nápadně delší. Z hlediska historického se dá říci, že narační formule vždy inklinovala k nastolení určité symetrie mezi slovy pronášených nad chlebem a těmi nad kalichem.
A jak se vůbec mají tato svatá slova přednášet? Někteří kněží je říkají bez citového zaujetí, jiní opravdu slavnostně. Řada kolegů do značné míry napodobuje starší praxi: vyslovují je nezřídka šeptem, slabikují s mocným důrazem na každém jednotlivém slůvku.
Současný misál obecně vyžaduje, aby přednes liturgických textů vycházel především z jejich povahy[14]. V tomto daném případě musíme vzít v úvahu, že učitelský úřad pokládá naraci za konsekrační[15]; zároveň bychom neměli opomenout, že z hlediska čistě slohového jde o formuli vysvětlovací, čemuž napovídá i dvojí latinská částice enim (totiž). Určitě bychom se měli vyhnout krajnostem. Je zřejmé, že narace není ani tajemným zaříkáním ani ledajakým sdělením. Konsekrační slova, jakož i eucharistická modlitba, bývala do poslední liturgické reformy pronášena potichu. Nyní se mají říkat nahlas. Znamená to, že je předčítá kněz pro nás? Ne, říká je nebeskému Otci. Tatáž slova, která pronesl jeho jednorozený Syn.
Církev chová v paměti všechno, co Kristus učil a konal, ale po rituální stránce opakuje výlučně jeho gesta nad chlebem a kalichem při poslední večeři. V nich je shrnuto vše. Někdo by řekl: „V dnešní době by bylo velice důležité spíše zpřítomňovat jeho zázraky na neduživých.“ Jiný by řekl, kvůli mravnímu povznesení: „Bylo by užitečnější stále dokola připomínat jeho kázání na hoře: Blahoslavení čistého srdce, blahoslavení chudí duchem atd.“ Ne, Kristus nám přímo přikázal, abychom si opakovali to, co učinil při poslední večeři. Tam je shrnuto vše.
Obyčejně jsme zvyklí tvrdit, že o Poslední večeři určil Pán chléb a víno jako svátost svého těla a krve. Není to sice nesprávné, ale mohli bychom to říci přesněji: Vybral si chléb a kalich vína. Symbolika obojího je neobyčejně bohatá, proto poukážu jen na několik stěžejních momentů.
Chléb po symbolické stránce mluví sám za sebe. Nikterak nás nepřekvapí, že až do po poslední liturgické reformy byla svatá hostie (a dříve pecny chleby) pokládány nikoli na podnos či paténu, ale přímo na oltářní desku. Jak výmluvné!
Víno, to obecně připomíná zemi zaslíbenou, ale především Ježíše – Syna Davidova a pravý vinný kmen. Samozřejmě vyjadřuje tryskající radost, ale i nezměrný žal. Přejděme ke kalichu vína: ten odkazuje na hojnost. Žalmista prozpěvuje: „Má číše přetéká,“ (Ž 23,5c – liturgický překlad) Kalich předznamenal Kristovo blížící se utrpení i jeho ztotožnění s Otcovou vůlí. Neměli bychom ani přeslechnout, co Pán říká nad eucharistickém kalichem ve večeřadle: „Od této chvíle už nikdy nebudu pít z plodu révy, dokud nepřijde Boží království.“ (Lk 22,18bc – liturgický překlad). Na této zemi není vznešenějšího způsobu, jímž bychom se s Pánem mohli setkat nežli Eucharistie. Přesto se nás zmocňuje jakási palčivá trpkost či osamělost, máme-li účast na jednom kalichu. Přijď, Pane, a na místo řádu svatých předůstojných znamení nám dopřej spatřit tě tváří v tvář. Nic na této pouti tě nemůže nahradit. Kněz tedy nepronáší eucharistické díkůvzdání nad obětovaným vínem jako takovým, leč nad kalichem!
Anamnéze
Tento prvek eucharistické modlitby bývá uvozen charakteristickými slovy jako „Unde et memores“ – „Proto na památku“[16]. Proč? Zřetelně se tím navazuje na Kristovo ustanovení, které zaznělo před malou chvilkou: „To čiňte na mou památku.“
Křesťané, když pamatují na Krista, vybavují si všechno, co pro nás vykonal. Kristus, to jsou dějiny Boha a člověka, Boha, který se se stal tělem.
Anamnéze v raných dobách uváděla pouze Pánovo umučení, později se výrazně rozkošatila.
Eucharistii tedy slavíme na Pánovu památku. (Není tedy správné – z katolického pohledu[17] – tvrdit, že ji slavíme na památku poslední večeře.)
Epikléze
V epiklézi žádáme, aby se předložené dary staly tělem a krví Zmrtvýchvstalého a abychom se i my den ze dne stávali jeho tělem.
Pouze Duch svatý dokáže přeměnit způsoby chleba a vína ve svátost těla a krve našeho Pána. Jen Duch nás uschopňuje, abychom rozpoznali v tomto pokrmu Ježíšovo tělo a v této číši jeho krev.
Přímluvy
Přímluvy se konají především za Církev, za živé i zesnulé. Nepředstavují žádné zdvojení s modlitbou věřících; v rámci eucharistické modlitby mají svůj vlastní smysl a účel – vyprošovat jednotu. Ve své zárodečné podobě to nacházíme v nejstarší křesťanské anafoře, zaznamenané ve slavné Didaché: „Shromáždi svou církev z končin světa ve svém království!“[18]
Per ipsum
Na závěr je pronášena tzv. velká doxologie. Římský obřad užívá jediné:
Skrze něho a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Amen.
Per ipsum, et cum ipso, et in ipso est tibi Deo Patri omnipotenti, in unitate Spiritus Sancti, omnis honor et gloria per omnia saecula saeculorum. Amen.
Povšimněme si, že se tu opět ozývá, podobně jako v úvodním liturgickém pozdravu, ona „jednota Ducha svatého“. Nejde tedy o to, že teoreticky vyznáváme trojiční dogma, ale že toto shromáždění je v Duchu svatém uvedeno do společenství božských osob.
Velkou doxologii provází „velká elevace“. Paténu a kalich nepozvedáme v tomto případě do výše proto, aby lidé dobře viděli, ale podáváme je – Otci Všemohoucímu. Jeho jméno svým ponížením Ježíš Služebník dokonale oslavil.
Skvěle to vystihuje hymnus z Listu Filipanům:
Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí –a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (2,7-11; ČEP)
Sloužící kněz by měl rozlišovat mezi tzv. ostenzí a elevací neboli pozdvihováním, třebaže se po vnější stránce mohou podobat:
Ostenze, ta má vybízet přihlížející k adoraci, proto ji konáme hlavně po konsekraci chleba a vína. Je-li kněz otočen versus populum, je vhodnější, když paže nepozvedá nad hlavu, nýbrž natáhne k lidem. Ostenze nemá být uměle protahována: Ne proto, že by si Kristus podstatně přítomný v Eucharistii nezasluhoval naše klanění. Spíše proto, aby se uchoval přirozený spád eucharistické modlitby. Mše není výstavem velebné svátosti ani nevrcholí proměňováním. Možná jste se už setkali s kněžími, kteří po konsekraci drželi sanctissimum co nejvýše a tak dlouho, že málem omdlévali. Tito udatní vzpěrači to dělají jednou z hluboké zbožnosti, jednou z nutkavé touhy se předvést, jindy z neotesané nevědomosti.
Pozdvihování je oproti tomu typicky obětním gestem, setkáme se s ním tudíž při ofertoriu, ale především na závěr eucharistické modlitby.
Doxologie se dnes koná nahlas. V dřívějším mešním pořádku se pronášela, až na závěrečné zvolání „per omnia saecula saeculorum“, tiše.[19]
Nepřehlédněme odpověď na tuto velkou doxologii: „Amen.“ Při ní by měl zahřmět nejen kostel, ale celá církev. Toto zvolání otřásá vykoupeným světem, ba branami pekla a nahání hrůzu našemu starému protivníku – ďáblovi. Dobře ale víme, že v našich shromážděních jde často o hodně nevýrazné zabručení. Amen není žádným křížovkářským „koncem modlitby na čtyři“, ale jejím výmluvným stvrzením.
Doporučuji, aby se doxologie, kvůli svému vyznění, raději zpívala, a to velmi slavnostně.
Pokud je přítomen jáhen, pozvedá při doxologii kalich on. Je třeba dbát o to, aby obě svátostné způsoby byly vyzdviženy do stejné výšky, a to nad středem oltáře.
Kalich se nepokládá na oltář dříve, než Boží lid odpoví.
Po elevaci následuje opětovné položení na oltář: Otci jsme podali jeho Syna a on nám ho znovu daruje ve svatém přijímání.
Mysterium fidei – Tajemství víry
Pevnou součástí našich čtyř eucharistických modliteb je, na přání Pavla VI., dialog Mysterium fidei – Tajemství víry.
Původně byla tato slova zakomponována do konsekračních slov nad kalichem[20]. Je možné, že je tam zařadil už papež Lev Veliký (+ 461) v konfrontaci proti manichejcům, kteří zarputile odmítali přijímání z kalicha! (Je-li tomu tak, snadno z toho vyvodíme, jak velký důraz kladla matka církev v této době na přijímání pod obojí způsobou!)
Misál sv. Pavla VI. požaduje, aby příslušnou odpověď pronášel pouze lid.
Existují tři varianty odpovědí s vlastními nápěvy, což je poněkud nezvyklé. Všechny po obsahové stránce jsou anamnétické. Zvěstují Pánovy Velikonoce. Teologicky jsou velice zdařilé, což můžete sami posoudit:
Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.
Mortem tuam annuntiámus, Dómine, et tuam resurrectiónem confitémur, donec vénias. (srov. 1Kor 11,26, podobné aklamace lze nalézt i v některých východních anaforách)
Kdykoli jíme tento chléb a kdykoli pijeme tento kalich, zvěstujeme tvou smrt a čekáme na tvůj příchod, Pane Ježíši Kriste.
Quotiescúmque manducámus panem hunc et cálicem bíbimus, mortem tuam annuntiámus, Dómine, donec vénias. (srov. 1Kor 11,26)
Zachraň nás svým křížem, vysvoboď nás svým vzkříšením, Ježíši Kriste, Spasiteli světa.
Salvátor mundi, salva nos, qui per crucem et resurrectiónem tuam liberásti nos. (vytvořena nově na základě Zj 5,9 a 1Pt 1,18. Je zde zdůrazněn motiv Kristovy výkupné krve. Chceme-li povzbudit ve věřících úctu ke Kristově krvi, je vhodné katecheticky rozvíjet právě tuto aklamaci.)
Aby se zajistila jednotná odpověď v Božím lidu, je vhodné, pokud celebrující kněz výzvu zaintonuje. Jako nežádoucí mi přijde, pokud nadhodí první slova odpovědi, nebo ji dokonce celou se shromážděním recituje.
Někdo může namítnout, že aklamace lidu jde proti tradici a narušuje předsednický ráz eucharistické modlitby. Uvedený postřeh jistě stojí za zamyšlení. Také by se dalo učeně přemítat nad tím, zda by se tato „anamnéze lidu“ nehodila spíše po anamnézi kněžské[21]. Proč se ale na to nepodívat z té pozitivní strany? Církev si věřících laiků jakožto příslušníků svatého kněžského lidu natolik váží, že jim umožňuje bezprostředně a bez zábran projevit svou vděčnost za Pánovu oběť, která se tu právě svátostně uskutečnila.
Jak přesvědčivě zpíváme v našem shromáždění tuto aklamaci? Někde to bývá dosti neslavné, nemyslíte? Ve srovnání s niterným zpěvem mariánských písniček jde leckdy o nepřesvědčivé mručení. Dochází nám, že se zde koná svátostná památka Kristovy smrti a vzkříšení? Právě tu se má také nejvíce projevit uvědomělost křesťanů. Možná i ve vašich farnostech se setkáte s tím prazvláštním úkazem „šuškavých stařenek“. Spolu s celebrujícím knězem srdnatě pronášejí celou eucharistickou modlitbu; čím nahluchlejší jsou, tím hlasitěji. Zmlknou ale, když mají zazpívat, nebo jen pronést: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste!“
Teď to trochu přeženu, ale jen proto, aby vynikla ideová linka: Při dialogu Tajemství víry si kněz má uvědomit, že je knězem, a věřící laikové svoji důstojnost Božích dětí. To, že nemohou při mši přednášet eucharistickou modlitbu, jim neubírá na jejich velikosti a nezastupitelnosti.
Každou mešní modlitbu i jednotlivý obřad je třeba vnímat vývojově. Ve vrcholném středověku se hojně uplatňoval při jejich výkladu jinotaj. Při slavení mše jste chronologicky prošli celými dějinami spásy až po Pánovo Nanebevstoupení. Slovům „Toto je moje tělo – Toto je moje krev“? odpovídá ukřižování. Právě v této době se začíná zavádět i pozdvihování, nejprve eucharistického chleba a o několik staletí později i eucharistického vína. Celá pozornost věřících se má upínat k tomuto jedinému okamžiku.
V duchu liturgické alegorie se tedy dá přivlastnit každému jednotlivému obřadu jeden kousek z Kristova života. S trochou představivosti si také domyslíme, kdy přesně dochází k Ježíšovu Zmrtvýchvstání. Závěrečné požehnání je pak zpřítomněním jeho Nanebevstoupení. Je to působivé, ale metodicky pomýlené. Mešní obřad rozhodně nevznikal jako ilustrace jednotlivých útržků Ježíšova pozemského pobytu. Je na prvém místě nápodobou Kristovy modlitby ve večeřadle.
Tato metoda, jakkoli v sobě skrývá nemalý didaktický potenciál, je nakonec slepou cestou. Upínáním vší pozornosti na samotné proměňování, či ještě lépe „pozdvihování“ vlastně nedoceňujeme či snad přímo znevažujeme eucharistickou modlitbu jako takovou. Toto chápání svedlo na úsvitu novověku i samotné protestantské reformátory. Večeře Páně podle Lutherova řádu krouží okolo toho, co se mu – dědici pozdního středověku jevilo podstatné: „slov ustanovení“. Od mešního kánonu se odklonil jako údajného vynálezu papeženců. Ve skutečnosti se vzdal toho, co bylo nejméně papeženecké a v celé církvi, východní i západní, od apoštolských dob samozřejmé. Smyslem modliteb při večeři Páně už nemělo být přinášet duchovní oběť, ale obstarat si Kristovo Tělo a jeho Krev.
Liturgické hnutí v církevních společenstvích vzešlých z protestantismu se v současnosti snaží znovu probudit smysl pro eucharistickou modlitbu. Myslím, že to bude ale trvat ještě dlouhou dobu.[22]
A ještě jednu zajímavost. Ve starých pramenech se po prefaci nacházela rubrika: „Intrat in canonem.“ Milí přátelé, modlit se kánon neznamená přelistovat o několik stránek dál, ale vyžaduje, abychom do něj vstoupili. Vše necháváme za svými zády a překračujeme práh té nejvznešenější modlitby.
[1] V případě Druhé, třetí a čtvrté eucharistické modlitby lze však užít i také výrazu „anafora“, protože svou skladbou vychází z východních předloh (především antiošských).
[2] E. Mazza, La celebrazione eucaristica. Genesi del rito e sviluppo dell’interpretazione, Edizioni dehoniane, Bologna 2005 (přetisk z roku 2003), 267.
[3] Missale Romanum ex decreto SS. Concilii Tridentini restitutum Summorum Pontificum cura recognitum: editio typica 1962 / edizione anastatica e introduzione, ed. Manlio Sodi – Alessandro Toniolo (Monumenta Liturgica Piana, 1), Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 2007.
[4] Missale Romanum ex decreto SS. Concilii Tridentini restitutum Summorum Pontificum cura recognitum: editio typica 1962 / edizione anastatica e introduzione, ed. Manlio Sodi – Alessandro Toniolo (Monumenta Liturgica Piana, 1), Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 2007, č. 1527, str. 297.
Česky: „Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože skrze Krista našeho Pána.“ (Schaller, M., Římský misál, Česká katolická charita, Praha 1952, str. 503.)
[5] יְהוֹשֻׁעַ – Bůh je spása.
[6] Srov. KKC 2639.
[7] Srov. Druhý vatikánský koncil, dekret o kněžích Presbyterorum ordinis 2, in Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995, str. 308: „Cílem služby a života kněží je tedy oslava Boha Otce v Kristu.“
[8] Srov. E. Mazza, La celebrazione eucaristica. Genesi del rito e sviluppo dell’interpretazione, Edizioni dehoniane, Bologna 2005 (přetisk z roku 2003), 271-2.
[9] Ani Učitelský úřad církve, po bouřlivých diskusích, od roku 2001 [Příslušný dokument Papežské rady pro jednotu křesťanů vyšel, po schůzce s Kongregací pro nauku víry a Kongregace pro východní církve, 20. července 2001, viz De admissione ad Eucharistiam in Enchiridion documentorum instaurationis liturgicae IV (15,011994 – 4,12,2003), ed. R. Kaczynski, Centro liturgico vincenziano – Edizioni liturgiche, Roma 2008, nn. 9557-9561, str. 905-907.] nic nenamítá proti její platnosti, byť to zdůvodňuje „zavinutou přítomností“ konsekračních slov v textu.
[10] Všeobecné pokyny zvonky při bohoslužbě nenařizují, ale prostě umožňují (IGMR 150: před proměňování a po ostenzi Těla a Krve Páně).
[11] Ignác z Antiochie, Martyrium Polycarpi, Cap. 13, 2 – 15, 3; in Die apostolischen Väter, ed. F. X. Funk – K. Bihlmeyer, Tübingen 19703, 120-132.
[12] Obecněji se skladbě eucharistické anafory věnují Všeobecné pokyny 79.
[13] Srov. Missale Romanum ex decreto SS. Concilii Tridentini restitutum Summorum Pontificum cura recognitum: editio typica 1962 / edizione anastatica e introduzione, ed. Manlio Sodi – Alessandro Toniolo (Monumenta Liturgica Piana, 1), Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 2007.
[14] IGMR 38a: „V textech, které má kněz nebo jáhen nebo lektor anebo všichni pronášet srozumitelně a nahlas, má přednes odpovídat druhu textu – podle toho, zda je to čtení, modlitba, výzva, zvolání anebo zpěv; stejně tak má odpovídat způsobu slavení či slavnostnosti shromáždění. Vedle toho je třeba brát zřetel na povahu jazyka a národní osobitost.“
[15] KKC 1375a: „Kristus se stává přítomný v této svátosti proměněním chleba a vína ve své tělo a ve svou krev. Církevní otcové vždy rozhodně vyjadřovali víru církve v účinnost Kristových slov a působení Ducha svatého, díky nimž nastává toto proměňování. Svatý Jan Zlatoústý například tvrdí:
Nezpůsobí to člověk, že se obětní dary stanou Kristovým tělem a krví, nýbrž sám Kristus, který byl za nás ukřižován. Kněz, jako Kristův zástupce, pronáší slova, ale jejich moc a milost jsou Boží. Toto je moje tělo, říká kněz a toto slovo proměňuje obětní dary.“
[16] Srov. Římský kánon.
[17] K tomuto přístupu se naopak hlásí Církev československá husitská. Ve své Bohoslužebné knize nadepisuje ustanovení a naraci „zpřítomnění poslední večeře Páně“ – sic! (srov. Liturgie. Bohoslužebná kniha Církve československé husitské, Blahoslav, Praha 1992, str. 28, 51)
[18] Didaché 9,4 in Didascalia et constitutiones apostolorum, ed. F. X. Funk, Bottega d’Erasmo, Torino 1979, 404-407.
[19] Hlasitá velká doxologie byla v omezené míře praktikována už před liturgickou reformou po druhém Vaticanu.
[20] „Hic est enim calix sanguinis mei, novi et aeterni testamenti, mysterium fidei, qui pro vobis et pro multis effundetur in remissionem peccatorum…“
[21] V případě Římského kánonu jde o tuto modlitbu: „Proto na památku požehnané smrti, slavného vzkříšení a nanebevstoupení tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, obětujeme, Bože, ke tvé slávě my, tvoji služebníci i tvůj svatý lid, dar z tvých darů, oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou: svatý chléb věčného života a kalich věčné spásy. Shlédni na ně s vlídnou a jasnou tváří.“
[22] Je zajímavé, že Agendy církve československé husitské lze svátost Večeře Páně vysluhovat pro menší společenství věřících i „mimo liturgii“. Tím se ale prakticky nemyslí nic jiného, než omezení se na zopakování Kristových slov nad chlebem a nad kalichem. (Srov. Svátost Večeře Páně mimo liturgii in Obřadní příručka Církve československé husitské. Agenda. První část, Praha 2006, 64-69.)
Podobnou praxi známe i z prostředí Českobratrské církve evangelické. (Ani jedni ani druzí nepřechovávají, z věroučných důvodů, Eucharistii mimo Večeři Páně, snad i proto přistupují k tomuto řešení.)
[i] Čistý čin
[ii] Scholastická distinkce mezi svátostinami, jejichž duchovní účinek závisí na subjektu, který daný úkon vysluhuje (ex opere operantis) a svátostmi, jež působí samy od sebe (ex opere operato).
[iii] Rozlišuji mezi „slovy ustanovení“ a „narací“, i když se běžně zaměňují. Pod slovy ustanovení rozumím v našem textu výslovné Kristovo nařízení: „To čiňte na mou památku.“ Narace je pak samotné líčení poslední večeře.