Výklad mešního obřadu - 11.

Homilie

Jde per definitionem o kázání pronesené při liturgii. Mělo by být ve službě liturgii, nikoli vyčnívat. Věřící mají díky němu zakusit aktuálnost Božího slova.

Čím dál více ovšem narůstá i potřeba naukových homilií. Mladí věřící nebývají ochotni prohlubovat si své vzdělání a jejich poučení v katechismu bývá neúplné.

Homilie má být výsledkem rozjímání, dobře připravená, ne příliš dlouhá ani příliš krátká a má mít na zřeteli všechny přítomné, i děti a prosté lidi.[1]

Homilie je předsednickým prvkem. Kázat (pronášet homilii) nemůže nikdo jiný než předsedající, koncelebrant či jáhen. Výjimečně může kázat jiný přítomný biskup či kněz[2]. (Ústupky, na základě nichž mohli kázat při mších s dětmi i laičtí katecheté, už také neplatí. Neměli bychom v tom ale shledávat posilování klerikalismu, o němž se za pontifikátu papeže Františka tolik mluví.)

Důvěrně známe příběh o emauzských učednících (srov. Lk 24): Neznámý poutník s nimi prochází všechny prorocké výpovědi a podává jim výklad. Srdce jim zahoří při jeho slovech. Zastupuje-li ve shromáždění kněz Krista jako hlavu, měl by se zcela přirozeně této role ujmout on. Proto při lámání chleba v Troadě nekáže nikdo jiný než Pavel (tak dlouho, že jeden chlapec usne a vypadne z okna – srov. Sk 20,7nn).

Vždy se mi vybavuje jedna událost ze života svatého Pavla VI. Dříve, než byl upravený obřad uveden v platnost, slavil se s papežovým dovolením a za jeho účastí ve vatikánské kapli Matilde, dnes Redemptoris Mater. Po skončení byla Jeho Svatost dotázána, jak se jí to celé jevilo. „Chyběla tam jedna podstatná věc.“ Ceremoniáři znejistěli a tázavě na něj pohlédli. Dostalo se jim jednoduché odpovědi: „Homilie.“

Její význam přiléhavě shrnují Všeobecné pokyny:

Když předsedající pronáší homilii, koná svůj vlastní úkol a službu Božího slova. Jí totiž vede své bratry, aby s chutí chápali Písmo svaté, otevírá mysl věřících vděčností za podivuhodné Boží skutky, živí víru přítomných slovem, které se stává v bohoslužbě působením Ducha svatého, svátostí (sic!) a také je připravuje na svaté přijímání, aby v nich přineslo užitek, a vybízí je, aby na sebe vzali požadavky křesťanského života.[3]

I když je dovoleno pronést kázání z kazatelny, mělo by to být velice uváženo. Homilie je totiž součástí mešní liturgie a její přirozené místo je ambon.

Vyznání víry neboli symbolum

Vyznání víry vstupuje do římské liturgie z galikánského prostředí poprvé v devátém století.

Dá se říci, že jím říkáme ano celým dějinám církve, kterou si Bůh vede, i s její člověčinou.

Vyznáním víry se také přihlašujeme k filozofickému pojmosloví.

Osobně si myslím, že svou povahou tento text není příliš zpěvný, ale odnepaměti je znotován. Nic nebrání v tom, aby se recitovalo. V tom případě je však žádoucí, aby ho věřící přednášeli sborově, srozumitelně.

Křesťané se neprokazují křestním listem, ale svou křestní vírou. I v liturgii má vyznání víry své výsadní místo. Má nás vést k uvědomění vlastní totožnosti: Jsem věřící křesťan a patřím do tohoto místního společenství a do všeobecné apoštolské církve.

Bez vyznání víry bych do svatého chrámu Božího nemohl vstoupit. A kdybych přesto vstoupil, zůstal bych cizincem, který ničemu neporozumí. (Symbolum se zjevovalo čekatelům při křestní přípravě.) Víra církve, to je moje jediná vstupenka.

Vyznání dále otvírá naši mysl k nazírání nejsvětějších tajemství, která se budou slavit při bohoslužbě oběti na oltáři.

U nás v římské církvi klademe Vyznání víry na konec Bohoslužby Slova, jako by završovala slyšené Slovo[4]. V jiných starobylých obřadech je vyloženě úvodem k bohoslužbě oběti – liturgii věřících.

Symbolum se v prostředí římského obřadu modlí jen o nedělích a slavnostech[i]. Má tedy jakýsi ráz svátečnosti. Ale i o feriálních dnech je vlastně přítomno, a to v anamnézi eucharistické modlitby.

I když od pátého století bylo formulováno mnoho jiných vyznání víry, liturgie se důsledně drží Nicejsko-cařihradské formule (Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího…), což má i nezanedbatelný ekumenický rozměr. Součástí je i sporné Filioque.[5] Ordo missae[ii] z roku 2002 připouští, aby se v postu či velikonoční době užívalo také Apoštolského symbola (Věřím v Boha, Otce všemohoucího…). To se ovšem zatím netýká české a moravské církevní provincie, protože mešní obřad stále odpovídá druhému typickému vydání Římského misálu (z roku 1983).

Přímluvy

Proč se přímluvy v polovině šestého století vytrácejí, nikdo s jistotou neví. Každá z teorií je nakonec neuspokojivá.

Jejich obnovení si přála už samotná liturgická konstituce vzešlá z druhého vatikánského koncilu.[6]

Všeobecné pokyny k Římskému misálu uvádějí: „V přímluvách věřící lid prosí za všechny lidi, a tím plní poslání svého kněžství.“[7]

Přímluvy smí podle starořímské praxe přednášet sám kněz nebo se jich ujme jáhen, což dobře známe dodnes například z byzantského prostředí. Nejčastěji však tento úkol zastávají samotní věřící laikové. Přimlouvat se je tedy opravdová liturgická služba.

Zůstává otevřenou otázkou, zda je vhodné přímluvy zpívat.[8]

Přímluvy z polotovaru nemusejí být špatné, ale známe i lepší cestu. Proč v našich farnostech neustavit vlastní skupinu, která by se zabývala vyhotovením přímluvných textů? Je-li naprosto nemožné přizpůsobovat místním okolnostem znění eucharistické modlitby, nic nebrání začlenit právě do přímluv naši současnost.

I když je možné v menším společenství ponechat prostor spontánním přímluvám z lidu, ve větším shromáždění je nutno mít buď připravené knihy přímluv, anebo pečlivě přichystané přímluvy vlastní.

Musí se v nich pamatovat na potřeby církve, veřejné představitele, na trpící a nemají přehlížet konkrétní potřeby dané farnosti.[9]

S ohledem na jejich euchologický druh by neměly být sestavovány ani tak jako prosby k Bohu (Otci, případně Synu), ale spíše jako výzvy Božího lidu k modlitbě. Příkladem nám mohou být nejenom velkopáteční slavné přímluvy, ale i neméně slavné Prosby papeže Gelasia[10]. I tímto se mimojiné přímluvy odlišují od prosebné části eucharistické modlitby a od přímluvných formulářů z ranních chval a nešpor. Po této stránce jsou české oracionály málo uspokojivé.

Je zajímavé, že v našich podmínkách se stalo téměř pravidlem uvádět v přímluvách i jméno těch, za něž je daná eucharistická oběť zvláště přinášena. Zmínit intenci v přímluvách je chvályhodné, ale samotná oběť se koná až při eucharistické modlitbě![11] Přímluvy se však nesmí zvrhnout ve zbytnělou modlitbu za dárce. Na toto úskalí poukazoval už „nesnesitelný“ asketa Jeroným.[12]

Není vhodné, aby sám předsedající dodával po doznění přímluv ještě své vlastní: Myslím, že to působí neuctivě vůči tomu, kdo se přimlouval. Jeho úkolem je přímluvy uzavřít!

I když máme po ruce přímluvné formuláře, přímluvy se nečtou, ale přednášejí. Nemístné slovíčkaření? Ne, čtené musí projít srdcem. Někdy jsme schopni odpovídat svými naučenými odpověďmi na úplné bláboly. Uvědomělé „Prosím tě, vyslyš nás“ je výrazem uplatňování našeho křestního kněžství; je samotným jádrem přímluv;[13] nemá být zvykovou, protokolární frází. Dá se ovšem nahradit též tichem.[14] Jak velmi se může právě v přímluvách projevit vznešenost křesťanova povolání!

Nepůsobí někdy naši biřmovanci strojeně, mají-li číst přímluvy při pontifikální mši?

I když mám velké výhrady proti církevním společenstvím letničního ražení, nemohu jim upřít, že pochopila důležitost přímluvné modlitby. Dokonce si ve sborech vytvářejí rozpisy služeb. Pokud by se v našich poměrech něco podobného zavedlo, nepůjde o odvrat od katolické tradice, ale o znovuobjevení pramene.

Kéž naše osahané, ušpiněné a potrhané knihy přímluv můžeme jednou odevzdat plamenu. Učit se modlit, ani ne tak „vlastními slovy“, ale slovy Ducha svatého! Jak je to naléhavé. Když to však neděláme ve svých domovech, jak to můžeme předvést při eucharistickém shromáždění?

Je vhodné, aby tuto modlitbu řídil kněz od sedes.[15] Samotné přímluvy se přednášejí obyčejně od ambonu.[16]

Přimlouvat se řekne latinsky inter-cedere, „stát mezi“. Znamená tedy postavit se před slitovným Bohem a vlastním tělem zakrývat hříšníky. Ztrestej raději mě než je. Být připraven slíznout za druhé důsledky jejich hříchů! Je to podíl na Kristově kříži. Opravdu zde neplatí rčení: „Slovo tě nic nestojí!“

Někdy připomínáme bohatého továrníka z židovské anekdoty, jemuž velice záleželo na uzavření ohromného obchodu:

Postavil se tedy v synagoze: „Jeden milion, Hospodine, co to pro tebe je?“

Vedle něj se právě hlasitě modlil nemajetný chudák: „Adonaj, dopřej mi pět korun, abych přečkal tento den.“

„Pane, prosím, milion.“

„Adonaj, pouhých pět korun.“ ještě hlasitěji.

„Milion!“

„Pět korun!“

To už továrník nevydržel, otočil se k chudákovi, sáhnul do kapsy a povídá: „Tady vezmou deset korun a nevyrušujou mně ho!“

Máme se u Otce přimlouvat, nikoli jej přemlouvat. Nejlépe to dělá Ježíš, když se ztotožňuje s jeho vůlí. Zůstaňme na venkovském dvorci Getsemane, dokud i my nezvoláme: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ (Lk 22,42, ČEP)

Nejvíce se dobří křesťané modlí, když je ve smrtelném nebezpečí někdo z jejich přátel. Mají utkvělou představu, že svými modlitbami mohou zvrátit nezvratný osud, přesvědčit Boha, aby si své počínání rozmyslel. Jsou to pochopitelné, ale lidské představy. Na druhé straně člověk, který pod záminkou odevzdanosti do Boží vůle kryje svou neochotu sepnout ruce a pozvednout svůj hlas, je líný lhář. Někdy v našich životech převažují prosebné modlitby, jindy se ozývá jediná: „Ať se stane tvá vůle!“ Nezřídka se nám do proseb nechce, ale cítíme vnitřní puzení k díkům.

Pod vlivem Ducha svatého přehodnocujeme svoje prosby: Jedna dobrá přítelkyně naší farnosti Zdenka Bořutová rázem onemocněla neléčitelnou chorobou. Hned po oznámení se spustila lavina vytrvalých modliteb za uzdravení. Ošetřující lékař poté, co vyzkoušel všechno, oznámil pacientce, že ukončuje léčbu. Vyhlídky byly čím dál zřejmější. Ani po návratu z poutě ke hrobu svatého divotvůrce Šarbela se modlit nepřestala, jen změnila předmět – namísto uzdravení žádala dobrou smrt.

Škarohlíd by řekl, že to připomíná moudrou Ezopovu bajku o lišce a hroznech. Snažila se vyskočit a zmocnit se toho lákavě vonícího trsu. Nakonec uznala, že to nedokáže. Proto prohlásila: „Stejně byly kyselé.“ Křesťany vnímá veřejnost jako nepoučitelné optimisty, kteří si všechno vysvětlí a vidí v tom lepším světle. Jejich modlitba však prý není ničím jiným než psychologickou úlevou.

Přímluvy tedy učí Boží lid přimlouvat se, proto jsou důležité a kněží by je při liturgii neměli opomíjet.

[1] IGLR 24, cit. Jan Pavel II., apoštolská adhortace Catechesi tradendae z 16.10.1979 č. 48, AAS 71(1979)1316.

[2] Srov. IGMR 66.

[3] IGLR 41.

[4] IGLR 29.

[5] Na druhém lyonském koncilu (1274) Řekové potvrdili jeho nezávadnost, byť směli nadále užívat oné tradičnější formulace, která Filioque neobsahuje.

[6] Srov. IGMR 69 – SC 53.

[7] IGMR 97.

[8] V. Raffa je spíše proti: Srov. Idem, Liturgia eucaristica. Mistagogia della Messa: dalla storia e dalla teologia alla pastorale pratica. Nuova edizione ampiamente riveduta e aggiornata secondo l’editio typica tertia del Messale Romano (Bibliotheca Ephemerides liturgicae. Subsidia 100, ed. A. Pistoia – C. Braga), Centro liturgico vincenziano, Roma 2003, 1241.

[9] V. Raffa, Liturgia eucaristica. Mistagogia della Messa: dalla storia e dalla teologia alla pastorale pratica. Nuova edizione ampiamente riveduta e aggiornata secondo l’editio typica tertia del Messale Romano (Bibliotheca Ephemerides liturgica. Subsidia 100, ed. A. Pistoia – C. Braga), Centro liturgico vincenziano, Roma 2003, 371, poznámka 232.

[10] „Za svatou církev Boží po celém světě prosíme Pána, neboť nevyčerpatelný je poklad jeho dobroty.“ (Deprecatio Gelasii, citováno dle Dodatku Českého misálu. Reedice Českého misálu z roku 1983, doplněná Eucharistickými modlitbami z roku 1992 a Dodatkem k Českému misálu z roku 2008, Česká biskupská konference – Karmelitánské nakladatelství, Praha – Kostelní Vydří 2015, 1009)

[11] Celebrující kněz musí mít úmysl mši za danou potřebu slavit, a to úplně postačuje. Je-li mše svatá spojena s jinými obřady, někdy se přímluvy dokonce nekonají. Bylo by pošetilé domnívat se, že kvůli tomu mše nebyla na daný soukromý úmysl obětována. Dlouhá staletí se při Eucharistii přímluvy vůbec nekonaly, a přesto nikdo nikdy nezpochybňoval platnost obětované mše.

[12] Srov. V. Raffa, Liturgia eucaristica. Mistagogia della Messa: dalla storia e dalla teologia alla pastorale pratica. Nuova edizione ampiamente riveduta e aggiornata secondo l’editio typica tertia del Messale Romano (Bibliotheca Ephemerides liturgica. Subsidia 100, ed. A. Pistoia – C. Braga), Centro liturgico vincenziano, Roma 2003, 364.

[13] V. Raffa, Liturgia eucaristica. Mistagogia della Messa: dalla storia e dalla teologia alla pastorale pratica. Nuova edizione ampiamente riveduta e aggiornata secondo l’editio typica tertia del Messale Romano (Bibliotheca Ephemerides liturgica. Subsidia 100, ed. A. Pistoia – C. Braga), Centro liturgico vincenziano, Roma 2003, poznámka 229.

[14] „Společná odpověď lidu je podstatnou částí přímluv. Nejvhodnější je krátké zvolání, opakované po každé výzvě. Další způsob je chvíle tiché modlitby po jednotlivých výzvách. Tento způsob, i když se zdá méně aktivní, může modlitbu velmi prohloubit a obohatit.“ (Srov. Dodatku Českého misálu. Reedice Českého misálu z roku 1983, doplněná Eucharistickými modlitbami z roku 1992 a Dodatkem k Českému misálu z roku 2008, Česká biskupská konference – Karmelitánské nakladatelství, Praha – Kostelní Vydří 2015, č. 4, str. 1001.)

[15] IGLR 30.

[16] Užití ambonu je tedy několikeré: k hlásání Božího slova, ke zpěvu žalmu, je možné odtamtud kázat, k přímluvám, k velikonočnímu chvalozpěvu, k ohlašování svátků. Nečte se odtud nic jiného (pohřební chvalořeči).

Jiné „vhodného místo“ připouštějí IGMR 71, 138.

[i] Slavností se rozumí po reformě římského kalendáře nejvyšší stupeň slavení (všední den – památka – svátek – slavnost).

[ii] Mešní řád či mešní pořádek