Vrtulník

Toho roku žila Dlouhá Loučka přípravami na vzácnou návštěvu, oděnou do senátorského purpuru. 75 let od úmrtí Lva Skrbenského, svobodného pána z Hříště, na zdejším horním zámku a celých 150 let od jeho narození, to se přece hodí. Pokládal jsem si za velký diplomatický úspěch, že se mi podařilo do této zapadlé farnosti pozvat Dominika Duku, pražského arcibiskupa, ctěného nástupce baronova.

„Ótče, prosim vás,“ ozval se ve sluchátku kardinálův sekretář s tím akcentem, který Moravané tolik zbožňují u svých spoluobčanů křtěnejch Vltavou a jenž otevírá jejich bodrá srdce doširoka. Kuňkal přesně jako ty moravské žabky naproti faře, které mi ochotně, bez úplaty, koncertovaly v létě na dobrou noc.

Obecně mě dráždí, když někdo můj rodný jazyk komolí. Znechucení jsem brzy překonal, s laskavostí vlastní Moravanům.

„A jak se k vám dostaneme?“ pokračoval úředník.

„Je to snadné, pane tajemníku, to musíte po dálnici D1, pak se dáte na Mohelnici, Úsov…“

Tato místopisná slovíčka jím slyšitelně zalomcovala. A to jsem nepípl nic o obávaném slušovickém Jožinovi. Mohelnice, Úsov, nic víc.

„A prosim vás: Dalo by se tam u vás někde přistát s helikoptérou?“ Všude mimo caput regni je totiž ohromná divočina, buď pustá nezoraná pláň či neproniknutelné hvozdy k životu zcela nevhodné. Čím blíže Moravě, tím slyšitelněji se ozývá bručení medvědů a vytí lítých vlčích smeček. Oblasti, kde pobíhá domorodé obyvatelstvo oděné do bederních roušek. A bohabojný nástupce Vojtěchův v doprovodu Radimově sem vstoupí jako do pohanského Pruska. Pozor, aby tě divoch neprobodl oštěpem. Nemůže za to: Sorry, to je jeho povaha, mám-li si propůjčit štírovu sebeobhajobu z Werichových „dospělých pohádek“.[1]

Jen ty vinohrady ukazují vlídnější tvář Pražanům. „Jedu jak Pražák, hlava nehlava, a přede mnou je Pálava. Najdu tam všechno, co na světě mám rád, vody i řeky a nekonečný vinohrad.“

Věděl jsem již z minulosti, že někteří čeští hierarchové na vrtulnících „ujíždějí“. Neopakovatelná byla cesta jeho nejdůstojnější Excelence Karla Otčenáška na Sněžku armádním strojem. Stačilo pouze zavelet: „Dejte mi pana generála!“ Tehdy jeho tajemník zkameněl. (Ostatně, jmenoval se výmluvně – Mons. Socha.) Díky tomu stihnul v jediném dni i více pastýřských zastávek.

Pobočník pana kardinála se vyjadřoval s takovou samozřejmostí, jako když rozdílel Fidel polním telefonem rozkazy svým věrným před obsazením Havany. Za doutníky a revoluci! Adelante, compañeros!

El mudrlante byl rozhodný; věděl, co chce. Vzdal jsem se tedy: „Snad ano, nevím, určitě.“

Po zavěšení sluchátka jsem setřel z čela smrtelný pot a mých údů se pozvolna zmocňoval rigor mortis. Rozpomínal jsem se, zda jsem stačil vrátit Asklépiovi kohouta.

Žiji nebo jsem již na druhém břehu, kde církevní knížata směle jezdí na Břevnov kočárem a do vykořeněných Sudet helikoptérou? Bylo to tak bizarní!

Před mýma očima se spustil film. I to by sneslo porovnání s hraničními zážitky umírajících. Na vykulených zorničkách, které přestaly reagovat na ostrý svit baterky, se objevily černo-červené palcové titulky denního tisku, který si plebs simplex pořizuje v nákupních střediscích spolu s lahví Tuzemáku a lehkými Startkami. Aha! Blesk! České družky Sunu.

Buďme rádi, že se už dnes nesetkáme s kameloty. Jistě by vykřikovali před radnicí neboli dolním zámkem: „Církevní kníže přiletělo helikoptérou do provinční dědiny. Skandální odhalení!“

Nakonec jeho Eminence ráčila přijet v černé limuzíně se zástavou a byla velice přátelská ve styku s lidem prostým. Po jeho boku mašíroval – el Mudrlante. A z naší fary, k jeho radosti, vlála žluto-oranžová vlajka země moravské.

Kardinála svaté církve římské jsem uvítal poněkud vzletnými slovy. K poučení sekretářově jsem zmínil slavné pražské arcibiskupy, kteří pocházeli ze zdejších končin: nejen Albíka z Uničova, ale i Antonína Prusa z Mohelnice. Svůj vycizelovaný projev jsem zakončil sebevědomě: „Vaše Eminence, vítejte na Moravě.“

Z kázání vzácného hosta bylo cítit, že má tuto zemi upřímně rád. Po mši se odstrojil a vrátil do kostela, kde živě besedoval s přítomnými. Když vycházel z chrámu, zazpíval šomvaldský sbor – jistě k jeho nemalé radosti – Jsem Moravan. (V záloze měli ještě jednu pecku: Na té našé Hané!)

Před chvílí jsem se byl modlit v našem zuberském farním sadě růženec. (To bude asi předzvěst apokalypsy, když i kněží se modlí. A začínám být s tou čtyřicítkou velice moudrý.) Velkou plochu zabírá nově zatravněné hřiště. Bingo, to bude ten správný heliport!

Každý, kdo v Zubří něco znamená, létá vrtulníkem. I majitel Gumáren! Dnes jsem se šinul se svým odřeným Opelem Astra hlavní cestou k Valašskému Meziříčí a viděl ho nad hlavou. Je to podobné znamení, jako potkat kominíka nebo řeholní sestřičku. Právě míjel onen obrovitý tovární komín, který tu trčí do výše – jako pánská chlouba, ku vzteku méně obdařených ogarů Zašovjanů, Střítežanů i chlapců Mořkovjanů. Měřit se může jen s komínem rožnovské Tesly.

Když si jistý nechudobný prelát z Limburgu mohl dovolit přepychovou přestavbu svého sídla, já farář v Zubří trvám na helikoptéře.

Jenže já žádný vrtulník nevlastním, mohu o něm toliko snít, jako šumař na střeše:

Kdybych tak byl Rothschild – dajdl, didl, didl, dajdl, didl, didl, dam – ach, to bych si – biri biri bom -, to bych si žil jak pán.

Nedřel bych jak blázen – dajdl, didl, didl, dajdl, didl, didl, dam – na všechno bych – biri biri bom -, na všechno bych vždycky lidi měl.

Ach, milej Bože, dyť ty sám nejlíp víš, jak krásně bych si žil, kdybych se jak Rothschild narodil.

No dobrá, vzdám se svého vrtulníku. Vzbuzoval bych jenom závist. Co když ale přijde do módy opět malý oslík? Hosana, Synu Davidovu!

A jinak, v Zubří je tak hezky! Městečko mnoha tváří. Z cesty je to líc průmyslová, okolo kostela vesnická a tolik odlehlejších samot uprostřed líbezně zvlněných kopečků. Ano, osel, osel se tu vyplatí, lépe nežli vrtulník. K vašim službám, tady mě máte!

Pavel Hödl, í – á

[1] J. Werich, Povaha in Idem, Deoduši, Albatros, 2010, Praha 69:

„Co jste to za tvora!“ křičí Žába. „Já umřu jedem a vy se utopíte. Dva životy jste zmařil. Čestné slovo zrušil. Co jste to za tvora?“

„Sorry, to je moje povaha,“ a utopil se.