Vařit s hněvem

Jednoho pozdního odpoledne jsem se vrátil ze služby nemocným v paseckém Odborném léčebném ústavu domů. Strašně jsem se vztekal. Je zvláštní, že si po těch letech nemohu vzpomenout, co dané rozrušení vyvolalo. Z toho usuzuji, že nešlo o žádnou pohromu. Inu, hněv bývá nepřiměřený a dokonce iracionální. Přesto nás tato drtivá energie, chtě nechtě, ovlivňuje. Naučme se jako svatý Prokop i my „orat s čertem“. Škoda té nevyužité síly. Kdybych měl tehdy po ruce, jako staří feudálové, fackovacího panáka, srdečně bych jeho služeb využil. Navíc jsem už měl pořádný hlad. No nic, něco rychlého si uklohním. Ve skříni jsem uviděl plechovku s loupanými rajčaty a mouku, v lednici zase vajíčka. Fajn, udělám si nudle, linguine. Odvážil jsem mouku, udělal důlek a do jícnu té malé sopky vyklepnul vajíčko, přidal trošku soli. Začal jsem těsto zadělávat. Hmota se v mých rukou stávala vláčnější. A já do ní zas a znovu s opravdovým fortelem bušil, ba třískal. Zatímco si propracovaný bochánek odpočíval v chladu, vyrobil jsem – už ne se vztekem, ale s nepopiratelnou naléhavostí – lehounkou omáčkou. Poté jsem těsto rozválel a rozkrájel, hodil do osolené vody. Hněv se nakonec zcela vytratil nebo spíše, jako v dílně alchymisty, nabyl nové podoby. Co po něm zbylo? Lahodná bašta, těstoviny all´arrabbiata[i]. A obešel jsem se i bez chilli papriček! Proto vám dám jednu halinoidní radu: Vařte s hněvem! To je ten kámen mudrců.

[i] Rozhněvané těstoviny, podle známého pikantního pokrmu.