V sídle prelatury

Koukněte na toho fintila,

pod krkem žlutého motýla

zelený klobouček do týla

šoupne si na bílou pleš.

Alumni Nepomucena směli bez větších omezení přijímat návštěvy ze své daleké vlasti a vcelku jednoduše je ubytovat v této rozlehlé budově. Ó, jaká výhoda! Takto mě opakovaně mohli navštívit příslušníci vlastní rodiny, ale také přátelé.

Když se chýlil k závěru můj předposlední studijní ročník, pozval jsem si do Říma své kamarády – vedoucí z našich poněkud divokých farních táborů. Za odměnu, že mě v oněch nerozvážnostech nenechali samotného, ve štychu. Mohl jsem si dovolit je po celý týden doprovázet, poněvadž všechny akademické povinnosti jsem už měl splněny.

Byla tu stále veselá Verunka Hanušová i její tajný ctitel Liborek Salvet, Martin Milička se smyslem pro dobrodružství a čistokrevný umělec Lukáš Vydržal, jemuž v prvních dnech bimbal na krku mocný amulet věnovaný od samotné Helenky Růžičkové. „Energetický zářič,“ pravila vyhlášená vědma. Poté, co mu řetízek nedopatřením praskl, připevnil si tuto podlouhlou obdélníkovou nádheru k nosní přepážce a kráčel sebevědomě po nejrušnějších ulicích okolo Piazza Navona uváděje kolemjdoucí do stavu mátožného a nás do nezadržitelného řehotu. (Od té doby móda piercingů natolik pokročila, že by nikoho nezaujal.)

Honil jsem své milé hosty po římské dlažbě jako nadmuté kozy. Klopýtali za mnou, hrdinně a oddaně. Těch několik puchýřků v sandálech, to je oběť zcela zanedbatelná! Nechápal jsem své počínání jako torturu. Já totiž při obchůzkách památek necítím hlad ni žízeň. Vždyť mě, dámy a pánové, ty starožitnosti přímo nabíjejí. Není divu, že nespoutaný Lukinův duch z našich poznávacích procházek raději zavčasu unikal. Neví, co je dobré, komediant jeden. Musejí spatřit na vlastní oči ty pohoršlivé obrazy Caravaggiovy. Musím jim ukázat Berniniho a Borrominiho, sestoupit s nimi do útrob Priscilliných katakomb. Jako buldozer jsem prorážel cestu do míst, kam noha běžného turisty nevstoupí. Můj itinerář byl napěchovaný, dokonale využitý a vyrovnaný. „Je čas se válet u vody. Je čas se také modlit.“ pravil kazatel.

K roztodivným úkazům, s nimiž se v katolické církvi setkáte, patří také osobní prelatura Opus Dei. V Římě vede uznávanou papežskou univerzitu Santa Croce. Na Viale Bruno Buozzi, pod popisným číslem 75, se nachází jejich světové ústředí přechovávající ostatky svatého zakladatele Josemaríi Escríby de Balaguer. Zvenčí se sídlo nikterak nevymyká okolní výstavbě; zato uvnitř na vás dýchne staré Španělsko. Hacienda de lujo.

Jsou to místa, kde konzervativní duch pookřeje, neboť se setká s tou dobrou, nesmlouvavou církví. S nadšením jsem četl o bohosloveckých prázdninách světový bestseller Případ Opus Dei. Pod vlivem této Messoriho obhajoby jsem i já k uvedenému společenstvu pojal náklonnost; vždycky stojím za otloukánky, kteří kvůli své poctivosti musejí čelit zuřivým pomlouvačům. „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně.“ (Mt 5,11; ČEP)

Členové Díla Božího jsou neotřesitelnými strážci církevní nauky a tuhé kázně. Bingo. Přesně to jsem miloval i vyhledával. Vytoužené Elysium, kde nesmrtelní hrdinové blaženě prodlévají za stálého jara a bez starostí, „ostrov blažených“.

Nechtěl jsem, aby se stali z těchto hodných vesnických děcek volnomyšlenkáři. Musí z nich vyrůst kovaná katolická mládež. Půjdem spolu do prelatury, dudlaj, dudlaj, dudlajdá! Dnes bych tyto nebohé mládežníky již nebral ke hrobu svatého klerika z frankistické éry. Ukázal bych jim spíše barvitý noční Janikul či tajuplné Zátibeří. Skutečný život v jeho divokosti, ten by jistě mlaďoši ocenili. Nebo bych je prostě dovedl do Palmy a dali bychom si pod dohledem hvězd stříbrného plátna pořádné gelato. (Jen na tu poptávanou diskotéku bych je nevzal, protože bych se tam nudil, šíleně.)

Předehra. Ležíme na písku jedné veřejné pláže v Ostii, při železniční zastávce Stella polare. Noříme se do toho klokotání obyčejného žití. Mezi lehátky se proplétá chudý africký prodavač s přenosným mrazicím boxem a halasně kokrhá: „Cocco, Cola, Fanta, Sprite. Cocco bello, cocco fresco!“ Pak jej vystřídá přívětivá Filipínka s olivovým olejem: „Massaggio bello?“ Fandíme jim, vždyť mají stejně hluboko do kapes jako my.

S odlivem mě napadnul onen svatě bláznivý nápad: od mořských vln rovnou do víru duchovna! Tomu odpovídalo i naše ustrojení. (Jen já měl dlouhé nohavice a hrdlo opásané kolárkem.) Všichni jsme voněli mořskou solí a nevinností srdce.

Zvoníme u vrat přetajemné rezidence. Otevírá nám velice ochotný chlapík filipínských rysů. Pohlédne do těch uchechtaných tváří plážových povalečů a poněkud znejistí.

Mám rád vždy srdečné Filipínce. Představujeme se. Rozhodně bude zbytečné vysvětlovat, kde leží onen prapodivný novotvar – Repubblica Ceca. „Slepá republika? To musí být pěkný zapadákov!“ odezírám mu z očí. Naše země vskutku není Čečna a v jejím čele nestojí Kadyrov s kalašnikovem. Ne!

„Venerare le spoglie del nostro santo?“ Mužíček ze země nespočetných ostrovů byl potěšen, že náctiletí, cizinci z tak exotické země (sic!), jako je Republika slepců, chtějí pozdravit svaté Escribovy kosti. Očividně se trochu zdráhal. Pak se ale konečně vymáčknul: „Nemohu vás dolů pustit, dokud nebudete mít zahalené dolní končetiny a ramena.“ Bylo ale znát, že je nakloněn k vyjednávání. Takhle se při návštěvě sancta sanctorum mohou ustrojit jen rodilí slepýši. Dá se to nevidomým vyčítat? (Velké štěstí, že tu nebyl Lukin se svou okrasou v nozdrách.)

Neobměkčil by ho drobný úplatek? Ukázněného, umrtvělého opusáka? Měl jsem jedno opravdové eso v rukávě: Znám filipínskou duši a dobře vím, co na ni platí. Vždyť jsem seděl s klukem z Boholu tři roky v jedné lavici. Taktika je jasná: Musím to vzít přes Pražské Jezulátko. To je opravdový diplomatický trumf. Až bude nalomen, tak ho dorazím při vyslovení jména José Rizal (1861-96). Jeho přátelství k litoměřickému středoškolskému profesoru Blumentrittovi je obecně známo.

Verunka mezitím ovinula dlouhým šátkem své boky, nohy i ramena. Vyhlížela jako právě doručená zásilka PPL. „Va´ bene!“ děl dobrácky, „Si accomodi, signorina.“ Přeloženo: „Slečinko, nyní jste dostatečně ošklivá, abyste mohla vstoupit do naší prelatury.“ V takové úpravě bylo rázně zamezeno každému blízkému pokušení ke hříchu.

Libor s Martinem měli na sobě pouze triko a kraťasy a slušelo jim to náramně. „A co s vámi, ragazzi?“ zachmuřil se, „Víte co, počkejte tu chvíli! Un attimo.“ Dveře opět zaklaply. A čekali jsme velice dlouho, jako na Boží smilování. Pak se křídla rozlétla, jako porta sancta v papežských bazilikách. No páni, mužíček držel v rukou nepřebernou hromadu pánských gatí. Užasle jsme na tu kořist zírali.

Kde jen sehnal tolik kalhot? Uměl si poradit. To musel oběhnout všechny pokoje a všem chlapům stáhnout gatě i s koženými řemeny. To udělal kvůli nám slepcům, kvůli Jezulátku a Rizalovi. Jak jímavé!

Klukům pokynul, aby se ráčili uchýlit do hovorny a řádně se našňořili. Roucho svatební, bez něhož by byli vyvrženi do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů. Půjčené svršky v prelatuře Opus Dei byly ovšem nadměrné, velkoryse nadměrné. Ztělesňovaly onu pověstnou katolickou šíři: od východu až na západ. Obyvatelé prelatury musejí být při těle.

Libor i Martin se tou sezónní nabídkou rozpačitě probírali. Úplný Gucci, spíše guča. Nu, proč ne? Mladým klukům sluší i rozpárané džíny. Tak na stage, hoši. Šup! Pro zábavu andělů, potěchu svatých i nás.

Nejprve se objevil ramenatý Martin. Ten dopadl ještě obstojně. Našel pásek, který se dal dobře utáhnout. Hůře na tom byl Libor. Svalů neměl a hubený byl jak králík. Možná se té přehlídce od srdce smál pod mramorovou podlahou i Josemaría i jeho první nástupce Mons. Álvaro del Portillo y Diez de Sollano (1914-94). Libor byl neodolatelně roztomilý a legraci nepokazil. Zvlášť dobře pobavil Verunku. Hrál až do konce. Pěkně se styděl, když váhavě sestupoval po schodišti do krypty. Křečovitě si držel kalhoty a se sveřepým výrazem dbal o to, aby nezakopnul. To by pak stěny chrámové mohly spatřit i chlupaté nohy a klučičí trencle a to by se, jak jinak, musela celá prostora nově vysvětit. Z posvátného oděvu se rázem stal masopustní úbor. Vskutku, bylo by to dobré číslo do manéže. Jmenovalo by se „Mystika“ – ponor do hlubin španělského katolicismu.

Možná ten out-fit byl nakonec smyslnější než jejich původní letní střih. Tam, kde se umanutě dbá o tradice, dekorum a konzervativnost, nezřídka nastoupí povedená fraška vzdálená od duchovní podstaty.

Cenná rada na závěr: Při návštěvě prelatury to chce buď velké břicho nebo malé gatě!