V blízkosti Petrova nástupce

Každý alumnus Nepomucena toužil po tom, aby mohl zažít ve Věčném městě konkláve a málokomu z nich se to podařilo. (Vím, že je to poněkud nevkusné. Tehdy se ještě pokládalo za nepsané pravidlo, že není konkláve bez odchodu papeže do věčných lovišť.)

Já jsem mohl zblízka prožívat poslední měsíce Jana Pavla II. V přímém přenosu jsem sledoval, jak jeho zdraví chřadne. Onen elektrizující miláček davů z Tor Vergata byl pryč. Už nebyl schopen se postavit na nohy, ale významnějším papežským bohoslužbám předsedal i tak.

Spolu s Tomášem Klíčem jsem se osobně účastnil polední modlitby na Svatopetrském náměstí někdy začátkem akademického roku 2003/4, před níž oznámil jmenování nových kardinálů. „Slyšeli jsme dobře, Tomáši?“ Zaznělo tam jméno pátera Špidlíka? Papeži už totiž nešlo pod vlivem degenerativní choroby příliš rozumět.

Po samotné kreaci přijímal nový kardinál obvyklé zdvořilostní návštěvy. Seděl v jedné z chodeb Apoštolského paláce. Nepomucenum přišlo svému někdejšímu spirituálovi poblahopřát. Rektor Mráz, aby zahájil neformální rozhovor, se jej zeptal: „Jak se, Eminence, v tom purpuru cítíte?“ A kardinál odpověděl duchaplně: „To víš, Jene, rudá čabraka ze staré kobyly klisnu neudělá.“ A smějeme se. Pro tohoto muže pocty asi opravdu moc neznamenají.

O Velikonocích roku 2004 jsme si museli odepřít návštěvu domova, a to bez reptání. Bohoslovci z Nepomucena byli konečně povoláni, aby ministrovali samotnému papeži o Velkém pátku. To byla ohromná pocta pro naši kolej.

Před začátkem velkopátečních obřadů, s lístky vystavenými Úřadem pro papežské celebrace, jsme se shromáždili u Michelangelovy Piety a tam se s námi ochotně vyfotil kardinál Joseph Ratzinger. Jan Pavel II. předsedal slavení před výklenkem sv. Longina, zatímco u oltáře Petrova vyznání konal obřady tehdejší děkan kardinálského kolegia Ratzinger.

Se starším spolubratrem Pavlem Lazárkem jsem sloužil papeži v těsné blízkosti. „Lazáro“ držel přenosný mikrofon a já obřadní knihu. Viděl jsem tedy do papežových hlubokých, klidných, modrých očí. Sledoval jsem tu zuboženou tvář parkinsonika. Kvůli ochabujícímu svalstvu mu z koutku setrvale tekly sliny, které si otíral kapesníkem. Byl vlastně schopen pouze zaintonovat při uctívání svatého kříže Ecce, lignum crucis. Ale byl tu, Petrův nástupce, ochoten nést svůj kříž. Kázání pronesl, podle platných zvyklostí, papežský kazatel P. Raniero Cantalamessa.

Od Svatého Petra jsme se svižně přemístili ke Kolosseu. Velkopáteční křížová cesta byla vyhlášená a my měli stále ty lupeny s působivými otisky. Ostrahu jsme jimi obměkčili a dostali se dovnitř. (Protřelému Lazárovi se následně povedlo protáhnout dovnitř na stejné lístky mnoho dalších přátel.) Osy této stavby byly osvíceny kahany. Z prvního poschodí jsme viděli jako na dlani protější kopeček, z něhož pobožnosti předsedal Jan Pavel II.

O rok později vedl křížovou cestu kardinál Ratzinger a sám pro ni sepsal i texty. Jednotlivá rozjímání hovořila o pohoršeních způsobených duchovními. Bylo to velice upřímné a smělé. Věděl jsem už tehdy, že se v řadách duchovenstva objevují takové nemilé skutky. Ale teprve zde mi došlo, jak moc je to vážné.

O Květné neděli 2005 se Jan Pavel II. naposledy ukázal, mladým lidem, z okna Apoštolského paláce a požehnal jim, hlásku z hrdla už nevydal.

Stál jsem pod okny papežova bytu, když zhasnulo o druhé neděli velikonoční světlo. „Il nostro papa Giovanni Paolo II è tornato nella casa del Padre.“ Těmito slovy to vyjádřil kard. Sandri, komoří Jeho Svatosti.

Zblízka jsem sledoval několikadenní loučení se zesnulým papežem. Když bylo jeho tělo přenášeno na nosítkách z Apoštolského paláce do Svatého Petra, stál jsem s filipínským spolužákem Richardem Deldou na stupních před atriem. Mladým lidem pořád nedošlo, že jejich milovaný je po smrti a provolávali jako na kopané: „Giovanni Paolo, Giovanni Paolo!“ Poté se uchytil i jiný chytlavý pokřik: „Santo subito. Santo subito.“

Samotný pohřeb jsem prožíval na Piazza del Risorgimento, protože dál se už dostali jen biskupové a členové delegací.

V pobočce Vatikánské pošty jsem samozřejmě nakoupil sběratelsky cenné známky Sede vacante, nalepil na pohlednici a poslal přítelkyni Jitce Jonové, učené filatelistce.

Také jsem přihlížel mši pro eligendo pontifice.

Pod Lóží požehnání jsem stál, spolu s Pavlem Schwarzem a Petrem Smolkem, i tehdy, když se objevila fumata bianca a brzy poté vystoupil kardinál protojáhen Medina Estevez (dej mu Pán Bůh nebe!) se svým sdělením Habemus papam. Benedikt XVI. si se svým vystoupením dával na čas. Mezitím se do Vatikánu valily zvědavé zástupy. Římští bohouškové opatření kolárkem zvlášť vysokým skandovali: „Amato. Amato. Amato.“ Kolem nich jela v osobním voze posádka českých alumnů, z nichž jeden se vyklonil z okna a dal se do provolávání: „Lehmann. Lehmann. Lehmann.“ Byl to Tomáš Vyorálek, který si umění pokřiků osvojil v brněnské Kometě. Staromódní bohouškové na chodníku úděsem omdlévali: „Chi? Lehman?“

Já jsem kardinála Lehmanna neznal a vlastně mi to jméno neříká dodnes nic. O církevní dráhu jsem se nikdy nezajímal.

Nakonec se nad našimi hlavami zjevil plachý mužíček – Benedikt XVI. Nijak si neužíval svou velkou chvíli, ve srovnání s Karolem Wojtyłou v sedmdesátém osmém. Pronesl jednu větu rozvitou, udělil svižné požehnání a odkráčel. Římany cloumal úlek. To je vše? Nečeká nás žádné: „Se mi sbaglio, mi corregerete?“

V koleji jsme si připili s bratrem Tomášem Vyorálkem lahodným vínem: On zapíjel zklamání, já připíjel novému papeži.

Byl jsem na Svatopetrském náměstí i v den inaugurace. Dokonce jsem se objevil na titulní stránce Corriere della sera, jak zdravím projíždějícího papeže.

Nový Petrův nástupce chodil po svých, nevozili ho v křesle. A mluvil jako kniha. Dodnes mi chybí. Miluji ho velice. Neříkal stále dokola jako Jan Pavel II.: „Duc in altum.“ Otevíral bohatství katolické tradice. Byl velkorysý. Mluvil o kontinuitě v diskontinuitě. Svůj úřad nesl zodpovědně, jako přetěžké břemeno. Do liturgických rouch se ukrýval, jako by chtěl zastřít plachého Josefa. Ne já, ale Kristus.