Tři přání (napsáno 20. května 2020)

Máš čtyřicet let. Tato jobovská zpráva mě zastihla či postihla 20. května léta Páně 2020 během mého požehnaného působení v rázovitém Zubří.

Po dlouhé době jsem se chrabře zahleděl do své tváře a slídivě pátral, co se na ní už změnilo. Snad se do ní otiskla moudrost starců, patrná na uctívaných posmrtných maskách. Uvážíme-li, že Wabi Daněk tohle řešil už ve třicítce, nejsem na tom tak zle:

Dnes ráno, když bylo půl, při pravidelný hygieně

poklesls hodně v ceně, když jsi zahlíd‘ svůj zjev,

už nejsi, co jsi býval, tu tvář nespraví ti masáž,

marně se, hochu, kasáš, už nejsi lev a velkej šéf.

Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější? Jejda, šediny na levé skráni, ty mi způsobily farníci ze Zubří a ty na pravé – Vidčané. Ó, jak si tito dobromyslní rivalové rozumějí v trýznění svého duchovního otce. A těch vrásek! Ty mají na svědomí letošní třeťáci ze Zubří.

Prý mám tento den řádně oslavit, doporučil mi ostřílený kamarád Ludvík; mají to býti mé poslední kulatiny, poté už půjde toliko o tryznu.

Přestávám mít potřeb a přání, při jídle ubírám koření. Již teď na talíři převažuje zeleninka a až jednou zazvoní zvonec, zanechám i těch svých vegetariánských orgií a pozvolna přejdu na vesmírnou energii, jako Jaroslav Dušek nebo Jana Kratochvílová. Pránické mlsání! To bude lahoda.

„Co jen tomu našemu léty pošramocenému knězi koupíme?“ Divíte se mravopočestným farníkům videčským, že si s tím lámou hlavu? Kupujte něco takovému bambulovi jako jsem já.

Povězte nám, co by vám udělalo radost? Nebo alespoň napovězte!

Když já nevím… Mně nic neschází, zhola nic.

„Ocenil bych už nový biret,“ pípl jsem po několikerém rozpačitě havlovském frknutí, právě když jsem snímal svůj ošuntělý kněžský klobouček. Kupoval jsem si jej vcelku nedávno, v polské Czestochowé. Tušil jsem, že za málo peněz nebude mnoho muziky.

Jazyky metlářské jsou vybroušené, ne jsou ostré jako tatarská šavle. Těžko si na tuto výstřední libůstku zvykaly. Většina mých pokrokových předchůdců se biretu děsila jako čert kříže. Jenže choďte na zuberský hřbitov, když se do vaší pleše, ušlechtilého znamení vašeho rodu, začne opírat severák od Radhoště? Ať si škarohlídi povídají, co se jim zlíbí. Je slušivý s těmi svými třemi rohy.

Ušitím nové pokrývky byla pověřena firma Velebný – jak přiléhavé -, jediný to podnik, který se jejich výrobou v naší vlasti zabývá. Bude mít ovšem, jak se sluší na faráře olomoucké arcidiecéze, dosud dobré pověsti, růžky čtyři. To bude skvělé téma k šuškandám ve Vidči. Našemu důstojnému pánu přibyl roh. Ve spojitosti s těmi lysinami a vysokým čelem učiněný ďas.

„Co by vám udělalo radost?“ Nebudu lhát: Onen dotaz potěšil mé stárnoucí srdce. Jako by ke mně promluvili upovídaní mravenečci: „Protožes byl tak hodný, můžeš si přáti čehokoli.“

Vychytralý pan Potůček Jiříkův výběr neocenil, vždyť „tři přání měl a dvě už prošustroval“.

Poučné pohádky však zapouštějí kořeny v syrovosti skutečného lidského života. Půvabná Salome, co ti řekl tam v pevnosti Machairos údělný kníže Herodes Agrippa? „I kdyby to byla polovice mého království, dám ti to.“ Navedena sáhla po hlavě prorokově.

Právě v tom tkví neobyčejná dramatičnost takových příběhů, že omilostněný člověk si ledaskdy volí špatně. Neopakovatelná příležitost se pro něj stává prokletím. Nakonec se – přešťastný – vrací ke své rybářské chatrči, ošklivé ženě a marnivé dceři; vplouvá do normalizační šedi nebo kapitalistického zdání plnosti.

Člověk prostě snadno neví, co chce. Kdybychom v nějakém surrealistickém světě narazili u jezírka na mluvící zlatou rybku, byli bychom hluboce znepokojeni závažností volby. My lidé, vybaveni svobodou, nemůžeme nevybírat a nepřijímat za svá rozhodnutí zodpovědnost. (Nejít volit do demokratických zastupitelských orgánů je dokladem, jak tíživá či obtížná naše svoboda je.)

Žádat věci rozumné, užitečné, trvalejší a uměřené. Věci, které se velice brzy nepromění v bezcenné hejno černých havranů nebo hrůznou hadí snůšku.

Jak spokojený život vedou malí školáci, kterým maminka ráno nachystá komínek čistého oblečení. Blaze jim, dokud nemusejí přebírat a radují se z toho, co se jim objeví ve svačinové krabičce s medvídkem. Později mívají desítky, tucty přání a stále jen sní o nedosažitelných věcech a osobách.

Od určitého věku začne být u dospěláků velká svízel. Co bychom si vlastně měli a mohli přát? Rodinu mám, střechu, do které neteče, vysněného psa, který štěká, ale nekouše, dobré zaměstnání. Co víc bych ještě mohl chtít?

Tím spíše to platí o kněžích. Nezastřel jsem, že bývá těžké pro ně nakupovat dárky. Co takový panáček vlastně potřebuje? Vede stěhovavý život a stejně k ničemu přilnout nemůže. Je zvyklý se zříkat i toho, co je pro jeho vrstevníka samozřejmostí. Jestliže by zlatá rybka zaskočila běžného člověka, kněze by toto setkání třetího druhu přímo ohromilo. Jaká jsou tvá tři přání? Nejsme zvyklí klást si tuto otázku a tím měně na ni odpovídat.

Nejtěžší ze všeho je vybírat dárky pro staré lidi. Nemívají už tři přání, ale jedno jediné, a to jim nemůžeme uvázat do kytice, i kdybychom byli sebezručnější. Výrazem naší bezradnosti bývají teplé papuče nebo potravinové doplňky. Neuškodí, ale ani nepomohou.

Už nejsem mlád, abych jako islandský Geysir nebo Strokkur chrlil sny. Ale ještě se mé tužby neomezily na to jediné, unum necessarium. Kupředu za jeho hledáním!

Přeji si, přeji si jednou skončit jako muž, jehož země neláká a který se bezvýhradně přivine ke Kristu.