Spiritismus
Snad bych při svém vzpomínání neměl pominout spiritistickou zkušenost. Ano, i do toho jsem se měl, nenechavec, namočit…
Proč ses do něčeho tak nebezpečného pouštěl, blbe? Mám svou odpověď: Nenavštěvoval jsem náboženství! Doba devadesátých let byla prosáknutá všelijakými pověrečnými praktikami. Ve stejné míře, jako se četl adventistický Fit pro život, louskali duchovně vyhladovělí Češi a Moravané Moodyho Život po životě. V převtělování věřil i leckterý katolík. V televizi uváděl A. C. Clarke do vzrušujícího světa záhad v esoterickém seriálu a na Televizi Nova vévodil směšný pan Pfeiffer, duchovní syn Zezulkův. Hvězdy kulturního světa i popové scény se do kamer horlivě přiznávaly k víře. Na své faře účinně léčil páter Ferda (1915-1991). Bylinky a modlitba, geopatogenní zóny, vědecky vyhlížející horoskopy. Vykládaly se tarotové karty. Z brněnského internátu přivlekla moje sestra samopíšící tabulku, poslední výkřik pop-okultismu, a ono to opravdu fungovalo! Doptávali jsme se a destička odpovídala, bez vytáček.
Rašily první podniky vystavěné po vzoru církve. Hierarchie, pocit domova, přispívání do společné kasy. Ukázkou byla firma Amway. Jejich stoupenci na školeních zakoušeli, že jsou členy velké milující rodiny. Jedni naši přátelé zvali jiné přátele do tohoto společenství šťastnějších lidí.
Nehodlám mluvit o kupónové privatizaci a jiných lišáckých hnutích, ale chci jen naznačit, že lidem, jimž nebyla poskytnuta zdravá křesťanská nauka, scházelo leckdy soudné myšlení, selský rozum, a bývali v devadesátých letech snadným terčem všemožných šibalů a podvodníčků.
Komunismus těmto pověrám nepřál, stejně jako náboženství. S pádem zločinného zřízení se otevřela stavidla také úpadkovým projevům duchovnosti. Kypící kotel, v němž se vařilo všechno možné a mlsalové si z tohoto eintopfu vytahovali to, co se právě vynořilo nad hladinu. Zvláštní éra. Naši spoluobčané, kulturní křesťané, neměli základní poučení v katechismu, ale byli jaksi citliví vůči „tomu nad námi“. Doba duchovní, surová, neotesaná.
Náhlá smrt kamarádky jménem Bohumila nás děcka z bytovky bolestně zasáhla. Velice se nám stýskalo. Sestoupili jsme tedy do sklepa a zašili se do zrušené prádelny. To byla naše klubovna. Zhasli jsme žárovku, posedali si do kroužku a doprostřed umístili hořící svíčku. Malíčky jednoho se musely dotýkat palců druhého. A pak jsme se dali do soustředění.
„Já něco vidím, děcka,“ pronesl znepokojený Martin. Nemyslím si, že by si to vymýšlel.
„Je to Bohuna?“ ubezpečuji se.
„Ano, je to ona.“ odpovídá hlasem tlumočníka.
Začali jsme se tedy, Martinovým prostřednictvím, ztracené a znovunalezené vyptávat.
„Existuje skutečně Bůh?“ zamířil jsem do černého. Nic jiného mě v době primy a sekundy nevzrušovalo více. Všechny ostatní otázky nestojí za to, abychom se jimi trápili.
Duch nepopřel: „Ano. Bůh existuje.“ Přesně po této odpovědi jsem toužil.
V té době jsem si už čítával v Novém zákoně, který jsem namátkou objevil v babiččině knihovně. Asi mě její poselství zaujalo, jinak bych nebyl položil následující otázku: „Bohunko, řekni mi tedy, jestli je Bible pravdivá.“
A neviditelný duch opět odpověděl: „Vcelku ano, ale ne úplně.“
Tím byla jedni sezení u konce. V následujících dnech se konaly další. Vždy nás při nich mrazilo, ale nemohli jsme toho nechat. Nedočkavě jsme se těšili na další rozmluvu s Bohunčiným duchem. Stále jsme mysleli na ta naše utajená setkání v pekle naší bytovky. Zneklidňovalo nás to. Už se nám nechtělo jezdit na kole, hrát si, škádlit se, ani psát úkoly. Jediné, co nás opravdu lákalo, bylo vyvolávat marné nehmotné přeludy.
A ani dříve přepečlivá maminka nedohlížela nad tím, co novopečený gymnazista ve volných chvilkách vyvádí… Celá země v té době procházela úmornou hospodářskou proměnou a obyčejní lidé tím dost trpěli. I na naši rodinu dopadla nouze; socialistická hojnost se rázem rozplynula. Otec odjel do Německa na montáže; ze zkušeného řemeslníka se náhle stal Gastarbeiter. Moje matka také střídala v těch letech jedno pracoviště vedle druhého. Stres se projevil i tím, že znovu výrazně přibrala na váze. Děsivý přízrak otylosti ji vedl k tomu, aby hledala jednoduchá řešení. Zavolala k nám domů ženu, která svou masáží dokáže, aby nešťastník bez námahy zhubnul. Přimáčkne jednu z vašich břišních pneumatik a tukové buňky se zděšeným pokřikem prchnou.
Kdyby šlo o pouhou pošetilost. Zde se jednalo o čirý okultismus. Máma měla vždy potíže rozlišovat mezi vírou a pověrou, což nejspíše prozrazovalo její žalostné mezery ve školním katechismu.
Redukční masáž jsem měl podstoupit i já, výrostek s nenasytnou chutí po jídle. Kdyby mi bývaly raději naordinovaly více pohybu a méně sladkostí. Ženuška si mě posadila na židli a položila svou žhavou dlaň na mou šíji. Matka všemu přihlížela. Vtom jsem upadl do bezvědomí. Byl jsem bez sebe, oči se leskly jako sklo a matčin hlas jsem nevnímal. Po několika políčcích jsem se probral a při jejím opětovném dotyku se stalo to samé.
Bylo mi naprosto jasné, že tyto nepříjemné stavy vyvolalo naše hloupé dětské počínání. O samotě jsem se svěřil divotvůrkyni a ona mi nařídila, abych to už nikdy nedělal, protože by mě to mohlo poznamenat. Je to úsměvné: jedna esoterička mě nadobro vymanila z esoteriky. A já jsem poslechl. Běda mi, mohl jsem být pěkně šlank!
Znovu si přehrávám duchovy odpovědi a rozpoznávám v nich ďáblovo mámení.
„Ano. Bůh existuje.“ To padlý anděl dobře ví, až na to že Stvořiteli nechce vzdát poctu.
„Vcelku ano, ale ne úplně.“ Ďábel neříká čisté smyšlenky, to není jeho styl, ale pravdu překrucuje. Ano i ne. Ken ve ló. Co ale dí Kristus? „Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.“ (Mt 5,37 – ČEP)
„Vcelku ano, ale ne úplně.“ Víra vnáší světlo do pochybností, ďábel víru pochybovačností jen dusí.
„Vcelku ano, ale ne úplně.“ Nic není možné brát příliš vážně, ani Písmo svaté. Známe ďáblovu taktiku. Je velice lstivý a nedivím se, že se protiví Božímu slovu. Nedivím se ani trošinku, neboť je mu cizí a protivný onen „Duch, který mluvil ústy proroků“[1]. Bible je norma normans. Co by s ní bylo v rozporu, není od Boha.
Ďas stál v předsíni mého obrácení (praeambula fidei). Bránil, abych neuvěřil. Ale Kristus mu to nedovolil. Nepochybuji, že se ďábel bude snažit mě o víru připravit i jako věřícího. Kniha Apokalypsy je v tomto ohledu tak poučná: Ten prolhaný tvor zaútočí a pak se na dlouhou chvíli stáhne. Vzpomeňme v této souvislosti na evangelium. Když byl nepřítel poražen na poušti, odstoupil od Syna Božího, dokud, dokud nenadešla ona hodina. Tehdy znovu promluvil, prostřednictvím lotra po levici: „Jsi-li Syn Boží, sestup s kříže.“ (Mt 27,40, ČEP) Kriste, nevydej mě Zlému napospas, prosím!
V posledních letech se mi zdá, že jsem na ďábla přestal myslit. Řečem o něm nenaslouchám. Nad sáhodlouhými projevy tohoto rázu z úst žen kroutím hlavou. Nudí mě kněží, kteří si z ďáblovin udělali svou značku. Jenže Satan se skutečně pokouší vloudit na naše cesty a naše bezzubé ignorování nestačí k tomu, abychom ho zní vypudili.
Vzpomínám na duchovní cvičení, která jsme prožili na Velehradě roku 2006, před naším kněžským svěcením. P. Vojtěch Kodet jejich poslední večer uspořádal v kapli Stojanova besedu. Mohli jsme se ptát na cokoli. Nejvíce otázek však směřovalo k exorcismu, protože v té době byl P. Vojtěch touto službou pověřen. Máloco si pamatuji z exercicií, ale tuto větu ano: „Buďte fascinováni Božím Beránkem, nikoli ďáblem.“
Opakovaně nás tento karmelitán, se čtveráckým úsměvem, nabádal: „Bratři, až z vás jednou budou kanovníci, preláti a biskupové, nezapomeňte, že vaším prvořadým úkolem je zůstat Ježíšovými učedníky.“
[1] Srov. Nicejsko-cařihradské vyznání víry.