Šaty dělají člověka

Právě jsme oslavili patnácté narozeniny mojí milé neteřinky. Nechce se mi ani věřit, že tuhle slečnu, jsem „předevčírem“ držel při svatém křtu. Nemohu si vybavit, jak jí to v bílé peřince slušelo. Kdyby se jí už tehdy rozjasnil rozum, jistě by trvala na tom, aby naškrobené záhyby byly pěkně vyžehlené a zaujala by oduševnělý výraz před objektivem.

Na šumném oblečení jí vlastně záleželo vždycky: Mohla být třeba ušmudlaná, ale musela být hezká. Snad ve třetí třídě si – ke zlosti mé sestry – „usmolila“ sukýnku. „Co s tím mám teď dělat, Šárino jedna?“ Krásná dcera ještě nepochopila, co je to řečnická otázka, ani nezaznamenala tón výčitky. Na mravokárné úskoky jsou mistři jen „dospěláci“ (jak by řekli Jů a Hele). Dívenka se dlouho nerozpakovala a bezradné hospodyňce užitečnou radu poskytla: „Ty, maminko, nemáš nový Vanish Oxy action?“

Nyní si Šárinka setrvale zoufá při pohledu do velké skříně: „Vždyť já nemám nic na sebe!“ (Nechci se mýlit, ale takovou větu od kluka neuslyšíte.) A tak nezbývá nic jiného, než v zájmu zachování cudnosti, jí něco pořídit. Přece nebude „trapasit jako blbka“. Ten její slovník je bohatý, výstižný a velice barvitý. Není divu, že píše tak zdařilé slohy.

Tuze ráda se pídí při oblékání po otcově názoru, třebaže už dávno dospěla k jistotě, že mu v módním světě ujel vlak. Švagrovi by se dceruška líbila i v pytlovině s potiskem „Café Ecuador“. Vyslechne si ho a nakonec se rozhodne – jinak. To je ostatně ten pravý důvod onoho „Vždyť já nemám nic na sebe“.

Opravdu nechodí jako vůl v jedné koži. Asi se podobá babičce, mojí matce. Vzpomínám si, jak jednou, za deštivého dne, přišla domů rozrušená. Vztekle rozepla pogumovaný kabátek, jako stvořený k jízdě na mopedu, a začala vyprávět, co se jí stalo. Dvořákovi kluci se jejímu ustrojení škaredě posmívali: „Babko, krabko, kam ideš v tom gumáku?“ Byla tak rozhořčena, že svrchník drapla do obou rukou a jedním škubnutím jej roztrhla ve dví. Dala do toho stejný fortel jako velekněz z pašijového příběhu. Takové prorocké úkony umí žena skvěle. Její manžel, můj otec jednoznačně pochopil, že se útratě za nový slušivý kabát nevyhne.

Mladíci v Šárčině věku sbírají body ve špinavosti. Zašmouraný Neandrtálec bývá pro něžné pohlaví zajímavý. Jen se podívejte do koutů jejich pokojíků. Úplné poklady. A to jsem se nezmínil o prověřeném „čichovém testu“. Tyhle fusekle ještě vydrží.

Jaký byl můj poměr k oblečení? Divná otázka. Žádný poměr jsem k němu neměl. Prostě jsem se oblékal a basta. Snad jen ty kousavé svetry jsem nenáviděl. Jako prvňáček jsem stál před velkou výzvou. Po hodině tělesné výchovy si, bez pomoci druhých, obléci všechny kusy šatstva a odmašírovat domů. Splnil? Splnil. Opravdu nic nechybělo: manšestráky, mikina, tílko, slipy ani ponožky. Maminka mohla být spokojená, ale vyznejte se v těch umanutých ženských. Začala kvílet hned, když zjistila, že mám všechno naruby.

Jakmile jsem se začal vytahovat, oblíbil jsem si tatínkův šedý havelok. Ne snad proto, že byl teplý a vhodný k domácímu nošení. Spíše mi dělalo dobře, že patřil jemu. Byl to výraz mého synovského uznání.

Také jste si, pánové, brávali věci z tatínkova šatníku? Nebyl to snad způsob, jakým jste mu sdělili: „Podívej, mám tě rád. Už jsem jako ty.“ Podobná vyznání se z úst dospívajících slýchají málokdy. Važte si jich, třebaže byste je nejradši roztrhli jak hada.

Když si od vás matek půjčují holky oblečení na věčnou oplátku, to není důvod k láteření, ale vyznamenání: „Máš dobrý vkus, mamko, přestože jsi jinak ve svých názorech zastaralá jako tužka a papír.“

Abychom ještě lépe pochopili, jak odlišný je při oblékání přístup dívčí a klučičí, zakončeme naši úvahu dvěma příklady:

Nejprve pohleďme na vznešené pány ministranty v Ústí (u Hranic): S údivem přímo darwinovským jsem sledoval tyto živočichy, nikoliv endemické, jak se soukají do svého úboru. Dvě oddělené části, bílá na černé, nedbale visící na jediném věšáku. Kluk, nikoli z lenosti, leč chytrosti, trošinku stáhnul zdrhovadlo u krku. Pak si nadhodil tento chumel nad hlavu a podoben poloslepému krtečkovi hledal packami připravený otvor. Byl-li úspěšný, objevily i jeho paže správné díry. Vida, že je celý nějak pokrčený, začal hopsat a vlnit se jako při latinskoamerickém tanci lambadě, dokud se rochetka nesrovnala. Bylo to působivé a dokonale úsporné. Kolik zbytečný pohybů si tak ušetřil! Trvalo to z hlediska časového déle, ale bylo to neobyčejně tvořivé a nápadité. Pravý opak hadího svlékání. Možná to byla hra svého druhu. Krásně to kontrastovalo s obřadným oblékáním kněžských rouch. Jakmile „ministři“ končí svou službu, vymaní se ze svých montérek, jako David Caperfield ze svěrací kazajky.

Můj milý kněžský spolubratr Vlastimil Vaněk si mě jednou přibral jako dozor na výlet s dětmi. Sedmáci. Vždycky je otcovsky budil nějakou vtipnou hláškou: „Tak vstávat, mládeži, nasadit klaponě a za pět minut u snídaně.“

Všichni mládežníci, natěšení na Roháče, se převlekli, spěšně a velice prozíravě. Jenom Lence to trvalo. Nakonec se vystrojila do toho nejhezčího: šusťáků křiklavé barvy. Jistěže jí to slušelo, ale praktické to moc nebylo. Bylo jí cestou na Volovec chladno.

„Vždyť ty drkotáš zubama.“ řekl Vlastik a dodal, „Nechceš moje tepláky? Mám je tady v brašně.“

„To ne,“ zaúpěla při tom děsivém slově, jako by se jí zjevil přízrak.

„Jak chceš, děvčico. Já jsem sa jenom optal.“

Dívka každou chvílí posedávala. Na stehně si přitom natrhla kalhoty. Když si sedla na další kámen, aby ulevila unaveným nožkám, povolily i chatrné švy mezi půlkami. Teď vyhlížela jako „orvaná samica“. Hrdinně tedy kapitulovala a nasoukala se – do tepláků.