Rozbíhavé přemítání nad životem a smrtí K poctě P. Pavla Jagoše

Homo clericus je přecejenom homo mortalis. Ač duchem svěží, musí se smířit s tím, že spěje ke hrobu.

Před Božím soudem již stanuli kněží výrazně mladší ode mě: V září roku 2010 zahynul za volantem P. Pavel Jiřík (narozený 1983!); zcepeněl na křižovatce, několik dní po své primici, při jízdě na další nedělní mši.

Pokládám za rozumné uvykat si, že budu čím dál častěji docházet na pohřby svým kolegům. „Kdo jiný by tam měl chodit nežli my?“ říká náš někdejší vicerektor P. František Sedláček.

Poláček psával vyhledávané soudničky, já bych si mohl udělat jméno – druhově nesnadnými – pohřebničkami. O některých kněžích zaslechneme vlastně jen, až vydechnou naposled. Novokněžské obrázky dávno rozdali, farářské zkoušky úspěšně složili, pořízení sepsali. Jejich zbývající dnové jsou už nezajímaví. Od ranních chval po kompletář. Od školní katedry do kostela. Od zpovědnice k oltáři. Od nemocného k nemocnému.

„Roku 2002 jsme se loučili s P. Antonínem Bělíkem. Tento bojkovický farář stál za tolika duchovními povoláními! Myslím, že přispěl – svou troškou – i k tomu mému. Vzpomínám, že nad jeho otevřeným hrobem usedavě ronili slzy i ostřílení, statní ministranti. Zesnulý služebník si výslovně přál v závěti, aby se na trachtě podávala také polévka. Jak pozorné od nebožtíka! Jelikož býval vždy pohostinným, nešlo o prázdné gesto.“

„Během mého působení ve šternberském děkanátu to byla přímo šňůra kněžských Requiem. Moudrý P. Josef Švéda z Bohuňovic, drobný P. Květoslav Kulavík z Nákla. K nim ještě připojuji řeckokatolického jereje Jana Ullmanna, který mi několik měsíců ochotně vypomáhal v duchovní péči o nemocné v paseckém sanatoriu. Zaopatřoval jsem ho svátostmi.“

„Z mladých kněží se mi vybavuje Josífek Motyka, uhodil do něj blesk při bouři nad Oravskou přehradou. Teprve nedávno jsme dávali poslední sbohem P. Josefu Pelcovi, děkanu v Uherském Brodě, silné a vlídné osobnosti; spadnul při večerní zdravotní procházce z útesu.“

„Jako duchovní správce v Šumvaldu (2010-2016) jsem se podílel na přípravě pohřbů u dvou kněží rodáků: P. Antonína Kryla a také P. Gustava Riedla, z pozůstalosti tohoto pana kanovníka jsem obdržel památný rodinný kříž. Jeden kněz předává tíhu kříže knězi jinému. Nyní visí v zuberské farní kanceláři. Podle sdělení paní Helenky Pečové by z toho měl strýček radost. Na šumvaldském hřbitově je pochováno více kněží z dvacátého století. Hrob jednoho z nich je navštěvován jako svatyně v Kaabě, hrob druhého je zcela zapomenut. Jeho vlastní rodina se za něj stydí natolik, že mu ani jméno na náhrobek nevytesala. Smlčím je také já. De mortuis nisi bene. Nežasnete někdy i vy, koho si Bůh povolává?“

Po letmém přečtení těchto úvodních řádek si kladu otázku: Nezačnu snad opravdu čmárat do Katolického týdeníku rubriku Kněžské pohřby?

22. září 2020. Ubírám se ve svém voze na pohřeb pátera Jagoše. Pro mě to však je a zůstává jednoduše Pavel, protože to byl první kněz, který mi nabídnul tykání. Nedokážete si ani představit, jak moc jsem si toho v osmnácti cenil.

„Nemusel zemřít, kdyby o sebe více dbal. Strachoval se před doktory.“ Hodnotí můj spolujezdec Vojtěch, který zesnulého znal důvěrně, jako kamarád a spolupracovník. Jen jsem hlavou pokýval. K jeho otylosti a dalším zdravotním obtížím se přidružila smrtící covidová mrška. Zemřel mlád, padesát šest let.

Následují poznámky těsnopisné, surové, sine censura:

Lipov – Pavlovo rodiště i místo posledního odpočinku. Pontifikální liturgie se má konat, kvůli ochraně veřejného zdraví, venku. Na bohoslužby pod širým nebem byl nebožtík zvyklý.

„Původně chtěl být pochován ve Vysokých Žibřidovicích,“ dozvídám se od Vojty. Na tom zapadlém farním hřbitůvku u kostela sv. Leonarda, ve společnosti mechem obrostlých německých hrobek. V oné vísce totiž Pavel prožil svou Antiochii.

Ještě jste o tomto počinu neslyšeli? Někdy v minulém tisíciletí, asi před třiceti lety, si umínilo několik olomouckých bohoslovců zamilovaných do Krista, že budou konat misie. Přestěhují se na celé prázdniny tam, kde bude ta nejdivočejší pustina. Tato misijní činnost trvale ovlivnila i Pavlův kněžský život. Nic z toho, co konal, nebylo příliš promyšlené. Spíše se do všeho hrnul srdcem. Rozséval a na výsledky nedbal.

Pod šumícími lipami je usazen oltář a za ním židličky pro koncelebranty. Některé z duchovních jsem tak dlouho neviděl. Soustředím se zejména na oči, vždyť zbytek jejich velebných tváří je zahalen do roušek. Ten kvete jako růžička, ten je zase shrbenější. Kdo ví, s kým se budeme loučit příště? Náhle se mi začnou vybavovat nesourodé vzpomínky:

Zde v Lipově jsem byl naposledy před dvaceti dvěma lety. Od toho roku 1998, jsem jezdíval, jako vedoucí, na křesťanské dětské tábory. A byl to pokaždé pořádný čardáš. Dnes se divím, kde se ve mně, naprosto nezkušeném klukovi, bralo tolik odvahy či spíše sebevědomí. Byl to Pavel, který mně popřál tu nezměrnou důvěru, stejně tak jako desítkám jiných amatérů. Od dobového průměru jsme se zase tolik nelišili. Mnoho nadšenců se tehdy pouštělo do všelijakých dobrodružství. Kdo nic nedělá, nic nepokazí!

Malá Antiochia měla být odnoží uvedeného hnutí. Byla sice živelná, leč skrývala v sobě velice ušlechtilou a žádoucí myšlenku. Měla se stát semeništěm snášenlivosti a spolupráce. Občánkové se už od dětských let měli učit společně bavit a hrát si, věřící s nevěřícími. Nebylo by špatné, kdyby někdo tuto rukavici zvednul i po zakladatelově přechodu na věčnost. Prorocká myšlenka!

Na místní faru dorazil pořadatelský přebor o den dříve, aby vše uchystal. Kdo do něho patřil? Já se svým zavazadlem; Libuška s Andreou a především Jenda se svou mámou Janou, která krom vaření usměrňovala naše světové nápady.

Jak to mezi mladými bývá, došlo velice rychle na vzájemné popichování. Pokušitelka Liba mě zmáčela vodou z plastové láhve, vyběhla z fary, hnala se po chodníku do neznáma a já za ní. Když jsem ji dopadl a pocákal na oplátku, svorně jsme se šourali nazpět. V tom večerním šeru jsem zaznamenal na rohu farní budovy jakési kamenné sousoší. „Libuško, div sa, Cyril a Metoděj!“ Vzala, trochu posmutněle, na vědomí, (kdyby si byl všímal obyčejných holek tolik jako světců) a šli jsme pokojně spát. Jinak by se z toho humbuku svědomitá Jana nevyspala.

Když se rozjasnilo, pospíchali jsme, toutéž cestou, objednat pečivo do místního obchodu. Otočil jsem hlavu k tomu svatému uměleckému dílu. „Na Cyrila ani Metoděje s arcibiskupskou berlou úplně nevypadají. Uznej to!“ Pronesla jaksi škodolibě Libuška. Byl to partyzán s helmou na hlavě a samopalem v ruce.

Za šera je světec od partyzána k nerozeznání. Je nakonec dobré v nočních postavách zahlédnout světce s pastýřskou holí nežli bojovníka se zbraní.

Tábory Malé Antiochie umožňovaly každému uplatnit jeho nejšílenější nápady. Řídily se heslem mého ctihodného kněžského spolubratra Radka Šidlejy, které vešlo do dějin: „Není podstatné, zda zážitek byl kladný či záporný, hlavně, že byl silný.“ Unum necessarium.

Když stezka odvahy, pak pořádně strašidelná. V hodinku určenou k večerce si děti spokojeně čistily zoubky jako perličky. Jana mezitím u sporáku poklidně míchala guláš. Vtom se na chodbách rozlehla rána od dělobuchu, ohlašující válku, hned potom Jenda vypnul jističe. Kuchařce zapadla pravice hluboko do toho bublajícího jícnu. Zařvala jako potrefená lvice. Jedno z nebohých dětí v hrůze spolklo zubní kartáček. Jana se jako zběsilá Erinye dala na lov, a pokud nezemřela, honí synka až dodnes mezi lipovskými vinohrady.

Tak se ptám sám sebe, na které životní stezce se nejvíce prověřuje chrabrost? Kdo má pro strach uděláno a kdo zase naděláno? A kdy ses v životě bál ty? Co ti nahánělo strach, kdo ti ho naháněl? Bojíš se stále? Leckdo se děsí bubáků. Jako katolík věřím ve zosobněné zlo, ale nebojím se ho. Jen Boha jediného se budeš bát. K čemupak lekat se beztvarých jsoucen?

Mé paměťové síto se zase jedno vyznamenalo. Směji se i pláču, truchlím i culím se. Zvláštní. Jako by se má mysl pokoušela, prostřednictvím prapodivných, až nepietních asociací, vypořádat s jedním úmrtím.

Ano, to vše se mi vybavilo za šustění lístků v korunách stromů před kostelem Všech svatých. Mše byla nezapomenutelná. Kázání biskupa Josefa Nuzíka, jako vždycky, dokonalé, jímavé a promlouvalo všem zúčastněným do svědomí. Obřadu posledního rozloučení předcházelo několik uměřených projevů. Bylo vidět, kolik lásky a uznání k tomuto nezkrotnému zmatkařovi mluvčí chovali. Snad to on sám za svého pozemského putování ani nepostřehl.

Známá jalubská katechetka Liduška Čagánková to pěkně vyjádřila: „Děti byly jeho život.“ Umírá těsně po uzavřené přípravě na první svaté přijímání. Ke svátostnému Spasiteli je už doprovodit nestačil.

„A děti ho milovaly,“ jako by se tato věta nesla tisícerou ozvěnou. Jako v jednom velkém skalním městě. Tišeji a ještě tišeji. A děti ho milovaly. A děti ho … Děti…

V mysli se mi náhle vynořila tvář Jana Pavla II. „Vi ho cercato. – Hledal jsem vás.“ Těmito slovy se obrátil na „své“ mladé, kteří se shromáždili pod okny Apoštolského paláce. Byl to jeho poslední výrok na této zemi. Brzy poté odevzdal duši. Stařec, zubožený chorobou, ochuzený o vše, pronášející všeshrnující poselství.

Jeho mladí byli na Svatopetrském náměstí také v následujících dnech. I já jsem se tam tehdy potloukal po skončení výuky na Papežské lateránské univerzitě. Seděl jsem na kostkové dlažbě, s lepenkou pod zadkem, spolu s filipínským spolužákem Riccardem; modlili jsme se růženec a ukusovali z jedné svačiny. Jako by nikomu z nás stále nedocházelo, že nás velký otec opustil. Přítomní horkokrevní Italové se snažili navodit stejnou náladu, která panovala na světových setkáních mládeže. Proto provolávali své oblíbené Gio-van-ni Pa-o-lo, Gio-van-ni Pa-o-lo; v jednoduchém rytmu připomínajícím skandování fanoušků, čekajíce, že se ostatní přidají.

Kdyby se mohutné údy milého Pavla náhle zvedly a kdyby se jeho zapadlá, malinká, takřka králičí očka znovu pootevřela a uvykla hřejivému slováckému Slunci, na němž uzrál, zřejmě by se rozhlížel dlouho, předlouho a snad by s žalem v srdci špitnul: „Hledal jsem vás.“

Žil pro děti a do nich vkládal naděje, v nich spatřoval budoucnost. Jim obětoval kněžské síly a pro ně dělal voloviny. Kde jsou mé milé děti?

Kde jsi, má chloubo a odměno? Tolik jste mi připomínali zářivého Dominika Savia. Kde jsou ty vaše ručky, které jsem vás učil propojovat u stolu Páně při Otčenáši? Kdepak je špalír hochů v komžích a rochetkách, jenž by jako březový háj zdobil katafalk?

Pavel chtěl udržovat spojení se svými táborníky celoročně. Pro ně vydával – do úmoru – Věstník Malé Antiochie. Levné jeho náklady, laciný obsah. Obyčejně šlo o přepisy dobrodružných knih pro slušné školáky. Předpokládám, že si nikdy nepoložil otázku: „Pavle, kde jsou tví čtenáři? Za jakými chimérami se to honíš?“ A já se táži sebe samotného: „Kdepak se skrývá ten můj plátek, žrout času?“

Na dětech se opravdu nedá nic postavit a snad právě v tom tkvěla marnost Pavlových celoživotních snah. Nakonec mu přišli vyjádřit vděk a pomodlit se za něj jen dospělí.

My kněží sázíme na karty, které se zdají být slibnými. Nastupoval jsem do farnosti Dlouhá Loučka po duchovním správci, který byl velice družný. Zdá se, že mnoho neočekával od těch chroptících duší, jež věrně docházely do farního kostela. O to více se věnoval lidem na okraji, pil s pijany, s pěvci pěl. Když zemřel, byli to oni kosteloví věřící, kteří o P. Zdeňku mluvili s láskou. Ti druzí se bavili z farářových eskapád. Ó Bože, Bože můj, kdy už doceníme ty, které bereme za jisté.

Drobotinu učme desateru a radujme se příležitostně z její dobré vůle, ale neopomíjejme křesťany odrostlé. Kněz musí rozsévat marnotratně. Jakmile začne odměřovat a vyměřovat, začíná přerod z duchovního v agronoma.

„Kde jsi, Adame?“ volá tklivě Stvořitel.

Veta je po andělsky líbezných hláscích maličkých. Aspoň, že si ještě mohly zazpívat ty stařenky a staříčci z místního chrámového sboru. Pak už by to kvůli onomu vládnímu nařízení možné nebylo. „Tak nám zakázali zpívat při bohoslužbách, paní Müllerová.“

Pavel zpěv při liturgii miloval. To, že sám trylkovat neuměl, mu vlastně v péči o svěřené duše pomáhalo. Kněz, který neumí zpívat, může přinést své farnosti velké požehnání. Hořce nesl, že o nedělních bohoslužbách v Rychnově nezaznívá responsoriální žalm. Nikdo nebyl ochoten se zapojit. Proto se tohoto úkolu zhostil sám Pavel. Po několika nedělích byli farníci natolik zmoření neumělým zpěvem svého faráře, že kvůli zachování duševního zdraví a vkusu raději založili vlastní scholu. Prý hude a zpívá doposud.

Ach, ty mé vířící, přihlouplé, roztržité myšlenky! Právě při obřadech. Měl bych se z toho zpovídat.

Již stoupáme k lipovskému hřbitovu. Je položen tak vysoko, snad aby byl blíže k nebi? Rozpomínám se na pohřební průvod pátera O´Duffyho z mého oblíbeného románu Plná slávy. Podle pana Marshalla se k němu přidávaly i rozlítostněné nevěstky. Bude jim chybět tento rázovitý monsignor. S otcovským zájmem jim hrozíval děsivou vidinou věčného zatracení: „Shoříš v pekle, couro!“ Tím se měl lišit od protestantského pastora, který nabízející se děvy odmítal s jemnocitem: „Někdy jindy, má drahá!“

Velký klasik pochopitelně přeháněl (jako Palacký). Na pohřby opravdu řádných kněží docházejí pouze osoby spořádané. Ti, kteří za svého života nezakusili ani ohromných duchovních vzepětí ani závratně hlubokých běd. Přesně takoví, od nichž jsme za své duchovenské služby nic neočekávali. Šedá, šedivá masa, jak říká zhrzené kněžstvo, kůrovci, řečeno odborným jazykem Maxe Kašparů. Obrácené ženiny, trvale poznamenané následky chorob pohlavních, či svaté kajícníky opravdu mezi nimi nenajdete.

Znovu jsem se rozhlížel, hledaje známé tváře. Uvědomil jsem si, že na Pavlově pohřbu chyběl také Jenda, jeho biřmovací kmotřenec. Scházela rovněž Jana, která se mezitím jistě dokonale zotavila ze svých spálenin.

Po obvyklém sborovém Salve Regina ještě zazněla antiošská hymna: „Chci, Pane, jít cestou tvou; chci, Pane, být s tebou …“ Pavel, ten se tentokrát nepřidal. Nemusel, naučili se to vcelku obstojně jeho druhové – mladí kněží. Dojalo mě to, více než jsem si připouštěl. Už přece musím být tím ustavičným pohřbíváním zocelen.

Raději zastřu palčivý smutek žertováním. Při sestupování se pokouším stejně zjihlé spolubratry v nadouvajících se bělostných řízách rozveselit: „Nevím jak vy, kluci, ale před kněžskými pohřby dávám přednost kněžským svatbám.“

Jaké nepodstatné vzpomínky zůstanou po mně? Kdo dojde na mé Requiem? Čí místa zůstanou neobsazena? O čem si budou smuteční hosté vyprávět, když se řekne Pavel Hödl?

Snad to někomu připomíná vrtošivého pana krále ze známé filmové pohádky: Nikdo po mně ani slzu neuroní. Schválně, ukažte, milí dvořané, jak budete lomit rukama. (Sůl nad zlato)

Ani nevím, kterak bude vypadat kondukt při mém pohřbu. Třeba skončím jako ubohý otec Goriot svými dcerami zapomenutý, přestože jim věnoval všechnu svou pozornost. Netuším, jak budou lomit rukama všichni ti chlapci, s nimiž jsem jako mladý kaplánek a farář dělal kraviny, skopičiny, převážně však koniny. Proto je učím zavčasu, aby se zastavovali u kněžských hrobů. „Víte, kluci, nemáme rodiny. Pamatujte na nás v modlitbě vy, až budeme ležet v hrobě.“ Nezáměrně jsem skončil u sebe. S jedním Pavlem jsem začal a s druhým uzavírám.

(Ten zvlněný papír, to je tou vzdušnou vlhkostí. Opravdu nelžu.)

To nic, to jen tak

do očí mi padlo asi zrnko prachu.
To nic, to jen tak

Vždyť to není slza ani kapka strachu.
Jen rosa mých přání,
jen inkoust mých zpráv.
(Jaroslav Wykrent, 1979)

Milý bratře Pavle, odpočívej v pokoji!