Ribbana

S kluky jsme si hrávali na ledacos, nejraději na nočního jezdce Davida Haselhofa a jeho mluvící autíčko Kida. Pokud vím, nikdy mě však nebrali Indiáni. Jako příslušník rozvité socialistické společnosti jsem však i já sedával u velkofilmů o Winnettuovi. Nevybírali jsme si je, ale přijímali jako rituální danost.

Nepatřil jsem k těm dětem, jež snily o nocování v tee-pee, protože bych si v tom začouzeném děravém brlohu jen stěží schrupnul. Tábory, kde se muselo skákat do ledové tůňky a nosit peří na hlavě, se rovnaly výhružce polepšovnou, a to na mě vždy zabíralo. A už vůbec jsem neměl potřebu si s kamarády podřezávat žíly na znak sbratření.

„Já jsem ostuda tramperů, já mám rád operu, já mám rád jazz, rock.“

Proč jen jsem si na ty mírumilovné Inky od Stříbrného jezera tak zasedl? Proč jsem je umlátil hrdiny Wernovými? Asi proto, že mi přišli smyšlení, jako ti nesnesitelní lovci bobříků. Dokud jsem ovšem z okénka vagónu nespatřil na nástupišti skutečnou Indiánku. Bylo mi tehdy dvanáct.

Namísto suknice a čelenky z hadí kůže slušivý nádražácký stejnokroj. Havraní vlasy jako žíně, boky kulaťounké. Oční stíny měla široké jako obruče od brýlí milé paní Urbánkové a hýřily veselými barvičkami na způsob krasohledu. Nebyla to, ani za mák, bojová maska, leč maska přátelství. No, uznejte! Kdyby nás všechny nebyla milovala, mohla by trávit drahné hodiny před zrcadlem s líčidly v rukou? Ba ne, šumická výpravčí se zdobila pro cestující i kamarády v lokomotivě a silnou kávu přísných průvodčí zjemňovala smetanou svojí laskavosti.

Na první pohled to byla dobrosrdečná ženská, která by válečnou sekyru nevykopala ani za nic. Jistě je vševidoucí: tak veliká očiska přece odhalí každého pobudu nebo černého pasažéra. Vydělená ze společnosti průměrných musela mít však pochopení i pro lidskou slabost, pro každou avant-gardu a čtveráctví. „Bezva, tak přece jenom ti Indiáni žijí,“ vydechla ústa primánova. Nemohl jsem z ní spustit zrak. Její líčení mě hypnotizovalo jako tančící kobra.

Myslím, že drtivá většina spolucestujících, gymnazistů, pracantů v brodské Zbrojovce či drůbežárně, neznala její jméno. Tím lépe! Byla pro ně mýtickou postavou, Melchisedechem v sukních, bez původu a potomstva. Zřejmě jednoho dne vyskočila z té romantické plechové skříně napěchované kartonovými jízdenkami. Patřila všem a nikomu jako panenská královna. Díky onomu pleťovému nátěru se zdárně vzpírala zákonům stárnutí. Náležela k folklorním prvkům svérázné slovácké dědiny.

Laskavý duch (či spíše duchna) vlárské tratě, maskot jejího mužstva. Dělníkům patrně přála bezpečnou šichtu, maturantům dobrý tah a úředníkům – odolné hýždě. Mátohám pondělního rána díky ní hned stoupala nálada a na svět se dívali s úsměvem. Široko daleko se jí neřeklo jinak nežli Ribbana.

Zjitra i odpoledne, byla tam. Za vedra i mrazu. V podzimních dnech se zjevovala uprostřed mlh, jimiž dýchala mystická řeka Olšava, a v rukou třímala blikotavou lucerničku. Pokaždé se laskavě usmála na strojvedoucího a předpokládám, že on na ni.

Jak dokonalou evoluční výhodu za roky své služby na dráze získala. Jestliže matička příroda vybavila chameleona mimikry, Ribbana se pyšnila svým promyšleným make-upem. Kdyby se snad stalo, že plácačku i píšťalku odnese vítr, bude moci spokojeně řídit provoz pouhým mrkáním pravého a levého oka.

Tato žena prostě dělala jméno Československým drahám a ukazovala netušené horizonty.

Po letech jsem se vezl lokálkou po téže trati, obličej maje přitisknut ke sklu. Zdalipak ji uvidím? Nebyla tam. Nebyl tam nikdo.

Od té doby jsem potkal nejednoho andského Indiána. Stávali na náměstí v Uherském Brodě a s kulisou černého Janka za zády prozpěvovali peruánské lidovky. Pak šli vidět kousíček od Pupku světa, na Via dei Fori Imperiali. Objevovali se všude možně, s výjimkou náměstí Nebeského klidu. Pochopil jsem, že Indiáni jsou nadnárodní. A něco uvnitř mého srdce mi napovídá, že i milá Ribbana šumická stále žije. Ještě nesplnila svůj úkol, aby se mohla odebrat do věčných lovišť. Zatím jde za hlasem svého věrného srdce, obouvá mokasíny a na Hatatitle křižuje hory doly. Předpokládám, že nyní se za zvuku Panovy flétny bude vlnit s kamarády v Bruselu před Evropským parlamentem, přežvykujíc koku, oděna do vlněného poncha, prozpěvujíc El condor passa. Howgh.