První táborová noc

Někdy se mi zdá, že přímo strkám hlavu do oprátky. K tomu jsem těžko poučitelný.

V rodné nezdenické farnosti se nikdo nevěnoval dětem. Jako čerstvě obrácený katolík jsem pokládal za svou povinnost rozvinout ofenzivu v tomto ohledu. A nápad byl hned na světě. Proč nesmyslně ubíjet své tvůrčí síly a vůdcovské nadání na pochybných táborech typu Malé Antiochie, když mohu nastavit úctyhodnou laťku mezi svými?

Našel se chumel dětí, které se nadšeně chtěly vydat na týdenní dobrodružství do Lančova. Všechno nám hrálo do karet. Ochota farního týmu ve Vranově i vstřícnost nepsaných správců lančovské fary – starostenské dvojice. Místo jsme hned začátkem jara navštívili. Ještě tam probíhaly zuřivé stavební práce. Starostová nás uklidnila, že do velkých prázdnin bude budova vymydlená a připravená k bydlení.

Hurá, letní prázdniny nadešly. Vyjeli jsme, dva vedoucí a dvě kuchařinky, raději o den dříve, abychom všechno přichystali, než přikvačí děti ze Záhorovic. Štěstí přeje připraveným! Konečně jsme byli na místě. Převzali jsme klíče a spokojeně mířili směrem k bělostnému venkovskému stavení. Jenže uvnitř to bylo ještě horší než před těmi měsíci! Fara připomínala pomeranč s mámivou slupkou, ale hnilobnými útrobami.

Praktické ženy nevěřícně zíraly do prostory, která měla být v následujících dnech prohlášena za táborovou kuchyni. Svou tváří nezapřely příbuznost s Lotovou ženou.

Ano, zde se měly rodit ony laskominy pro neodolatelně roztomilé dětičky: Ze stěn osekaných na červené cihly tu a tam odpadávaly kousky omítky, mezi nimi se jako kořínky jedovatého býlí plazily elektrické dráty. I dřevěná podlaha byla tatam. Všude se hemžila hbitá havěť, především pavoučci. Hliněná zem však měla daleko do romantiky valašských chalúpek. Jediná místnost, kde ještě líně kmitala zaprášená mžourající wolframová žárovka jako sekera ve známém Poeově horroru, byla obsazena jednotkou dělníků ze Slovenska.

Kuchařky stály před drásavou volbou: buď dají přednost své profesionální cti, anebo ozvěnám mateřského srdce. Nakonec zvítězilo to druhé: „Když už je tu taková špina, ať se děcka aspoň pořádně nají.“

Nyní vám blíže představím nás, čtyři hrdinné trosečníky:

Marta Č., ta tvořila páteř našeho farního života. Dalo se na ni obrátit ve všem.

Marta O. byla zase opravdovou dámou. Vždycky chic! Vykonávala sice dělnické profese, ale chování měla vytříbené. Nikdy nad nikým neohrnovala nos a uměla pomoci tam, kde toho bylo zapotřebí. Na hrdle se jí leskl růženec z ryzího zlata. Dlužno dodat, že jej nejenom nosila, ale také se ho poctivě modlila.

Dále tu byl sedmnáctiletý Jenda. Ten si přál, aby se mu říkalo Datel. Myslím, že se to neuchytilo. Byl to už pořádný výrostek, ale starostlivá máma Jana v něm stále viděla útlého synáčka. Dělala si starosti vlastně se vším, především při výběru vhodné obuvi. – Je jasné, že jinoch z matčiny pozornosti nebyl příliš naměkko. – Pověstnou se stala věta, kterou jednou utrousila před kamarádkou Milenou, dokonale obeznámenou o všem, co se na dědině šustlo: „Náš Jeniček má vysoký kotniček.“ A tak se z Datla rázem stal Kotniček.

Nemám rád přezdívky a už vůbec ne ty zlomyslné. Sám jsem si jednu vysloužil a dlouho jsem to přežvýkával. V litoměřickém Teologickém konviktu, který jsem láskyplně přezdíval „pasťákem“, mě častovali latinským jménem „Dulcis“. Dozvěděl jsem se o tom až po letech. Ano, byl jsem Sladký, dnes už mi to nevadí.

Dali jsme se tedy do práce. Kuchařky se zavinuly do improvizovaných montérek a mrštně začaly přibíjet za pomoci paliček na maso naškubané modré odpadové pytle na stěny. Těžko se popisuje, jak po této marné práci vyhlížely. Trochu jako sůvy z nudlí, trochu jako popelící se slepice.

Také Jenda byl ve svém živlu. Toto staveniště v něm probouzelo vyhlášené české kutilství. Předměty poházené bez ladu a skladu po dvoře a v kůlně v něm vyvolávaly mocnou představivost. Několik rezavých trubek, žabek a podlážek jej rozpálilo podobně jako devítiletého chlapce, když dostane své první Lego, nebo spíše Merkur. Horečně skládal, šruboval a poklepával, jako Datel, až se zrodil sok Tančícího domu, opravdová konkurence pařížské Grande Arche. Konstrukce působila nepevně, jako model ze sirek.  Měla dvě poschodí. Na nejvyšším bodě byla ukotvena oprýskaná smaltovaná vana, do níž mělo být jímáno, v době monzunových dešťů, požehnání z nebes. Z odtokového otvoru se sunul jakýsi pryžový chobot, který měl posloužit jako sprchová hadice. Byl to vlastně abstraktně pojatý slon, exponát jako stvořený pro staroměstské Kovozoo. Na první pohled mohl splňovat funkci propadliště. Každopádně mělo jít o víceučelové zařízení. Jenda nám ale názorně ukázal, že se v ní opravdu dá pohodlně osprchovat.

Toho večera jsme leželi v místnostech, které by snesly srovnání s osvětimskými baráky. Šoféři úprkem odjeli, dokud byl čas. A nebohým vězeňkyním již docházelo, kde se vlastně ocitly. Uondané trestankyně, které si chtěly ve svém neštěstí ulevit. Nejprve, se smyslem pro zodpovědnost, probraly, co budou zítra vařit. Poté cítily potřebu vypovídat se do temnoty ze svého šoku. Pak zavládlo rozpačité ticho podbarvené nevrlým bzučením nenechavých komárů. Všemu pak dala korunu Marta O. a poznamenala: „A to jsem si myslela, že si tu nabarvím vlasy!“

Táborníci druhého dne dorazili. Nechal jsem v napětí nejen je, ale i doprovodné vedoucí. Jinak hrozilo, že do objednaného autobusu raději nenastoupí. Lančov je pěkná dědinka. Krásné a starobylé průčelí fary probouzelo v dobře naložených návštěvnících veliké naděje.

První průzkumníci svižně vkročili na dvůr. Přivítal je bizarní výjev naší improvizované koupelny. Jako Alenka v říši divů prošmejdili prostory a štípali se do stehen, aby užuž procitli z této noční můry.

Školáci mají dobrodružnou duši. Když dostali pořádný nášup jahodových knedlíků, nálada se jim, spolu s glykemickým indexem, znatelně zvedla. Poté se odešlo na koupání do Lančovské zátoky. A večer, to už se předháněli, kdo z nich bude spát venku, pod tmavou peřinou vytkávanou hvězdičkami.

O neutěšených poměrech na lančovské faře se brzy dozvěděly celé Záhorovice. Moje matka rozpoutala záchrannou akci. Zavolala, kde jen mohla. Jen ministerstva vynechala. Hovořila také s paní starostovou v Lančově. Ta jí popsala morálku v našem táboře takto: „Děti radostně skotačí, smějí se a vesele povykují.“ Díky dobrotivému P. Marku Dundovi jsme se už druhý den stěhovali na čerstvě opravenou bítovskou faru. Jen Kotniček se s těžkým srdcem loučil se sprchou z lešenářských trubek.