Proměna

Nemíním vyzvat na souboj velkého Ovidia. Prohrál bych. Nemohu však popřít, že i mě všelijaké metamorfózy uchvacují. „In nova fert animus mutatas dicere formas.“

Katolický křesťan po celý život žasne nad podivuhodným přepodstatněním chleba a vína v Kristovo tělo a krev. Mystikové Tomášovy šarže o tom skládají oddané hymny.

Eucharistická proměna je ohromným příslibem, že vezdejší svět, hříchem uštknutý, bude přetvořen.

Tento článek víry mocně cloumal mojí obrazností již od čtrnácti let. V údivu jsem byl zejména z oné moci, jíž vybavil Kristus své služebníky. Bez nich není Eucharistie.

V případech nouze nejvyšší postačí, aby kněz pronesl nad svátostnými způsobami pouhá slova ustanovení: „Hoc est enim corpus meum“ nad chlebem. A obdobně nad kalichem.

Tento zázrak lze nahlížet prostě: „Accedit verbum ad elementum et fit sacramentum.“ Vida, dokonce se to rýmuje. „Slovo přistupuje k prvku, a tím se stává svátostí.“ Scholastické učebnice byly plné důmyslných úvah nad tím, co všechno je nezbytné, aby došlo k transsubstanciaci. Východní teology, ale i význačné protestantské myslitele obdobné traktáty dráždily jako býka rudý hadr. Vždyť přeměna je dílem Ducha svatého a nedá se inženýrsky popsat.

Děje se, o tom věřící duše, spolu se svatým Ambrožem nepochybuje: „Kristovo slovo, jež mohlo stvořit z ničeho to, co dosud neexistovalo, nemůže snad přeměnit v jinou podstatu to, co už existuje?“ (citováno dle Katechismu katolické církve 1375)

Proč zazlíváte západním učencům, že hledají vysvětlení? To není žádné rouhání. Nauka o přepodstatnění je nejpřiléhavějším nástrojem, jímž opatrně pozvedáme roušku závratného tajemství.

Ošklivě hubatý Borovský vede útok z jiné strany:

Oj, raduj se, katolická chaso,
máme boží krev a boží maso; –
ještě boží střeva – potom na letnice
bude dělat papež boží jitrnice.

Pod záminkou přetajemné kultické proměny prý ospravedlňuje církev staré, přízemní a nespravedlivé pořádky, jakož i vykořisťování ubohých:

Farář dělá z chleba a vína
pro duše selské
tělo a krev:
sedlák dělá tělem a krví
pro tělo kněžské
víno a chléb.

Ano, ano, konsekrační formule nesmí býti zaříkadlem a kněz není čarodějem dobrodějem. Uznávám však, že se mi to zpočátku jevilo právě tímto způsobem.

Proměňování se dokonce vplížilo do mých snů! Panečku, takové obrazy by mi záviděl i Hájek z Libočan. Kéž mi to jednou pomůže při procesu svatořečení, případně před inkvizicí. Do snů ostatních kluků vstupovaly za nocí luzné víly. Proč on musí být zase extra? Neprodáme ho raději do Egypta, aby byl klid?

Poslyšte, poslyšte, co se mi zdálo: Byl jsem knězem, horlivým až pomateným. Snoví duchovní takoví bývají. Procházel jsem nějakým městečkem, a kamkoli vkročil, všude proměňoval. V pekařství housky – To je mé tělo, v hospůdkách víno – To je má krev. A pak mé šílenství propuklo v plné míře. Už bylo dost fádních proměn chleba a vínečka. U jednoho domku mě zaujala jakási ošoupaná rohožka. Tu jsem nad ní pronesl konsekrační slova: „To je mé tělo.“ Proměna se uskutečnila. Prosté oči sice nic nezaznamenaly, ale svatá víra mě stavila před dilema: Svátost Kristova těla byla ustanovena k tomu, aby nás živila. Kdo ale teď, zapeklitě, tuto zaprášenou odřenou rohož z lýka či konopí sežere? Kdyby to byl chroust nebo čepice, jdu do toho. Nepřijmu-li ji však, nebude dokonaná ani svatá oběť!

Probudil jsem se, naštěstí, bez odpovědi. U zrcadla jsem se přesvědčil, že mi mezi zuby neuvízla konopná vlákna, posnídal a pelášil na vlak.

Pane Freude, pane Kafko, vy byste jistě do těchto vidění vnesli pramínek světla. Raději si to řekneme o samotě.