Přehlídka slov

A pořád jsou věci, které přivoláš jen mlčením.

Pro které ještě nemáš abecedu.

(Karel Šiktanc)

Mladí tedy mají svůj jazyk k odlišení. Co na tom záleží, že jim někdy nerozumíme? Co od nich ještě žádáme? Vždyť oni nerozumějí v tom věku ani sobě.

Vidím svou milou neteř. Před časem mě zaujalo, ba pobavilo, že si vytvořila seznam slov, na která je „úplně alergická“. Její tatínek nesmí, v dceřině ctěné přítomnosti, používat výrazů jako „brnkačka“. Brnkačka, pánové, je stejně hrozná, jako bylo „žůžo“ za našich mladých let.

Podobá se mi. Také jsem měl svůj soupis. Maminka mě jednou vyslala do řeznictví, abych koupil na záhorovické hody řízky, považte, z krkovičky! Vzbouřil jsem se. Styděl jsem se tak, že jsem to děsné slovo nedokázal skoro ani vyslovit. Musel jsem v tom krámě vypadat naprosto směšně. Vůbec nechápu, co mi přišlo tak trapné na tom výrazu. Nejeden puberťák má svoji krkovičku.

V každém věku si nakonec sestavujeme rejstřík slůvek, která vyhledáváme se zalíbení a která naopak bytostně nesnášíme. Tento soubor je proměnlivý, jako se mění krajina na cestě do Compostelly, jako se proměňuje život člověka.

Nezapírám, dodnes mám i slova, při jejichž pronesení dostávám křeče.

Včera (říjen 2021) jsem si promýšlel všechno to, co zaznělo na kněžské schůzi našeho valašskomeziříčského děkanátu. Hostem byl Mons. Antonín Basler. Každého vlídně pozdravil a nikomu neublížil. Jeho láska k lidem, a bratřím kněžím, je nelíčená a projevuje se ve skutcích. (Vzpomínám, jak vzorně dochoval na své někdejší faře při Svatém Michalovi v Olomouci stařičkého P. Antonína Kryla.) Slovo biskupa, nástupce apoštolů, je vždy vítané: „Nechci vás zatěžovat. Jen bych vám rád vydal svědectví.“ Zpozorněl jsem jako ohař. Svědectví? Proč, nač? Dopustil se někdo zločinu?

„Víte, využil jsem onoho covidového času k modlitbě svatého růžence. Vždycky si vyjdu ven a držím se stejné trasy. Za chůze se mi dobře rozjímá nad jednotlivými tajemstvími.“

Poté následoval ohromující výpočet: „Už jsem tak nachodil 22 tisíc km! Za tu dobu jsem obešel polovinu naší zeměkoule“ usmál se, „Za světla i za tmy, za sucha i v dešti.“ A všichni spokojeně pobrukovali, jakého štramáka máme v čele naší arcidiecéze. Co štramák, olympionik. Cílevědomá želva, která nakonec předběhne i Achilla. Poslouchal jsem bedlivě, ale nikde žádné svědectví nezaznělo.

Vskutku, trpím duševní intolerancí na slovo „svědectví“. Z jednoduchého rozboru vyplyne, že v tomto sáhodlouhém pojednání o svém vcelku průměrném životě se tomuto slovu nějak podvědomě vyhýbám, prostě ho nepoužívám.

Většinou se tento výraz v současné církevní hantýrce propojuje se sloviskem „povzbuzení“. „Řekněte nám, prosím, nějaké svědectví k našemu povzbuzení.“ Svědectví bývá, v normální společnosti, předkládáno v otázkách zásadních. V kruzích církevních je tomu často naopak: Svědectví se vydává o skutečnostech naprosto banálních či přímo směšných a mistrně se vysvětluje, že jsou hmatatelným důkazem Božího působení v našich životech.

O tom, že Bůh působí ve věcech prostých a obyčejných, není sporu. Proč ale o tom vůbec řečnit? Nu, k povzbuzení druhých.

A tak se náš biskup modlí a za chůze dospívá k uvědomění hlubokých pravd o Trojici Boží.

Už chybí k dokonalosti jen bábovka a kávička a trošku, trošinku toho křesťanského folku.

Ti, kdož „svědectví“ vydávají, se rádi pochlubí svým já, svým úžasným, netuctovým já.

Je to podobný „fígl“ (zajímavé slovo, jeho původ je ještě zajímavější) jako dobře zvládnutý kult svatosti.

Slovo svědectví patří ke klíčovým pojmům v Bibli. Svědectví se podává na soudu v klíčových okamžicích. Svědkové nesou zodpovědnost za rozsudek a podílejí se na jeho vykonání. Svědčit mohou nejen lidé, ale i předměty a nezřídka i samotný Bůh. V Novém zákoně dosvědčují apoštolové, že Ježíš vstal z mrtvých a žije. V dobách před sepsáním evangelia muselo právě takové svědectví hrát stěžejní úlohu. Ježíš se v posledním biblickém spisu označuje „svědkem věrným a pravým“ (3,14).

Když mi nebylo ani dvacet, varovali se hybatelé křesťanské mládeže také jednoho slovíčka. „Děcka, přijďte na naše setkání.“ Stávalo na ručně malovaných plakátech, „Nebojte, nebude tam žádná přednáška. Hlavně, dobrou náladu s sebou!“ Dnes se naši animátoři téměř přetrhnou, když zvou na jednu přednášku za druhou. Přednášejícími nebývají přitom žádné perly, ale prostě ti, kdo přišli vydat svědectví o tom, jak pěkně si dokážou zavázat tkaničky.

Pokud jde o mě, miloval jsem slovo „přednáška“ úplně stejně v letech devadesátých jako dnes. Jen si musím dávat pozor, abych se neocitnul na nějaké schůzi, kde se prostě podává svědectví k našemu povzbuzení, a nic víc.

Pryč s katechismem a jeho složitým doktrinářstvím. To vůbec nepotřebujeme. Naopak dobrou pohodu a „takové to pěkné společenství“ navodíme jedině správným svědectvím.

Vždyť to je „úplná brnkačka“. Svět patří nám, pro všechny je dost místa. Jen za to vzít a plivnout do dlaní![1]

Ba ne, opravdoví svědkové, jako byl sv. Jan Sarkander, nežvaní, ale mlčí. Proto jsou tak přesvědčiví.

[1] Jaroslav Ježek, Svět patří nám.