Poznámky z dovolené v Harkáních - srpen 2020

Uznávám, že máchání v teplé harkáňské vodě uprostřed spalujícího léta působí poněkud výstředně. Prý je tady tak zázračná voda, že nemocní se uzdravují a ti zdraví onemocní.

S potěšením sleduji to hemžení všude okolo. Učiněný mikrokosmos. Jedna velká agora. Jsem nesporně zkušený pozorovatel. Jen si stále nemohu zvyknout na všudypřítomná tetování. Toto krvavé řemeslo se mi nelíbí, i když připouštím, že jde svého druhu o umění. (Podobně jako válčení.) Uprostřed kupky sena, – lépe řečeno – uprostřed haldy sesychajících lidských kůží, abychom našli to, co stojí za pohled.

Vybavuji si jednu bláznivou francouzskou veselohru. Podaří se hamižnému obchodníkovi vlísat starému aristokratovi do přízně; vymámí z něj příslib, že kérka provedená na jeho zádech samotným Modiglianim bude po smrti patřit jemu? Ach ano, Funès a Gabin. Herecká chemie!

Pohleďme na tuto slečnu. Nechala si propíchat kůži přímo podél páteře. Každý třetí obratel nese letopočet: Ty nejnovější vedou k šíji. Kdo se však chce dostat k jejímu útlému mládí, musí sestoupit až k jejímu pozadí. Co tím asi chtěla tato mile a rozumně vyhlížející dívka sdělit? Chtěla vůbec něco vyjádřit? Zaznamenávala si průběžně, o kolik vyrostla?

Co by na to řekli oni dekadentní (nikoli však pokleslí) umělcové s elektrickou jehlou v ruce? Musejí někdy kroutit hlavou nad tím, jakých jalových námětů se jejich zákazníci domáhají.

Největší radost mi však udělaly děti věku předškolního v brouzdalištích. Ty ještě neznají státních hranic ani vojenskou docházku. Jejich tělíčka zatím nemodrají ani indigem tetovacích pistolí ani křečovými žílami. Nejsou ještě ani plodem sjednocené Evropy, jsou jenom lidmi.

Jejich prarodičové válčili kvůli nim – na Balkán tomu je pouze, co by kamenem dohodil – , aby jim uhájili prostor. Zdravý rozum by radil pravý opak: Kvůli nim by se rozhodně válčit nemělo.

A tak jsem sledoval tyto znamenité malinké vyjednávače, zabrané do svých vážných her: zkoumal jsem malého Churchilla a měřil malého Stalina. Oba byli hezcí. A jak krásně si rozuměli. Každé dítko žvatlalo ve svém jazyku, a přitom si vše důležité sdělily a na všem podstatném se dohodly. Ano, i s orbánovským Maďarem, i s horkokrevným Chorvatem. Nebojovaly o lopatičky, ani konvičky, ale vzájemně je sdílely. Harkáňské koupaliště mi náhle připomínalo izajášovskou idylku o lvu žeroucím řezanku a kojencích bez obavy strkajících ručičky do snůšky jedovaté zmije (Iz 11). Také jsem si vybavil Chrámovou horu a představil si, jak si na ní společně hrají děti židovské i arabské, podobně opálené, chlapečci obřezaní i neobřezaní, děvčátka se šátečkem i prostovlasé. Ach jo, stává se ze mě John Lennon; kouknu do zrcadla, jestli to na mně nebude znát. Něco na tom jeho chytlavém protestsongu je. Immagine, there´s no heaven…

„Nebudete-li jako děti, jistě nevejdete do Božího království.“ (srov. Mt 18,3)

Pošlete na Jaltu, Postupim, ba Helsinek i Tokya, do Štrasburku i Bruselu tyto prcky a prokážou věci míru (a nejen jí) větší službu než strnulí pánové v šedivých oblecích. Ti ať si raději na svou šíji dají vytetovat letopočty svých mírových neúspěchů.

Visegráde, běž se zahrabat! Nech to na capartech.

Odpočívám po celodenním lenošení na pokoji. Ještě že mám hodné farníky, s nimiž mohu dopisovat. Na obrazovce mobilního telefonu se objevují snímek urosteného chlapiska na nějaké skalní vyhlídce. Nechtěl bych od něho dostat ránu, to tedy ne.

„To je moje polovička.“ Hlásá doprovodné sdělení.

Já: „Polovička? Tipoval bych to spíše na dvě třetiny.“

D: „A k tomu přidejte mé čtyři pětiny a furt to nechápu, že jsme jedno tělo. Nespletli se tam nahoře? Jenže chudnout nejde ani jednomu, tož co Vy na to?“

Já: „Chudnu, časem bude ze mě úplný chudák.“

D: „Lepší chudák než žebrák.“

Já: „Lepší žebrák nežli ubožák. Žebrák ano, ale bídák už by bylo moc.“