Postní cyklus - Obřad svátosti smíření II.

Notice: Undefined index: file in /data/web/virtuals/216001/virtual/www/domains/farnostvidce.cz/www/wp/wp-includes/media.php on line 1380

Vývoj obřadu

Církev, poučena svým Pánem, pochopila, že má milosrdenství prokazovat těžkým hříšníkům i po jejich křtu. Jasnější podoba není zatím stanovena. Údaje, které čerpáme z Nového Zákona, opakované pokání nevylučují.

 

Dějepisné prameny

Z děl tzv. církevních Otců čerpáme řadu poznatků ohledně formy svátostného smíření. Můžeme si představit jen zlomek výpovědí, který nám umožní proniknout do ducha, v němž se tento církevní úkon odehrával.

 

Didaché 14,1n

Z židokřesťanského prostředí okolo roku 100 je nutno ocitovat tzv. Didaché. Ta totiž zdůrazňuje, že se v neděli koná před lámáním chleba jakési vyznání hříchů (řec. exhomologésis). Bez tohoto smíření by byla „oběť znesvěcena“.[1]

 

Sv. Klement Římský – První list Korinťanům 51,2

Také svatý římský biskup Klement (+ 101) vidí velký význam ve vyznání hříchů. Ono chrání lidské srdce před ztvrdnutím. K opravdovému obrácení je nezbytné odpuštění bratří. Vzbouřencům proti zákonným představeným církevní obce v Korintu nařizuje: „Vy, kteří jste vzpouru podnítili, poklekněte na kolena svého srdce, podřiďte se kněžím a přijměte trest na pokání.“ [2]

 

Hermes, Pastýř[3]

Okolo roku 140 byl sepsán spis, který vešel do dějin jako Hermův pastýř. Vznikl v Římě. Těšil se velké autoritě, býval dokonce pokládán za inspirovaný. Až v 6. stol. se dostává do seznamu spisů apokryfních.

Nedají se z něho vyvodit podrobnější disciplinární ustanovení ohledně pokání. Proti rigorismu rozšířenému ve 2. stol. říká Hermes, že pokřtění, dopustí-li se těžkého hříchu (odpadu od víry), mohou výjimečně dojít smíření, ale jen jednou jedinkrát za život. V Církvi se na mnoho staletí ustálil princip neopakovatelnosti svátostného pokání. Základem tohoto přesvědčení je víra v bezprostřední parusii, tj. Kristův slavný příchod. Ke katechumenům a novokřtěncům se raději nemá hovořit o druhém pokání, aby se nepodněcovali ke hříchu. Všechna provinění lze odpustit za předpokladu, že je kajícník správně disponován. Pokání tkví v obrácení a ve skutcích pokání (modlitby, půst, almužna).

 

Učení apoštolů 2,10-13[4]:

Koncem 3. století se objevuje spis zvaný Učení apoštolů. Dozvídáme se z něho, že kajícníci byli začleněni do zvláštního stavu, pravděpodobně bez obřadu. Předpokládalo se jen obrácení a ochota podrobit se pokání, které trvalo ode dvou do sedmi týdnů. Kajícníci se postili, modlili a naslouchali Božímu slovu při bohoslužbě. V tomto kajícím čase byli tito „vyobcovaní“ doprovázeni jáhnem a i sám biskup je navštěvoval a pomáhal jim při uskutečňování pokání. Do samotné, vcelku jednoduché liturgie smíření bylo zapojeno celé společenství. Tím, že se věřící za kajícníky přimlouvali, dávali najevo svou účast na Kristově kněžském úřadu. Biskup vzkládal ruce nad kajícníkem a předával jednotu Ducha svatého, což znamená jednotu s církví:

Když se nějaký hříšník obrátí a jeho pokání přineslo plod, tehdy ho připusť k modlitbě, jako přijímáš pohana. Jako křtíš pohana a přijímáš jej do společenství, stejně vlož ruku na hříšníka, zatímco se celé shromáždění za něj modlí, poté mu dej svolení, aby vešel do kostela a přijmi ho do vašeho společenství. Vzkládání rukou zaujímá pro hříšníka místo křtu, protože my přijímáme sdělení Ducha svatého jednak prostřednictvím vzkládání rukou, jednak prostřednictvím křtu.

Proto, ó biskupe, jako soucitný lékař pečuj o hříšníky, užívej vší své vědy, usiluj o uzdravení, aby hříšníci žili. S odřezáním některých hříšníků od společenství se neunáhluj, užij spíše svého slova jako léku, užij napomenutí jako balzámu, užij modlitby jako masti (kataplasma).

 

Apoštolské konstituce

Přibližně ze stejné doby pocházejí i Apoštolské konstituce, obsahující rituál, jímž se pokání ukládalo. Jáhen vyzýval přítomné k modlitbě; výsledkem pokání má být návrat k důstojnosti adoptivních Božích synů. Následuje hluboká a Biblí prodchnutá biskupova modlitba. Toto obřadní schéma následně rozvine Gelasiův sakramentář.

 

Irenej z Lyonu

Irenej z Lyonu (+ asi 202) neklade žádné omezení při smiřování opravdu kajících bludařů[5]. Dokládá, že se veřejní hříšníci, v duchu nařízení sv. Pavla, opravdu oddělovali od věřících. Doba pokání je však dosti dlouhá. Pokání je podle tohoto církevního učitele povinen činit úplně každý hříšník[6].

 

Klement Alexandrijský

Sv. Klement Alexandrijský (nejspíše 150-216) pokládá za velmi důležitou exkomunikaci v procesu navracení kajícníka do společenství. Má především léčivou moc.[7] Klement z Alexandrie také popisuje jednotlivé úkoly presbyterů, jáhnů a jiných služebníků při veřejném pokání.[8]

 

Tertullián

Nejspíše koncem 2. stol. se vyvíjí veřejné kanonické pokání. Dokládají to i dva Tertulliánovy spisy.

První, De paenitentia, je ještě z tzv. katolického období z přelomu roku 203 či 204: Veřejné pokání je „druhou, ale poslední příležitost“[9]. Koná se jistá liturgie za kajícníky (9): když hříšník vstupoval do stavu kajícníků (ordo paenitentium), musel si lehnout před „Božími přáteli“, aby je prosil za přímluvu. Celé společenství a kněží se za něho přimlouvali. Je třeba dodat, že Církev nikdy, ani ve starověku, nepodporovala tzv. veřejné vyznání hříchů. Bylo dokonce zapovězeno papežem Lvem I.:

Nedávno jsem se dozvěděl, že se zavedl nový přístup, odporující apoštolským ustanovením. Nařizuji jejich zrušení. Jedná se o věřící ve chvíli, kteří žádají pokání. Zakazujeme, aby se při této příležitosti veřejně předčítal spis, v němž se vyjmenovávají jejich jednotlivé hříchy. Je dostačující totiž, aby byly viny sděleny samotnému biskupovi, v soukromém rozhovoru. Opravdu, i když je třeba pochválit příkladnou víru těch, kdo z bázně Boží se nestyděli červenat před lidmi, byly u žadatelů pokání i takové hříchy, které není záhodno vyjevovat. – Lev uvádí důvod svého nesouhlasu – Takový zvyk bude ukončen, protože mám strach, že mnozí se oddálí od léku pokání kvůli hanbě nebo protože se obávají, že o jejich činech se dozvědí jejich nepřátelé a ti by je mohli hnát před soudy. [10]

 

Je tedy dostačující vyznání vykonané před Bohem a biskupem jakožto obhájcem. Tajemství svědomí nesmí být nikdo vydáno napospas veřejnosti. Podle Tertuliána je zpověď podmínkou odpuštění[11]. Dále se o pokání hovoří v díle De pudicitia[12], jež ale spadá do Tertulliánova nepravověrného období: asi šlo o jakousi přímluvnou liturgii, která se konávala častěji. Nezmiňují se ani vstupní obřady kajícího procesu ani samotné obřady smíření. V tomto spise omezuje Tertullián možnost smíření jen na lehčí hříchy a vysmívá se Hermovi, jejž nazývá dokonce pastýřem cizoložníků („pastor moechorum“). Neodpustitelné jsou např. modloslužba, rouhání, lež, vražda, cizoložství, smilstvo, křivá výpověď a hry v cirku.

Přečtěme si alespoň kousíček:

Jestliže přivádíš do Církve kajícníka, který se provinil cizoložstvím, aby se za něj bratři přimlouvali, musíš mu nařídit, aby se oblékl do nevábného, kajícného šatu, aby si lehnul do středu před vdovy a kněze. Všechny by měl přivést k slzám a líbat jim nohy.

 

Sv. Cyprián z Kartága

Také Cyprián (+258) dosvědčuje jakýsi obřad smíření, jehož součástí bylo ve třetím století vzkládání rukou ze strany biskupa a duchovenstva.[13] Ti, kterým hrozila blízká smrt, mohli dostat písemné doporučení od nějakého mučedníka či vyznavače a směli se vyzpovídat knězi nebo i jáhnovi, vnějším obřadem bylo opět vzkládání rukou, zřejmě biskupových[14].

 

Origenes

Věhlasný Origenes (185-254) dokládá, že se uplatňovaly různé přístupy k pachatelům různě závažných hříchů. Origenes poukazuje na to, že hřích proti Duchu svatému je neodpustitelný[15]. Za hříchy vedoucí ke smrti lze konat veřejné pokání, leč jednou za život. Je zajímavé, že poté, co je kajícník absolvoval, může být navrácen do svého původního stavu.[16] Přesto veřejné pokání určitá trvalá omezení obnášelo (kdo jím prošel, nesměl být zvolen do čela křesťanského společenství[17]).

Origenes zná obřad smíření, ve kterém se krom vzkládání rukou setkáváme i s pomazáním (In Lv 2,4; 8,11). Olej symbolizuje dar Ducha svatého (kdo se obrátí, bude naplněn Duchem svatým). Ten, kdo má moc svazovat a rozvazovat, sám nesmí být podle Origena vázán hříchem.

 

Koncily

Užitečné jsou pro nás také některé výnosy dávných koncilů.

Roku 250 rozpoutal proti křesťanům císař Decius nelítostné pronásledování. Církev musela čelit novému jevu: jak se chovat vůči odpadlíkům (lapsi)? Koncil v Kartágu stanovil roku 251, že ti křesťané, kteří obětovali božstvům, musejí nastoupit pokání a budou usmířeni až před smrtí. Křesťané, již si opatřili jen potvrzení o této oběti, budou usmíření okamžitě. O dva roky později kartaginský koncil, při sílícím pronásledování, připustí, aby byli smířeni všichni odpadlíci, kteří by nastoupili veřejné pokání.

Ani po Konstantinově převzetí vlády (314) se koncily nepřestávají k veřejnému pokání vyjadřovat: Biskup, kněží a jáhnové, kteří se dopustili cizoložství, mají být zavřeni do kláštera, smějí přijímat Eucharistii jen jako laici[18]. Bývalý veřejný kajícník nesmí být vysvěcen. Několik koncilů se zabývá množícími počty tzv. recidivistů. Požaduje se pro ně exkomunikace. Dotyčný nesmí mít podíl na životě věřících.[19] Připustit někoho takového ke svému stolu obnášelo exkomunikaci.[20] Příliš mladým lidem se nedovoluje nástup do veřejného pokání.

Toledský koncil (589) se vyjadřuje velmi přísně:

Dozvěděli jsme se, že jisté osoby, v určitých oblastech Španělska, konaly pokání za své viny, které nebylo v souladu s kanonickými předpisy, nedůstojně: pokaždé, když zhřešily, požadují kněžské rozhřešení. Svatý koncil, aby zamezil tomuto zavrženíhodnému a pyšnému počínání, nařídil to, co následuje: Podoba pokání ať se řídí obecnými starobylými pravidly: předně ať hříšník, jenž koná pokání, vícekrát podstoupí vkládání rukou, v řádu kajícníků. Zakazuje se mu, aby přistupoval ke svatému přijímání. Když je u konce doba, která mu byla uložena k nápravě, ať je podle soudu biskupa znovu připuštěn k eucharistickému přijímání. Ti, kdo znovu upadnou během své kající doby do svých vin anebo poté, co byli usmířeni, ať jsou přísně potrestáni, kterak velí starobylé kánony.[21]

 

Koncil v Chalon-sur-Saône (647-653), za Chlodvíkova království, stanovil, že pokání za hříchy je „užitečné pro všechny lidi“[22]. I z mnoha jiných zdrojů zjišťujeme, že cestu veřejného pokání dobrovolně nastupovali i ti, kteří se nedopustili nějakého veřejného provinění. Také nezřídka tuto cestu volili lidé velmi horliví, z prosté zbožnosti.

Biskupové tohoto sněmu projevili také jednomyslný souhlas s tím, když „kněží ukládají kajícníkům po té, co se vyznali, pokání“.

 

Vývoj kanonického pokání na Západě po „ediktu milánském“

Na Východě najdeme první podrobnější zprávy o obřadu pokání až v 5. stol. Pokání bylo v Konstantinopoli rozděleno do tří nebo čtyř kategorií.[23] „Truchlící (plačící)“ nesměli do chrámu, ale čekali ve sloupořadí venku na přímluvy věřících; „slyšící“ odcházeli před liturgií věřících bez požehnání; „klečící (ležící)“ odcházeli před liturgií věřících s požehnáním jako katechumeni; „stojící (hledící)“ se účastnili liturgie věřících, ale nemohli přinášet dary a přijímat. Kajícníci chodili v žíních a posypáni popelem. Čas pokání byl určen biskupem. Trval několik let v závislosti na tíži provinění a postavení v církvi. Klerikové měli za stejný čin pokání delší a navždy již byli zbaveni církevní služby. Po skončení pokání byli přizvání k eucharistickému společenství.

Na Západě obdobné kategorie nejsou známy a pokusy o jejich zavedení selhaly. S konstantinovským obratem se průběh veřejného pokání příliš nemění: Vstup do stavu kajícníků provází soukromé vyznání biskupovi. Pokání trvá od několika měsíců do několika let. Smíření se uskutečňuje po obřadní stránce vzkládáním rukou při bohoslužbě, jíž předsedá biskup. Usmířený kajícník byl do smrti stižen tvrdými zákazy, které se týkaly jeho rodinného i veřejného života. Snad i proto veřejné pokání na Západě nemělo mezi věřícími větší ohlas. Nezřídka se věřící, kteří vedli nemravný život, dávali rozhřešit až na smrtelném lůžku. I když mnozí biskupové budou sledovat mírnější postoj a dokonce úplně odstraní tato doživotní opatření, nebylo dlouhou dobu veřejné pokání teologicky promýšleno.

 

Sv. Augustin, Sermo 352

Svatý Augustin poznamenává v jedné ze svých řečí, že praxe veřejného pokání vyvolávala u pohanů výsměch:

Pohané si zvykli křesťany urážet za to, že se v Církvi pořádá pokání…: „Vedete lidi k tomu, aby hřešili tím, že jim slibujete odpuštění, budou-li činit pokání. To není výchova, ale rozvolněnost.

 

Odpusťte malou glosu: Nic nového pod Sluncem, to samé vytýkají i dnešní odpůrci svaté zpovědi.

Tato svátost je podle Augustina „oázou pokání“.

 

Innocenc I. (416)

Pozoruhodný dopis papeže Innocence I. z roku 416 adresovaný biskupovi do Eugubia se vyjadřuje k tomu, jak probíhá veřejné pokání v římské církvi. Zelený čtvrtek je dnem smíření. Biskup by měl kajícníkům ukládat pokání přiměřené závažnosti hříchu. Ke smíření by nemělo dojít dříve, než hříšník vykoná stanovené zadostiučinění. Smíření před Velikonocemi lze udělit jen těm, kdo jsou v nebezpečí smrti.

V dopise Exuperiovi Toulouskému připouští papež, že míra přísnosti v nakládání s kajícníky je určována také tím, jestli zrovna dochází k pronásledování. V případě velmi těžkých hříchů by se kajícníkům neměla podávat Eucharistie jindy, než před smrtí.[24]

 

Cesarius z Arles

Cesarius z Arles (470-543) se neobává klást přísné nároky na křesťany. I menší hříchy mohou představovat pro duši vážné nebezpečí. Tento církevní Otec pokládá za nečestné to, že řada veřejných hříšníků odmítala pokání a čekala na poslední okamžik svého života, aby se dala smířit; pochybuje v těchto případech o tom, že by byli disponováni[25]. Cesarius dokládá běžnou kající praxi (vyhnání z kostela, odepření eucharistie, žíněné roucho, prostrace, posty, poutě).

 

Lev Veliký

Již jsme poznamenali, že sv. Lev Veliký důrazně zapověděl veřejné vyznání hříchů. Dodejme ještě, že nařídil, aby se klerici, kteří se dopustili těžkých hříchů, stáhli do ústraní. Nemají se nad nimi vzkládat ruce.[26]

 

Sv. Jeroným – Ep. 77,4s[27]

Díky sv. Jeronýmovi si můžeme vytvořit určitou představu o tom, jaké obřady provázely pokání okolo roku 400. Takové pokání konala urozená žena Fabiola[28]. Duch svatý je vzýván (epikleze) prostřednictvím vzkládání rukou a za doprovodu modlících se věřících je kajícník znovu připuštěn ke stolu Páně.

Smíření je prožíváno jako liturgický úkon Církve. Kněz přináší oběť, pak vkládá na kajícníka ruku a prosí, aby se k němu vrátil Duch svatý:

Lidu se nejprve nařídí, aby se modlili, pak je smířen u oltáře, ale žádný člen není uzdraven dříve, než by za něj všechny údy naříkaly. Snadno zapomíná otec synovi, když se matka vroucně přimlouvá. (…) Je zřejmé, že nelze navrátit kněze odstraněného ze svého stupně na totéž místo, buď jako kajícník kněžství pozbude, anebo zůstane-li ve cti, nebude moci být znovuuveden do církve prostřednictvím kajícího pořádku.

 

Apoštolská tradice a Hippolyt Římský

Nyní se dostáváme k pramenům v pravém slova smyslu liturgickým. Tzv. Apoštolská tradice, která bývá připisována sv. Hippolytovi, pokládá odpuštění hříchů za specifickou moc biskupa.

Ve svém Komentáři k Danielovi uvaluje exkomunikaci na ty, kdo se nedrží Božích přikázání[29]. Je obecně znám Hippolytův tvrdý přístup k odpadlíkům. To bylo jádrem sporu s papežem Kalistem, který vyústil v otevřený církevní rozkol.

 

Veronský sakramentář[30]

Veronský, nebo také leoniánský sakramentář obsahuje mešní modlitbu za zesnulé kajícníky. Tento text je důležitý k pochopení Eucharistie jakožto odpuštění hříchů.

 

Gelasiův sakramentář

Na Západě nalézáme jen málo dokladů o propouštění kajícníků po hlásání Božího slova. Existovalo ale požehnání kajícníkům před svatým přijímáním a na konci mše svaté. Představu si můžeme udělat díky Sozomenovi (+450), který ve svých Dějinách církve píše:[31]

(snímek) V Církvi je zvláštní místo pro kajícníky, všem viditelné; kajícníci tam stojí plni hanby a smutku. Na konci liturgie, při níž nesměli mít účast na tom, co přísluší jen zasvěceným, se položí na zem s povzdechy a nářky. Biskup jim s pláčem vychází vstříc, ulehne spolu s nimi a celé shromáždění propukne v pláč. Poté se zvedne nejprve biskup a povolí, aby povstali i ležící. Po té, co důstojně pronesl modlitbu nad kajícníky, propustí je.

 

Na další zmínky musíme čekat až do Gelasiova sakramentáři, tedy do doby, kdy už je veřejné pokání na Západě v krizi. V mnišském prostředí ale nalézáme již počátkem 6. století docela úplný rituál pokání/ smíření v Regula Magistri, kapitole 13. a 14., přičítaná v současnosti církevnímu Otci Kassiodorovi, podobající se obřadu v Gelasiově sakramentáři.

Ukázali jsme si, že až do 5. století hrála při smiřování kajícníků nezanedbatelnou, či přímo konstitutivní úlohu shromážděná církev. (Právě proto se nazývá tento liturgický úkon pokáním „veřejným“.) V následující době si prorazí cestu typicky západní teologie: za opravdu církevní úkon se začne pokládat jen takový, který byl vykonán ordinovaným služebníkem. Účast věřících na obřadu smíření se však stále pokládá za chvályhodnou. Čím dál více se klerikální prvek v liturgii posiluje; už se tolik nezdůrazňuje úloha shromáždění pod vedením biskupa, zastupujícího Krista – hlavu tajemného těla Církve. Smíření s Bohem a Církví se na obřadní úrovni dosahuje pro modlitby samotných kněží (supplicationibus sacerdotum).

Obřad veřejného pokání v Římě byl v liturgické knize zaznamenán až v době, kdy jeho klasické slavení procházelo úpadkem. Církev při jeho vysluhování už nebyla tolik vnímána jako svaté společenství. Doplňme, že ze stejného důvodu začne ustupovat i dosavadní praxe katechumenátu.

Církev nabývá lidové podoby. Křesťané se už nemusejí vymezovat proti pohanskému světu. Pokřesťanštělá společnost se rozčlení na věřící ve světě a na mnichy.

Veřejné pokání se zdá příliš namáhavé, a proto se nezřídka odkládá až na smrtelné lůžko. Veřejné pokání se chápe jako výtečná příprava na dobrou smrt![32]

Určitých změn doznal i pojem spásy. Starověká církev, vystavená více či méně krutému stíhání, měla za to, že člověk je spasen prostřednictvím křtu tady a teď. Tím, že vyzná svou víru a dá se obmýt křestní vodou, vstupuje do Církve svaté a spasené. Takový krok musel být opravdovým hrdinstvím. V dobách svobodných se budeme čím dál častěji setkávat s křesťany průměrnými, vlažnými, liknavými či křesťany z prospěchu. Proto by nikdo neměl pokládat spásu člověka za jistou, dokud putuje po této zemi.

Toto moudré přesvědčení výstižně dokládají mozaiky znázorňující papeže Paschala I. (817-824) v některých římských bazilikách jím vztyčených či přestavených začátkem 9. století. Tento svatý papež bývá vyobrazen se čtvercovou svatozáří blankytné barvy právě proto, že v době jejich vzniku ještě žil.

[1] „Každou neděli konejte shromáždění, abyste lámali chléb s vyznáním vašich hříchů, a tak byla vaše oběť čistá! Každý však, kdo má spor se svým bližním, nesmí se s vámi scházet, dokud se neusmíří, aby nebyla vaše oběť znesvěcena.“ Le Didaché, instruction des Apôtres, ed. J. Audet, Paris 1958.

[2] PG 1,514; SCh 167,182-183.

[3] Kritické vydání: Apostolic Fathers II (Loeb Classical Library 25), Trans – Harvard University Press, Kirsopp Lake, Cambridge, Massachusetts 1976, 1-305. Spisy apoštolských otců. přeložil J. J. Novák, Česká katolická charita 1971.

[4] F. X. Funk, Didascalia et Constitutiones Apostolorum, Paderborn 1950.

[5] Irenäus von Lyon, Epideixis. Adversus haereses. Darlegung der spostolischen Verkündigung. Gegen die Häresien, übersetzt und eingeleitet von Norbert Brox 1,13,3 (Fontes Christiani 8), Freiburg in Breisgau 1993.

[6] Irenäus von Lyon, Epideixis. Adversus haereses. Darlegung der spostolischen Verkündigung. Gegen die Häresien, übersetzt und eingeleitet von Norbert Brox 1,13,5 (Fontes Christiani 8), Freiburg in Breisgau 1993.

[7] Pedagogo 1,64,109

[8] Stromati 7,3,1-4.

[9] Srov. Tertullianus, De paenitentia 7,1n.

[10] Lev Veliký, Epistula 168,2, in PL 54,1211.

[11] Srov. Tertullianus, De paenitentiae 8,9, CSEL 76,1957.

[12] Srov. Tertulianus, De pudicitia 13,7.

[13] Cyprianus, Epistula 16,2; Karpp 182.

[14] Cyprianus, Epistula 18,1; Karpp 292.

[15] In evangelium Ioannis Commentarii, ed. E Preuschen, GCS 10,19,84-88; 28,15,123-126: Karpp 146; 149.

[16] Origenes, In Evangelium Matthaei Commentarii, ed. Klostermann, GCS 40-41,13,31.

[17] Origenes, srov. např. Contra Celsum 3,51.

[18] Koncil v Elvíře (306), koncil v Epaoně (517), v Arles (524) Koncil v Epaoně, can. 23: CCL 148A,29-30.

[19] Koncil v Tours, can. 8: CCL 148A,146; koncil v Orléans, can. 11: CCL 148A,8; koncil ve Vanne, can. 3: CCL 148A,152.

[20] Koncil v Orléans, can. 11: CCL 148A,8

[21] Toledský koncil, kán. 11, DHü.

[22] Koncil v Chalon-sur-Saône, kán. 8, in CCL 148A,304.

[23] srov. Řehoř Divotvůrce, Lettera canonica, can. 7-9 (FCCO 9/2,19-30)

[24] Innocent I., Lettre d´Innocent Ier a Decentius de Gubbio, ed. R. Cabie, Louvain 1973.

[25] Cesarius z Arles, Sermo 60,1-3: Morin 1,252-253.

[26] Lev Veliký, Lettera a Rustico di Narbona, 2: PL 54,1203-1207.

[27] Jeroným, Epistula 77,4s, in CSEL 55,40nn.

[28] Jeroným, Srov. Dial. c. Lucif. 5, in PL 23,159.

[29]Hippolyte, Commentaire sur Daniel, ed. G. Bardy, in SCh 29,2,4.

[30] Sacramentarium Veronense, ed. L. G. Mohlberg, nn. 1138 a dále.

[31] Sozomenos, Dějiny církve 7,16,5-7 (GCS 50,223).

[32] Příkladem nám buď umírání svatého biskupa Izidora ze Sevilly (+ 636). Srov. Prolegomena alle opere di Isidoro, kap. VI, 1 (PL 81,30-32).