Postní cyklus - Obřad svátosti smíření I.

Milí farníci a návštěvníci našich webových stránek!

Součástí našeho nového webu je i osobní blog faráře. Budu v něm, s ohledem na liturgickou dobu a společenské dění, zveřejňovat různá zamyšlení či katecheze. Věřím, že se vám budou líbit.

Protože prožíváme velký půst, nabízím ctěným čtenářům na pokračování první díl své popularizační přednášky věnované Obřadu svátosti smíření. Svátost pokání je vnitřně spojena s tímto svatým časem. Kéž i těchto několik odstavců pomůže každému z nás k plodné velikonoční svaté zpovědi.

Svátosti smíření působí duchovní vzkříšení

Katechismus katolické církve uvádí, že „svátost smíření s Bohem působí ryzí ´duchovní vzkříšení“. (srov. KKC 1468) Křesťan tedy dostává podíl na Pánově velikonočním tajemství.

V curyšském augustiniánském kostele je do pilířů vítězného oblouku zakotvena Kalvárie, Ukřižovaný obklopený Matkou bolestnou a milovaným Janem. Tím se tento chrám neliší od mnoha jiných. Vyjadřuje se tím odnepaměti obětní ráz mše svaté. Eucharistie je nekrvavým zpřítomněním Ježíšovy golgotské oběti. Nápadný je ovšem stín, který se pomocí umělého světla promítá na bělostném pozadí gotického kněžiště; jako by přímo vyrůstal z toho místa, kde stojí oltář. Obrys Ježíšovy postavy je nyní vítězný, siluety věrné ženy a věrného jinocha už také napovídají radost. Podobně jako se dal vzkříšený Pán poznat emauzským učedníkům při lámání chleba, uskutečňuje se smíření kajícníků tím, že jsou pozváni k eucharistické hostině.

Postup

Předmětem této přednášky je obřad svátosti pokání v římské liturgii. Vyjdeme z biblických zpráv; poté poctivěji nahlédneme do písemných dokladů, které nám ke svátosti smíření zanechali církevní Otcové, a prokoušeme se prameny ve vlastním smyslu bohoslužebnými.

Co je to hřích podle Bible?

Není možné, abychom při této přednášce představili celou velkolepou teologii hříchu a odpuštění, jak je zaznamenána v knihách Písma svatého. Poukážeme jen na několik míst, která nám umožní pochopit vývoj liturgie smíření.

Podle Starého zákona hřích ruší smlouvu a přerušuje dialog s Bohem (Jer 3,13). Hřích vede ke smrti (Moud 2,24s). Když se zahledíme na ráj, jak jej zobrazil Jan Brueghel Starší nebo naivní ráj od Petera Wenzela, na který narazíme v obrazárně Vatikánských muzejí, chybí tam hřbitov a hroby.

Nejtěžším hříchem je modloslužba, poněvadž ničí smlouvu celého národa s Bohem. Příkladem takového hrozného skutku je hřích Šalomounův (1 Král 11,1-13).

Za důsledky hříchů nese zodpovědnost jak jednotlivec, tak celý Boží lid (Nm 27,3; Dt 24,16 a Jer 32,18; Bar 3,8).

Jak jedná Bůh ve Starém zákoně vůči hříšníkům? Bůh je vůči nim milosrdný (Dt 4,31). Často jim udílí odpuštění (2 Sam 12,13; Ž 31,1; 78,9; 84,3 atd.).

Abychom byli schopni odpuštění přijmout, zdůrazňuje Kniha knih, musíme se obrátit v mravním slova smyslu; obrácení je úkon srdce a znamená „vrátit se k Hospodinu“ (Ž 4,3; 94,8; Iz 46,8; Jer 18,11; Ez 36,31).

Je vůbec možná cesta k obrácení?

Zeptejme se ale obecněji: Je vůbec ve Starém Zákoně nějaká cesta k odpuštění? Podle některých míst nikoli: hříšník má být usmrcen, neboť vyvolal pohoršení (srov. 1 Sam 14 – zvláště vv. 38s e 45) Jinde se jakási cesta k odpuštění připouští, konáme-li skutky vyjadřující obrácení a vedoucí k nápravě. Počítá se k nim půst, kající oděv, popel, veřejné či soukromé vyznání, ale i oběť, jejíž typů je mnoho. Důkladně o tom pojednává především kniha Leviticus: Celopal kupříkladu vyjadřoval úplné odevzdání sebe sama Bohu. Oběť pokojná zase oslavovala smlouvu s Bohem; odstraňovala překážky mezi člověkem a Bohem, obnovovala předsevzetí dát se plně do Božích služeb; šlo o slavnostní a radostné díkůvzdání. Nakonec nemůžeme nezmínit tzv. oběť za hřích.

Také modlitbu chápe Starý Zákon jako skutek vedoucí k nápravě. Modlitba přímo nahrazuje oběť; je cestou k odpuštění, neboť vyjadřuje naše úplné odevzdání.

Dá se říci, že kněžská tradice zaujímala spíše zákonickou definici hříchu a odpovídala na hřích značně rozvinutým kultovním systémem; oproti tomu tradice prorocká (Ez, Iz, 2Král) zdůrazňovala osobní zodpovědnost za hřích, zdarmadanost milosti, myšlenku zástupného utrpení (Iz) a právě tento proud vstoupí do Zákona Nového. Dodejme ještě, že mniši z Qumránu nebo i Jan Křtitel praktikovali četné kající obřady.

Jako syntéza prorocké tradice může posloužit věhlasný padesátý žalm ústící v úchvatném vyznání (snímek): „Oběť, kterou bych dal, se ti nezalíbí, na zápalných obětech ti nezáleží. Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (vv. 18-19)

Nový Zákon

Na úsvitu Nového Zákona vyzývá Jan Křtitel k obrácení (μετάνοια). Také Ježíš volá k pokání (Mk 1,15), čímž navazuje na starozákonní proroky. I on zdůrazňuje zdarmadanost milosti, jak brzy uvidíme na podobenství o marnotratném synovi (Lk 15). V Ježíšovi se zračí zvláštní láska Boha k hříšníkům:

Když zákoníci z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: „Jak to, že jí s celníky a hříšníky?“ Ježíš to uslyšel a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mk 2,16-17)

Ježíš zdůrazňuje, že Boží království už přišlo v jeho osobě a všichni jsou do něj zváni.

V příběhu o uzdravení ochrnutého (Mk 2,1-12) Pán nejprve osvobozuje od ochromujících pout hříchu. Neříká se však, že by hřích byl příčinou choroby.[1] Jedinou podmínkou k osvobození od hříchu je víra, rozebrání střechy je jejím veřejným vyznáním; jediným úkolem omilostněného je přijmout obnovené srdce.

Také Církev – Ježíšovo tajemné tělo své učení o pokání zařadila do prorockého proudu (osobní zodpovědnost za hřích, nezbytné obrácení srdce).

Stěžejní jsou Ježíšova slova zapsaná v Matoušově evangeliu: „Ty jsi Petr, Skála… tobě dám klíče od nebeského království. Cokoli svážeš na zemi, bude svázáno na nebi.“ (16,18nn) Co ale znamená ten obrat „svazovat a rozvazovat“? V rabínském jazyce nevyjadřuje nic jiného než „mluvit s autoritou“, což obnáší také vyobcování hříšného člověka a jeho znovuzačlenění. Předpokládá se, že vyloučení ze společenství a znovuzazařazení jsou po sobě jdoucí události oddělené jistým mezičasem – svátostným prostorem. Moc svazovat a rozvazovat je na tomto místě svěřena Petrovi.

Víceméně totožnou moc svěřuje Pán Ježíš také sboru dvanácti. Dokládá to Matoušovo evangelium (kap. 18) i evangelista Jan: „Po těch slovech na ně dechl a říká jim: Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny; komu je zadržíte, tomu budou zadrženy.“ (srov. 20,22, Jeruzalémská bible) Tuto moc však apoštolové uplatňují spolu s celým společenstvím.

Jan nemíní řešit otázku, komu byla dána moc odpouštět. Užívá trochu jiného slovníku než Matouš. „Zadržovat“ není totéž jako „odmítnout odpuštění“ (to se nedá odmítnout nikomu, kdo je vhodně připraven). Spíše vyjadřuje „zavázat kajícníka“, aby se ještě vzdálil a napravil svou neřest před tím, než bude opět připuštěn do společenství.

Podobenství o marnotratném synovi

Nyní se zaměříme na Podobenství o marnotratném synu. Budeme si všímat hlavně symbolů, které se v tomto vyprávění objevují.

Mladší syn odchází z domova, vylučuje se z rodinného společenství, což odpovídá účinku hříchu a podobá se to církevní exkomunikaci. Navzdorytomu zůstává otcova láska stále stejná. Po čase strádání, kdy přijde o všechnu důstojnost, však dospěje k obrácení, prozře. Rozhodne se vrátit a je ochoten přijmout pokání, tedy nízké postavení nádeníka. Otec ho však dává okamžitě skvěle obléci, nechá mu nasadit prsten a obejme jej. Na počest dítěte, které povstalo ze hříchu, tj. ze smrti k životu, vystrojí výtečnou hostinu. Podotýkám, že na známém Rembrandtově obraze navíc vzkládá otec na klečícího syna ruce, a tak ho rozhřešuje. Toto gesto není v posvátném úryvku sice zmíněno, vyobrazení však dosvědčuje, že jej umělec chápal jako jasný odkaz na svátostné smíření.

Pavlovo učení

Zamysleme se teď zběžně nad nauku svatého Pavla ohledně hříchu a odpuštění. Apoštol národů opakuje známý námět z knihy Genesis: že smrt je přímým důsledkem hříchu. Hřích vstoupil do světa skrze jediného člověka (Ř 5,12) a stejně tak skrze jediného člověka bude poražena i smrt (Ř 5,19 a 1Kor 15,21). Z prvotního hříchu (Ř 5,12-19), který člověka zotročil, prýští jednotlivé hříchy, které nás vylučují z Království (Ř 1,29nn; 1Kor 5,10nn atd.). Obrácení znamená přijmout ospravedlnění pocházející od Krista (jinými slovy, odumřít světu, abychom žili pro Boha: Gal 2,20). Smíření, předpokládající obrácení, je dílem Boha (Bůh nás smířil se sebou prostřednictvím Krista). Výsledkem smíření je nové stvoření.

Pavlovskou nauku můžeme vysledovat nejenom v iniciačních svátostech, nýbrž i v tzv. druhém pokání. Křest sice hříchy odpouští, ale předpokládá obrácení ve smyslu μετάνοια. Křtem se vstupuje do společnosti svatých. To nikterak nevylučuje pokání-smíření po křtu.

Společenství má starost o každého člena; první list Korinťanům mluví o „vroucí vzájemné lásce“ (kap. 13). V krajních případech sv. Pavel nařizuje vyobcování, aby uchránil společenství a hříšníka přiměl k nápravě. Méně závažné hříchy se mají řešit bratrským napomenutím.

[1] Tento nebezpečný blud se v poslední době rozmáhá hlavně v tzv. hnutích, které se vyklubaly v letničním prostředí, jako ROFC.