Pochovej si svého kněze

Šedivý tatíček Masaryk měl kdysi utrousit, že si přeje pořádný funus, vždyť Češi si na to potrpí. Necítíte tu jímavou pietu i z národních veršů? „Zemřela matka, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly.“

Loučení s těmi, kdož nás předešli na věčnost, se musí řádně uchystat. Lidé by neměli mřít, kdy se jim zlíbí. Vždyť i Qohelet to potvrzuje: „Je čas žití i čas umírání.“ Odjíždím-li z rázovitého Zubří na dovolenou, vyhlašuji všeobecný zákaz přecházení na onen svět. Ke svému zklamání jsem ovšem shledal, že v tomto si moji farníci, i ti z nejmoudřejších, říci nedají.

Je-li ctí posloužit zesnulému příteli na jeho poslední cestě, jak ohromnou poctou je prokázat tuto službu knězi? Roky, v nichž se vydával pro Boží království, byly jen předehrou důstojného pontifikálního pohřbu. Každá zbožná duše sní po tom, že si jednou pochová svého panáčka.

Církev jakožto uspořádaný Boží lid se všestranně připravuje na onu památnou událost – na kněžské requiem: Vládnoucí arcibiskup olomoucký sklízí uznání v českém i moravském duchovenstvu. Třebaže je zavalen prací na Pánově líše, na pohřeb svých duchovních si čas vždycky vyhradí. Ani zesnulého nákelského faráře neopomněl.

Tělo Květoslava Kulavíka jsme nesli na hřbitov my kněží – spolubratři a vzpomínali. Na schůzích mluvil tento vášnivý kuřák jen skoupě, leč vynahrazoval to zvučným chrchláním, jež se umně přizpůsobovalo čtveru ročních období. Kde se ozýval dusivý kašel, tam byl Květoš. Dnes poprvé se rozléhalo ticho vskutku hrobové. Cestou z krchova jsem se rozesmál, došlo mi, že právě teď bafá u svatopetrské brány a kašle andělským chórům do rytmu.

I prostí spoluobčané, věřící i nevěřící, se s ním přišli rozloučit, protože ten hodný pán přecejen patřil k jejich životu a o mrtvých jenom dobře.

Letos dovrším čtyřicet let, kolik mi jich zbývá – do pohřbu, se dá těžko odhadovat. Náš pan arcibiskup je věcný muž. Ví, že jednou tam musíme všichni. Proč v osobních rozhovorech ztrácet čas zbytečnými otázkami na zdravotní kondici, pokročilý revmatismus, vleklou záduchu z ledových a vlhkých kostelů, vysoký krevní tlak či duševní svěžest? Vždyť stačí jen to jediné: „Máš napsánu poslední vůli?“

Krátce po svých 25. narozeninách jsem byl poslán, s vysokoškolským diplomem, na první působiště – do Zábřeha. Rodiče mi pomohli sbalit několik osobních zavazadel a dovezli do Welzlova městečka. Dlouho jsme zvonili a tloukli na vrata místní fary. Nakonec se v uličce objevil neupravený, vousatý mužíček s krví podlitýma očima. Byl to místní děkan a farář. Pouze si odskočil z jedné svatební hostiny. Spěšně mi přidělil celu, ve které budu pobývat po celý příští rok. „Víte, milostivá paní,“ poučil zaskočenou matku, „já vlastně ani jáhna nepotřebuji, ale bude-li se chtít ode mě něčemu naučit, tak může.“ A jeho hrudník se přitom dmul jako vole krocanovo.

Veledůstojný pan děkan mě vskutku nepotřeboval. Dostával jsem od něj podobné úkoly jako Popelka a ochotně přebíral hrách. Otázky, ty mi nikdy nekladl, a na názor se takového holobrádka neptal. Vlastně až na jednu výjimku, po týdnech služby…

Opět přikvačil s těmi nevyspalými zraky a s výrazem rváče vyštěknul: „Už máš závěť?“ Vzezřením připomínal zlého Erbenova vodníka. Vytušil jsem, že mě tato postava, dříve či později, stáhne pod lekníny a puškvorec. Z rozhodnutí jeho arcibiskupské Prozíravosti se po tom otec František, s určitou nelibostí, musel pídit u všech duchovních, mladých i starých, kteří pod zábřežský děkanát spadali.

Na kněžských schůzích jsme hojně diskutovali nad osnovou, která měla upřesnit práva a povinnosti jednotlivých arcibiskupských zaměstnanců. Mě především zaujalo to, co se očekávalo od místoděkanů: Jejich prvním úkolem je „pochovat děkana“.

Chtěl bych své představené ubezpečit: To nejdůležitější, co se od kněze v olomoucké arcidiecézi požaduje, jsem naplnil. Závěť leží už léta u generálního vikáře. Nuže, jen si přijď, hastrmane, jsem připraven! A vy, přátelé, chystejte funus, za který by se ani Rotschild nestyděl!

Začátky a konce mají k sobě blizoučko. V neděli po svém kněžském svěcení jsem se processionaliter ubíral do nezdenického kostela, stejnou cestičkou, jakou vynášíme ostatky našich blízkých, jen opačným směrem. Krátce jsem se zastavil u kněžských hrobů a vykonal tam malou pobožnost. Neznám osobně nikoho z oněch velevážených nebožtíků, přesto k nim chovám úctu – jako k otcům. O místo jejich dočasného odpočinku se vzorně stará jistá horlivá dáma. Moje maminka se s ní dala jednou do řeči, zatímco právě upravovala tuto čestnou hrobku. „To jsi hodná, Marto, že tak pečuješ o ty hroby.“ – „Víš, Jitko,“ odpověděla bezelstně, „šak já to dělám aj pro vašeho Pavla, šak aj on tu bude jednú ležat.“ A tak jsem, bez vlastního snažení, obdržel kus hroudy, v níž jednou spočinou moje kosti.