Pionýrka

Nemusím se zdržovat vyhledáváním zpráv. Stačí mi monitoring – opravdová vymoženost. Tentokrát mě uchvátil jeden nadpis: „Papež se vrátil z nemocnice. Hlava katolické církve je údajně v pořádku.“ (14. července 2021)

Co na to říkáte? Smějete se také na celé kolo? „Papež se vrátil z nemocnice. Hlava katolické církve je údajně v pořádku.“ Kdybych nevěděl, že prodělal operaci trávicího ústrojí, asi bych z oné zkratky nabyl mylného přesvědčení. Z kteréhopak oddělení se Svatý Otec navrátil? Nu, i hlava Jeho Svatosti může, čistě teoreticky, ochořet.

To mi připomnělo, jak jsem se dostal před lety do Krimizpráv televize Prima…

Ve štítu šumvaldské fary stávala socha Immaculaty, drtící nohou starého hada (Gn 3).

Chudinka, celá vybledlá a popraskaná. Zželelo se jí řemeslníku ze sousední Dlouhé Loučky: Petr Libich ji opatrně sejmul a ve své dílně očistil od všech nátěrů. Zjistilo se, ke všeobecnému překvapení, že nejde o žádnou druhořadou sošku ze dřeva. Ukázkový barok vyvedený v pískovci, snad od Jiřího Heinze (1698-1759), a to je na Olomoucku zvučné jméno. O její umělecké hodnotě nevěděli ani sami památkáři (proto mohla být ošetřena bez větších průtahů). Poté ji obnovitel natřel, vskutku odvážně, akvarelovými barvami; „budou-li znalci něco namítat, dají se snadno smýt.“

Byla v onom výklenku od postavení fary. Místní občané tudy denně chodívali do školní jídelny, věděli o ní, ale v tom nenápadném kabátku je vůbec nevzrušovala. Teď se jí ovšem dostalo prvotřídního rudo-modrého make-upu. Od té chvíle přímo křičela do dlouhé, širé, žírné Hané: „Hleďte, já jsem tady!“ Brzy se jí mělo dostat i náležité pozornosti sdělovacích prostředků.

On Šumvald je vůbec zázračný. Vypráví se, že jeho ulice brázdíval se svým kočárkem jeden blázínek. Vesničané ho měli rádi a dávali se s ním chápavě do řeči. Jednou si do hanácké dědiny vyšel, jen tak na špacír, jistý uničovský kunsthistorik, „tuze očené pán“. Také on dobromyslně človíčka pozdravil a se strojenou zdvořilostí vlastní inteligentům se naklonil do vozíčku, aby si panenku prohlédl. Vtom znejistěl, začmuchal jako ohař při objevu bílého lanýže a užasle vydechl: „Ále. Copak to tu vozíme za dřívko?“ Z peřinek vytáhl zaoblený zčernalý předmět a pozvedl do výše jako ulovenou medaili. Tak byla objevena gotická madona. „Odkud ji máš?“ dal se do výslechu. „Zpod okapu!“ Znalec omdléval úděsem. Krásná paní „Šomvaldská“ posloužila jedněm přičinlivým sedlákům za korýtko na dešťovku.

Šumvalde, Šumvalde, zrozený k zázrakům. Zdejší fara nebyla obydlená. Kdysi patřila mezi výstavní budovy. Po druhé světové válce už jenom chátrala. Peněz na opravu se nedostávalo a stále nedostává. Po původních nájemnících zbyl jen nepořádek, ne, svinčík: zrezivělý buben pračky, chomáčky psích chlupů, bochník chleba, z něhož šedivé myšky vykousaly všechnu střídu a s pochopením pro dvojnohé savce ponechaly úhlednou vypečenou kůrku. V naději, že Ministerstvo kultury přisype výhledově penízky na opravu, dal jsem tento dům prohlásit kulturní památkou.

Jednou sem zavítal velice oduševnělý pán z Národního památkového ústavu. Když procházel zanedbaným farním dvorkem, zastavil se jaksi pudově u rumiště při selské bráně a po obvyklém začmuchání začal hrabat v zemi.

„Prosím, prosím,“ obrátil se ke mně zaníceně, „pomohl byste mi překlopit tento zvláštní balvan?“ Zabořil jsem tedy i já prsty pod lebedu. Hej, rup. „Koukněte, důstojný pane, zde se vám válí gotická křtitelnice!“ Přenesl jsem ji do přízemí fary. Není vyloučeno, že puklá nádržka sloužívala ke křtům po celá staletí a z úcty k tomuto památnému předmětu ji někdo z farářů usadil na svém dvoře.

Kouzelný Šumvalde, v němž postačí jen trochu fortele, plivnout do dlaní, sehnout se a odhalíš zlatou žílu.

Je nejvyšší čas, abychom se vrátili k naší Immaculatě. V místním kostele jsem sedával ve zpovědnici a, s jistým odporem, zíral na tu zmalovanou nádheru. Pro své barvy jí farníci obecně přezdívali Pionýrka. Postupně jsem se s tím kamenným artefaktem sblížil, poněvadž ke zpovědi chodilo jen málo duší. (Vždyť všude okolo výrazněji hřešil jen pan farář.) Pouštěl jsem se s ní do stále důvěrnějšího hovoru. Mé modlení ovšem jednoho dne rázně utnul svědomitý kostelník, zásadový a pevný to muž. (Nejmenuje se ostatně Dubový?)

„Ta socha se vrátí do výklenku,“ dupnul si, „a to co nejdříve.“ Pak vytáhnul rozhodující trumf z rukávu: „Vždycky tam bela a mosí tam aj bet.“ A stalo se tak. Svou barokní pózu držela v oné nice nad vchodem do fary jen několik týdnů. Déle jí nebylo přáno hledět vstříc Rudě, vstříc Křížovému Vrchu.

V noci z 20. na 21. srpna 2011 ji odcizil neznámý pachatel. Zbyla jen hromádka odřeného kamene na vstupním schodišti. Svůj lup museli ti darebníci tahat z takové výšky hlava nehlava.

Neprodleně jsem uvědomil veřejnost prostřednictvím našeho farního webu. Oznámil jsem, jen tak mimochodem, že za několik dní budu na smír za hřích sloužit mši.

Následujícího rána se v mé dlouholoučské kanceláři vystřídalo několik zpravodajských štábů. Ve vzduchu kroužila shakespearovská otázka: „Proč tolik povyku pro nic?“ Vždyť podobných uměleckých děl se krade mnoho. Teprve dodatečně jsem pochopil, čím jsem protřelé a světaznalé reportéry zaujal.

Večerní zpráva vyzněla jaksepatří senzačně a farář vyhlížel jako dobrák od kosti, učiněný hlupáček. Dalo se očekávat, že budu žádat náležité potrestání, svolávat na viníky oheň jako Eliáš nebo je obřadně proklínat. On se ale bude za ně, lidičkové, modlit! Diváci Krimizpráv museli nabýt dojmu, že mám o kolečko navíc. Nesporně, tím kolečkem je láska k nepřátelům. Vždyť svatokrádež je těžké provinění, které více muselo uškodit jejich nesmrtelné duši než naší farnosti. Aby v šotu přece jen nechyběly zjitřené city, odchytli po cestě lehce zmatenou ženu s obědovým nosičem, která jim na povel začala do hledáčku štkát a bědovat, jako by sama přišla o střechu. Sledující museli být spokojeni.

V novinách příštího rána vyšlo toto sdělení: „Zloději ukradli farníkům opravenou sochu, kněz za ně bude sloužit mši.“[1]

Nějak se mi ty vzpomínky motají a já žvaním páté přes deváté. Ta moje stárnoucí hlava! Ať je tomu jakkoli: Jsem rád, že alespoň hlava katolické církve je v pořádku.

[1] https://www.idnes.cz/olomouc/zpravy/zlodeji-ukradli-farnikum-opravenou-sochu-knez-za-ne-bude-slouzit-msi.A110822_143247_olomouc-zpravy_sot      Zobrazeno 14. srpna 2021.