P. Antonín Bělík (1932-2002)

Otesány, obroušeny

vybrané ty kameny,

jsou na vhodná místa všechny

rukou Mistra vloženy,

by tvořily v chrámu stěny,

ladným slohem skloubeny.

(Urbs Jerusalem beata, dle „dominikánské“ liturgii hodin).

V Bojkovicích, tam jsem se poprvé setkal s hluboce prožívanou zbožností. Dříve než jsem začal pořádně číst Bibli, už jsem obdržel od tamějších farnic medailonek Neposkvrněné z Rue de Bac. Je snazší rozhazovat medailky nežli evangelizovat… Tyto podoby nábožnosti obyčejně patří mezi první, které se dostanou k čerstvě obráceným. Bývalo by moudřejší, kdyby mi bývali dali Nový zákon či Následování Krista anebo mě vzali na brigádu okolo kostela. Ne, konvertité většinou nejprve narazí na Međugorje, svatou Faustynu nebo, v dnešní době, na časopis katolických kuriozit a senzací Milujte se!

Někdo řekne neurvale „svíčkové báby bojkovické“. Jejich pobožné zapálení ovšem zdravě usměrňoval místní duchovní správce jménem Antonín Bělík.

Když se v českých zemích připustilo svaté přijímání do rukou, vyvolávalo to na některých místech přímo paniku. Já jsem měl v té době osmnáct let a dojížděl několikrát do týdne na mši svatou do tohoto sousedního městečka. Myslím, že P. Bělíkovi nebylo po chuti podávat tímto způsobem, nicméně se přizpůsobil novému rozhodnutí svých představených a těm, kdo chtěli – dokonce manifestačně – přijímat na ruku, nebránil. Na protest se uvnitř bojkovické farnosti, z podnětu P. Vianneye, vytvořilo jakési odbojné hnutí. Jistá farnice byla tak rozhorlena nad přijímáním na dlaň, že jednou vpadla, těsně přede mší svatou do sakristie a z plna plic vyhubovala stařičkému duchovnímu. „Vy, kněz, ruce posvěcené, podáváte Pána Ježíše luďom na ty jejich špinavé ručiska.“ Tu se páter tak rozzlobil, že ženu divokým krokem vyhnal ze sakristie a ještě cestou za ní volal: „Ale jazyčisko, ten čistý máte.“ Nebudu zastírat, že otec Antonín, který neviděl na jedno oko, připomínal v této tragikomické scéně Jana Žižku. Už jenom palcát chyběl.

Oč nespokojenější paní M. v osobním životě byla, o to zásadovější ve věcech náboženských. Kolikpak lidí chodí mezi námi, kteří kvůli svému neštěstí trápí všechny lidi okolo sebe bigotní přísností. Ano, nebývají to prorokové, ale smutní lidé.

Obyčejný farář, milující mládež. Jednou do roka odjížděl na kněžské exercicie a jeho ministranti mu směli vládnout na faře. Když zesnul, plakali svorně nad jeho otevřeným hrobem.

Byl rád, když jsme se s Josefem Jurigou rozhodli společně modlívat nešpory v bojkovickém kostele. Vždycky jsme se nahastrošili do ministrantské kleriky a usedli do štal v presbytáři. Ani nevím, k čemu tam historicky sloužily. Snad pro světlovské panstvo? Tam jsme sedávali a prozpěvovali jako andělé žalmy. Inspirací nám byli Otcové premonstráti ze Strahova. A P. Antonín Bělík se nám dobrácky smál: „Ó vy moji bojkovští kanovníci!“ Osobně nám navrtal nad hlavy malé lampičky, abychom lépe viděli na Liturgii hodin.

A také bývalý člen Mírového hnutí duchovenstva. „Pacák“, šeptalo se občas mezi lidmi. A já jsem pochopil, že každý z kněží má v životě něco, zač se stydí. Mohou to být mužové znamenití, s nespornými zásluhami. Kolik novokněží jen přivedl k oltáři otec Antonín. Ukázal krásu svěcené služby, on obyčejný člověk.

Někdy mu stačilo jen říci jednu větu, aby pro kněžství nadchnul. Po úmrtí rožnovského faráře měl vystoupat jako mladý kaplan na kazatelnu a pronést: „Kdo na jeho místo?“ Odezva byla okamžitá u jednoho malého chlapce: „No přece já!“ Tím ogarem byl Vincenc Svák, který se ještě několikrát mihne mým životem.

Církev milovaná, postavená z hříšníků. Urbs beata Hierusalem.