Olivova monstrance
Také i vy, milí čtenáři, častěji myslíte na své někdejší nadřízené? Já si vybavuji obličeje učitelů, milované i protivné, obávané i zbožňované. Nořívám se do tváří svých představených. Prý jsme je dostali z vůle Nejvyššího, anebo z jeho dopuštění; nikdy však bez Boží Prozřetelnosti. „Mementote praepositorum vestrorum.“ (Žid 13,7)
Toho památného roku se lámal letopočet a my jsme začínali svou přípravu ke kněžství v Litoměřicích. Zde sídlil Teologický konvikt. O naše blaho se starala celá skupinka duchovních. Tak jako mezi olympskými božstvy, nepanovala ani mezi nimi nadpozemská shoda. Nejvíce svérázný byl Josef Chyba – vicerektor.
Nedá se říci, že by páter Chyba neměl chyby, on spíše neměl chybu. Přímo klukovsky vzdoroval proti onomu prapodivnému ústavu. Nemohl ve mně nevzbuzovat náklonnost, byli jsme na stejné lodi, trosečníci na pustém ostrově. I když jsme si to nikdy neřekli, hřálo nás vědomí, že se nám v Litoměřicích krátí dny.
Vyučoval nás Katechismu, ale bez většího zanícení. Jako by jej toto severočeské intermezzo vůbec netěšilo. Proto jsme nikdy vlastně nemohli příliš docenit jeho ryzost. Za jeho rockovou nezávislostí se však skrýval svědomitý kněžský duch.
Každého pátečního večera se konala eucharistická adorace, pokud ovšem v televizi neběželo nějaké důležité utkání. V kapli se rozléhalo šero jako při stvoření světa a mihotavá světýlka voskovic dopadala na svatou hostii. Chytlavé popěvky proložené vážným tichem, protiklady světla a tmy. Těžko říci, jestli byl dosažený stav změněného vědomí výsledkem svatodušního vylití či lidské režie. Pravda je, že po hodinovém prodlévání bývali pánové blahodárně ospalí.
K výstavu velebné svátosti se užívalo blyštivé bronzové monstrance, kterou vyhotovil starobylou technikou ztraceného vosku sám Otmar Oliva. Byla tak odlišná od všech ostensorií, jež jsem doposud viděl! Nevím, jestli si ji ještě dokážu dostatečně vybavit. Nenapodobovala polední Slunce zahřívající zemi svými paprsky (vzpomeňme na Zlaté Slunce Moravy). Žádný žhoucí kotouč, dosahující do každé temné skuliny, rozehřívající chladné jámy; žádné světlo, jež dává rašit a klíčit.
Nepřipomínala ani souměrnou gotickou katedrálu, vzpínající se k nebesům. Vyhlížela spíše jako jedinečný soubor pokřivených píšťal se středovým okénkem a lunulou. Každá trubice se lišila od ostatních. Že by zjevení oné jednoty, kterou působí Eucharistie? Tajemství jednoty v různosti? Na celé monstranci bylo lze obdivovat oblíbené olivovské prvky, jako lipový list, cůpky spletené ze dvou prutů. Na tyto varhany neslyšitelně vyhrával fugu Svatý Duch.
Na diváka toto dílo umění a víry působilo trochu nepevně, ale to mělo být nejspíš tvůrčím záměrem. Co se zdá vratké v očích lidí, bývá spolehlivé u Hospodina. Halíkovsky řečeno „Co je bez chvění, není pevné“.
Monstrance měla jen jednu nevýhodu: hodně vážila. K její obsluze nemohlo být povoláno žádné chrastítko, ale pořádně ramenatý kněz, a tím Josef Chyba rozhodně byl.
Bohoslovci-nebohoslovci už zívali jako Samuel před Hospodinovou archou, když do kněžiště vplula dvířky ukrytými za svatostánkem, zavalitá postava v bílé říze s vyšívaným vélem na ramenou. Uprostřed temnot se před našimi zraky zhmotnila jako obávaný hradní duch. Okamžitě jsme se úžasem a nedočkavostí probudili. Za oltářem stála v celé své důstojnosti Konturova socha. Kdy už se rozlehne hřmotný basový hlas: „Don Giovanni, mi invitasti alla cena.“? Celý tento výjev umocňovala vydatně dýmající kadidelnice.
Tu se silné paže chopily mohutného podstavce s rudým kamenem a zabraly. Nic. Zabraly silněji. Nic. Zabraly nejsilněji jako v pohádce o řepě. Teprve při posledním pokusu dovolil eucharistický Kristus svému služebníku, aby jej pozvednul. Pozvednul, to není přiléhavé. Bronzová monstrance se v rukou statného chlapíka vymrštila, ba přímo vznesla nad oltářní menzu jako Artušův blýskavý excalibur a hnala se vlastní vahou za záda páně vicerektorova. Samuraj ducha, svatý dřevorubec, nerovný souboj s těžištěm. Už to nebyl P. Josef, kdo kreslil znamení kříže nad našimi hlavami. To Kristus podstatně přítomný ve svátosti mával svým služebníkem. Jako by to byla lodní plachta, do níž právě mocně zadul vichr. Kdyby nás nekrotil jakýsi ostych před svatými věcmi, řehotem bychom vybuchli.
Přál bych si, aby také mě zatížila qabod adonaj, jako mnohé spravedlivé ve Starém Zákoně. Až příliš často třímám svaté skutečnosti ve svých rukou. Kéž by Pán se mnou jednou za čas zacloumal, aby bylo zřejmé, že mě v tanci kněžského života vede on.
Ach, nechat se unášet Pánovým Duchem jako svatý Eliáš nebo jáhen Filip!
Nemohu zapomenout na chvíli, kdy jsem poprvé držel v rukou kalich Kristovy přesvaté krve. Rozrušen vlastní nehodností a současně zavalen nepopsatelným štěstím nemohl jsem toho večera usnout. Byl to jeden z rozhodujících milníků na cestě ke kněžství.
Oblíbil jsem si u nás v Zubří božítělový průvod. Patří k vrcholům církevního roku v našem městečku. Nikdy se nepřestanu divit, že mně Pán dovoluje, abych ho nesl, z místa na místo, od jednoho oltáře k druhému, stezičkou pokrytou trhanými okvětními lístky. Vybavuje se mi pokaždé archa Hospodinova vstupující do Jeruzaléma, před níž mladičký, sličný David radostně tancuje. Schrána se tehdy zastavila u Nákonova humna a ztrestala lehkovážného Uzu (2Sam 6).
Znám řadu kněží, kteří se Pána nezmocňují. I když ho berou do rukou, zdá se, jako by se ho jen dotýkali. Tento postoj krásně vyniká při mši, když se má číst evangelium: Osoba určená k jeho hlásání vyznačí palcem pravé ruky na začátku příslušného úryvku malý kříž. Tohoto gesta si málokdo povšimne, ale mě osobně velice oslovuje. Dotyk lidského s božským, dotknout se nedotknutelného. Sám Bůh nám v liturgii dovoluje dotknout se jej.
Deistické pohledy by něčemu podobnému nemohly porozumět. Byly založeny na nedotknutelnosti onoho světa, na představách o prvotním hybateli, jenž o náš osud nejeví zájem. Je vůči nám spíš daleko než blízko. Jako matematická limita, která se ke své ose přichyluje a v naší časnosti se s ní nikdy, nikdy nesetká.