Obrázky z Dlouhé Loučky

V červnu roku 2010 mi konečně zavolal generální vikář olomoucké arcidiecéze. Bez zbytečných okolků mi sdělil, kam budu poslán na své první samostatné působiště. Hlas Mons. Kouby připomínal zvuk, jako když řezník mrští podřadným druhem masa o pult. (A dalo se předpokládat, že v lednici měl i cennější kusy.) Plesk, tu máš!

Honem jsem zamířil ke knihovničce a vytáhl, trochu zaprášený, atlas. Ve vlastivědě jsem nikdy nevynikal. Dlouhá Loučka, Dlouhá Loučka, to jméno ženského rodu znělo neobvykle, ale nikoli cize. Tak, pěkně na Přerov, dále přes Olomouc, Litovel a Uničov. Rozložitá víska. V pozadí se zvedají laskavé kopečky – Hornomoravský úval.

Během přípravy na kněžské povolání nám vštěpovali zkušení rádcové, abychom k farnostem chovali snoubenecký cit. Jako třicetiletý jsem si tedy svou vyvolenou zamiloval, nerozděleným srdcem. Mnozí o ní říkali, že po druhé světové válce a odsunu moravských Němců není ničím jiným nežli zapadákovem a k vážné známosti se prostě nehodí. Pro mě to ale bude ta nejlepší partie. Přece jsem si ji nevybral sám, byla mi přidělena Boží Prozřetelností.

1. července jsem v doprovodu děkana vstoupil do gotického kostela svatého Bartoloměje, s pohádkovou výzdobou. Při první nedělní bohoslužbě, kterou jsem slavil 18. července, mě uvítal pan Jaroslav Skopalík. Jak to jen tehdy řekl? „Tak to s námi, pane faráři, vydržte.“ A ukázal na třicítku převážně starých osob rozesetých v chrámové lodi. Srdce se mi při těch slovech stáhlo. Od toho dne jsem začal snovat plány, jak jenom jim zvednout sebedůvěru.

Pátral jsem v curriculu své nevěsty a shledal, že se smí pyšnit vskutku váženým původem. Byla založena olomouckou kapitulou. Čile se tu dařilo řemeslníkům, díky vodě. Vesnice je plná náhonů, jako stvořená k obchodu s rybami. Už rozumíte tomu, proč její farní chrám je zasvěcen přímluvci rybářů? V pozdějších staletích byla vyšperkována hlavně díky německým rytířům. Dím „vyšperkována“, jelikož si ji museli zamilovat, stejně jako já.

Teď je to můj domov. Složil jsem dokonce tajný slib: Nikdy nebudu farnosti porovnávat. Pokud si ovečky nevěří, budu se ucházet o jejich přízeň.

Dodat odvahu ubitým farníkům, to chtělo opravdové zapálení. Styděli se přede mnou, služby při liturgii nechtěli přebírat. Jednou jsem přede mší obcházel jako vlk kostel a hledal, koho bych přesvědčil, ať se ujme prvního a druhého čtení. Na výběr jsem mnoho neměl. Jeden šedesátník skoro slepý: i když vcelku obstojně řídil auto, na přednes si netroufal. Paní Bendová, o níž ještě promluvím, hluchá; předříkávat růženec, to ještě ano, ale předčítat z Písma? Třetí byla Slovenka a bála se nevhodné výslovnosti. Jiní jako polní myšky s bázní uhýbali, když jsem okolo kroužil podoben jestřábovi. Jedna osoba při požádání o čtenářskou službu, zaštkala hrůzou a zesinala tak, že jsem měl podezření na srdeční slabost. Nakonec jsem nabyl dojmu, že osazenstvo by bylo lze roztřídit do několika evangelních skupin: nevidomí, neslyšící a cizinci. Jako za časů Kristových. Vlastně bych zapomněl ještě na jednu lstivou kliku: na ty, kdo si prý doma zapomněli brýle.

Pro mě to byli hrdinové. Nemohu zapomenout na paní Věru Bendovou. Věra od slova věrná. Den co den, večer co večer, v mrazu i za vedra, celých dvacet let přicházela do svatyně, aby se v jejím velebném šeru modlila za obrácení farnosti. Své úvahy končívala okřídleným povzdechem: „Je to marný. Je to marný. Je to marný.“ Každou z těch vět pronesla o trošku hlouběji. Z hlubin volám k tobě, Hospodine! Přesto její činy byly plné naděje.

Omezení této ženy, praktická hluchota, jí nezabránilo ve věcné lásce k Pánu Bohu. Jednou jsem v Dlouhé Loučce oznamoval, že bude mít pohřeb, ve vedlejší vesnici, paní Hubáčková. Jméno zesnulé ještě odhadla, odezíráním z úst, leč to další si domyslela – chybně. Byla tam o hodinu spíše, otevřela farní kostel. Dovlekla máry před hlavní vchod. Dostrkala paškál do středové uličky. Zapálila svíčky a zasedla do lavice. Odmodlila se již pět desátků a nikde ani nohy. Pak vyšla ven vyhlížet pohřební vůz. Postavila se doprostřed cesty a směle hleděla do dáli. Náhle vjížděl do zatáčky od kamenného mostu neznámý mikrobus. Paní Bendové svitla naděje, že nakonec z celého funusu nesejde. Rozkročila se v černých šatech a pohyby rukou naváděla řidiče. Stála tam nebojácně jako Ifigenie a vyzývavě jako Jiftáchova dcera zřela do očí neodvratné smrti. „Jen pojď, už na tebe čekám.“ Jenže auto odbočilo na farní dvůr. Byla to paní Soňa Šlosarová, která vedla pro děti rukodělný kroužek. Zdrcená se vrátila do chrámu, paškál odstrkala, s námahou svíčky uhasila, odvlekla máry, zamkla a odebrala se na faru za paní Soňou. „Co je tohle za funus?“ položila řečnickou otázku. „Nebožka nikde, pozůstalí nikde, ani pan farář nikde.“

Langendorf vyhnáním německého obyvatelstva spíše utrpěl. Když se dnes rodáci vracejí, žasnou, kolik nádherných lesů a zeleně je všude okolo. Za jejich dětství to byla samá políčka a sem tam nějaký ten remízek. V jednom z nich, při cestě na Křivou čili historický Pudelsdorf, se krčí jímavý hřbitůvek: Pod navršenou prstí tam leží kosti vojáků, stovek vojáků. Fronta tudy nikdy neprocházela, zaplať Pán Bůh, leč po napoleonských bitvách byl v horním zámku zřízen lazaret. V otřesných poměrech tu následkem tyfu hynuli především carští bojovníci.

Velmistr Evžen z domu Habsburského věděl o válkách své: Rekrut, na kterékoli straně, musí poslouchat, a proto si zaslouží, aby byl čestně pochován. Na místě masového hrobu nechal vztyčit pravoslavný kříž s nápisem v církevní slovanštině: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“ (Jan 15,13) Snášenlivý arcivévoda povolal z Vídně i ruského kněze, aby hřbitov požehnal a náležitě vykonal panychidu.

Jednoho červnového dne se tam měl, cestou ze Šumperka, zastavit sám honorární konzul Ruské federace. Zápletka jako od Gogola. Mělo jít o prosté položení věnce, bez vojenských poct. (Je pěkné, že Rusové na syny svého národa nezapomínají.)

Vzácného hosta provázel k památníku malý výbor: vedle představitelů místní samosprávy kráčeli zástupci školy i já jako katolický farář. Ve tvářích každého z nás bylo lze vyčíst, že se účastníme historického počinu.

Jeho Excelence se zdravicemi nezdržovala: rovnou prošla skrz kovová vrátka a položila k žulovému trojramennému kříži věnec. Poté uctivě srovnala stuhu. Pak přistoupily tři učitelky a požádaly o slovo. „Rády bychom doprovodily tento slavnostní úkon hudbou.“  Večnaja pamjať to sice nebyla, ale Buraci na Volze. Šťastná volba. Kytara zněla jako zádumčivá, plačtivá balalajka a zpěvačky ohromily libozvučnou ruštinou. Zdálo se, jako by se i nebozí vojáčci přenesli nachviličku domů a letní koruny stromů šuměly při té pietě jako břízky u ruského veletoku. Pěvecké sdružení Přátelé se umělo dotknout srdcí. „Druhá píseň,“ navázala Daniela Mašková, „se odehrává za časů napoleonských válek, což se výborně hodí k této chvíli.“ Konzul, znalý češtiny, naladěn předchozím výstupem, zbystřil. Dámy spustily, z úplně jiného soudku: „Víno na kuráž a pomilovat markytánku, zítra za obzor batalion zamíří.“

Najednou celá ta vybraná společnost začala mít rysy frašky. Nebylo to sice cynické, ale náležitá vážnost se vytratila, jako pára nad hrncem. Slušivé obleky a kněžská sutana náhle vyznívaly jaksi směšně. Kdyby milý návštěvník nebyl Rusem, jistě by se tomuto cimrmanovskému humoru od plic zasmál. Jenže, na tuto situaci nemohl být připraven ani na vyhlášené moskevské akademii pro diplomaty. Věřím, že na ty naše rázovité postavičky nezanevřel. Buď jak buď, velice rychle nasedl do vozu a odjel směrem k Olomouci. A my stáli na tom rozkošném místečku, v lůně přírody, a s uspokojením z dobře provedené práce kynuli Jeho Excelenci.

Nic naplat, Dlouhá Loučka je provinční vesnicí, avšak lidé, kteří v ní žijí, ji oddaně milují a usilují o její povznesení. Odpusťte jim dobře míněné výstřelky. Jejich námaha není marná.

Jednou jsem byl v kině na Hřebejkově Díře u Hanušovic. Znamenitý film: syrovost dialogů, houževnatost postav i jejich tragikomické osudy věrně vystihují úděl tohoto kraje. Úsměvně dojemná je tam úloha starosty, který o úřad nestojí, ale není prostě nikoho, kdo by se ho ujal. Mravenčími krůčky se pokouší něco budovat. Čím více se snaží, tím více se jeho dílo hroutí. Vedle mě seděl muž s obrovským kotlem pražené kukuřice a „extravelkou“ lahví slazeného nápoje. S plnou pusou se halasně řehtal těm ubožákům, jako by to byla povedená groteska. Vysmívat se těmto lidičkám, to dokáže každý trouba; nahlížet do nitra zapadlých vlastenců, to umí jen chápavé srdce.

Když jsem byl roku 2016 přeložen do Zubří, přemohla mě lítost nad tím, že tuto svéráznou dědinu opouštím. Nejsem snad zrádce a nevěrník? Ne, vždyť tvým opravdovým ženichem nejsem já, ale Kristus.

Rád se v myšlenkách do Dlouhé Loučky vracím. Někdy si prohlížím snímky od Jindřicha Štreita. To je přece jeho kraj. Kolikrát sem sestoupil ze Sovince, aby fotil – zanedbaná stavení! Nechtěl vidět úhledná brizolitová průčelí, ale nepořádek na dvorku, kopky písku a především vrásčité stařenky. Zlé jazyky tvrdily, že se baví jejich zaostalostí či chudobou. Z jeho záběrů však vycítíme něco odlišného: uctivou náklonnost k těmto obyčejným obyvatelům. Neposmívá se jim, ale staví je do příznivého světla. Dlouhá Loučka je hodna milování ne proto, že je vyumělkovaná. Láska důvodů nepotřebuje.

Milá vesničko! Jako slepý houslista Mareš opěvuji tvou líbeznost a jako Sibylla ti věstím velkou budoucnost. Po postním odříkání budeš jistě i ty potěšena, má milá: Consolamini, consolamini! (z postní liturgie)