Obřad svátosti smíření IV.

Současný rituál – Ordo paenitentiae (editio typica 1974)

Jak vypadá a co přináší nový obřad svátostného smíření? To existuje nějaký obřad zpovědi? S tímto překvapením jsem se setkal, když jsem začínal působit v jedné farnosti. Musel jsem ocenit, že věřící přicházeli do zpovědnice zbožně, ale nevěděli, že se mají nejprve pokřižovat, že mají vyjádřit lítost nad hříchy, že se koná po rozhřešení krátké díkůvzdání a propuštění. Z celého obřadu tak fakticky zbylo jen vyznání vlastních vin, kněžské ponaučení a rozhřešení. Někdy se zdálo, jako by v popředí jejich zájmu byly hlavně ty hříchy, nikoli smíření. Pro lidi bylo zpočátku nezvyklé, že je kněz přátelsky vítá, že se předčítá úryvek z Bible nebo že se vzkládají obě dlaně na hlavu kajícníka.

Současný obřad pokání se řídí zvláštní liturgickou knihou z roku 1974, cesta k jejímu vydání však byla trnitá.

Přípravné práce

Nové ordo bylo vypracováno z rozhodnutí konstituce druhého vatikánského koncilu o posvátné liturgii začínající slovy Sacrosanctum concilium. Výslovně o něm hovoří jen 72. článek: „Obřad a formule svátosti pokání ať se upraví tak, aby zřetelněji vyjadřovaly povahu a účinek této svátosti.“ („Ritus et formulae Paenitentiae ita recognoscantur, ut naturam et effectum Sacramenti clarius exprimant.“) Pro úplnost uvádím, že původní formulace mluvila pouze o „účinku“ („effectum“), neobsahovala slůvko „povahu“ („naturam“), míněno společenskou a církevní. Tuto změnu si přálo několik církevních otců.[1]

Mezi koncilními otci připomínkujícími tento paragraf se ozvalo i několik hlasů, které nepokládaly za nutné přistupovat k reformě tohoto obřadu. Jiným se zase nelíbila neurčitá formulace tohoto paragrafu. V tomto bodě měli určitě pravdu. Hlasovat o něčem tak abstraktním jednoduše nebylo žádoucí. Redaktoři poskytli dodatečně koncilním otcům tzv. declaratio – vysvětlivku ke všem článkům konstituce[2]; díky ní si můžeme udělat konkrétnější představu i o zamýšlené reformě našeho zkoumaného obřadu:

Měla především obnovit původní formu vzkládání rukou, jež ve svátosti pokání vyjadřuje smíření a znovu nastolenou jednotu (communio) hříšníka s Církví.  Za vzor mělo posloužit vzkládání rukou, které bylo předepsáno v Římském pontifikálem v obřadu smíření odpadlíka, nebo i platný rituál zpovědi v ambroziánském obřadu. Nový rituál by měl obsahovat opravdové vzkládání rukou při absoluční formuli, nejen dosavadní pozvednutí pravice.

Vysvětlivka dále navrhovala, aby se při slovech rozhřešení vynechal obrat „ab omni vinculo excommunicationis“, doslova „od každého pouta exkomunikace“, jakožto přebytečný; neodpovídal již soudobému právu, k sejmutí všech církevních trestů tato slova rozhodně dostačující nebyla. Dávala však smysl v dobách, kdy svátostná formule byla vskutku připuštěním ke svatému přijímání, teprve později začala být chápána jako formule ve vlastním slova smyslu absoluční.

Dá se však konstatovat, že větší diskusi tento článek ale nevzbudil. Každopádně to platí ve srovnání s redakcí jiných paragrafů či pozdější sisyfovskou prací na samotném obřadu pokání v Radě pro obnovu liturgie. Výsledná podoba obřadu, jak ještě uvidíme, víceméně zohlednila oba dva návrhy (vzkládání rukou a reforma rozhřešovací formule), škoda, že souvislost svátosti pokání s eucharistickým přijímáním výslovně nezdůraznila.

Po hlasování nad celou třetí kapitolou přišly ještě další návrhy: Tři Otcové požadovali úplné zrušení 72. článku, což komise neuznala, právě proto, že se již hlasoval nad kapitolou jako celkem. Ostatní věcné návrhy se komise rozhodla do textu nezapracovat, ale přenechala je komisi pokoncilní.[3] Jeden Otec nabádal, aby se v obřadu pokání nezamlžilo nic z povahy svátosti; redaktoři to pokládali za samozřejmé a nepokládali za nutné kvůli tomu znění článku pozměňovat.

Nový obřad musel ovšem také zohlednit další obecnější požadavky liturgické konstituce. Ukážeme si to jen třech vybraných článcích, 27. 31. a 35.:

• SC 27: „Kdykoli obřady svou povahou vyžadují, aby se konaly společně s přítomností a aktivní účastí věřících, je třeba zdůraznit, že takový způsob má přednost – v rámci možnosti – před tím, aby obřady konali jednotlivci jakoby soukromě. (…)“

V tomto bodě však činitelé liturgické reformy nakonec zvolili odlišnou cestu. Všechny svátosti, včetně křtu, dnes mohou být slaveny během mše svaté, s výjimkou svátosti pokání. To ovšem někteří liturgisté pokládají za ústupek[4].

• SC 31: „Při úpravě liturgických knih ať se pečlivě dbá na to, aby rubriky předem počítaly také s tím, co je úkolem věřících.“

To nám dnes přijde úplně běžné, jenže všechny liturgické knihy publikované do roku 1963 byly vnímány jen jako kněžské manuály. Věřící nebyli tolik vnímáni jako účastníci posvátného obřadu, ale jako příjemci svátosti.

• SC 35: „Aby bylo jasně vidět, že v liturgii obřad a slovo těsně spolu souvisí:

1. Ať se při bohoslužebných úkonech čte více z Písma svatého, a to v rozmanitějším a přiléhavějším výběru.
2. Všemi způsoby ať se také klade důraz na katechezi bezprostředně liturgickou. I přímo v obřadech ať se podle potřeby pamatuje na krátké připomínky, které pronese kněz nebo ten, kdo je k té službě oprávněn, ovšem jen ve vhodných chvílích a s použitím předepsaného textu nebo jeho volné obměny.

Na to se v současných obřadech pokání pamatuje.

Redakční práce

A nyní nahlédněme do soukolí tzv. Rady pro obnovu liturgie, která pokoncilní obřady vypracovala.

23. skupina (coetus 23) se zabývala liturgií svátostí s výjimkou mše svaté. Vlastní skupina zkoumající obřad svátostného smíření byla ustanovena 2. prosince 1966.[5] Do předběžných výzkumů se zapojily stovky farností nebo škol z různých světadílů. Čím dál častěji přicházely prosby, aby se v novém obřadu upustilo od mechaničnosti a formálnosti a aby se více zdůraznilo, že hřích a smíření mají také svůj společenský rozměr.[6]

Diskuse se soustředila především okolo samotné svátostné formule: mělo se rozhodnout zda zachovat tu dosavadní indikativní, anebo se vrátit k té starobylejší deprekativní. Dokonce se dlouho přemýšlelo i nad tím, jestli by nebylo vhodné umožnit několik paralelních absolučních formulí, využitelných podle konkrétních případů, potřeb a podle uvážení samotného zpovědníka.

Svátostná formule byla schválena už 29. dubna 1968: „In nomine Domini nostri Iesu Christi et in virtute Spiritus Sancti ego te absolvo a peccatis tuis et in Ecclesiae pacem plene te restituo.“ – volněji přeloženo „Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista a v síle Ducha svatého, já ti uděluji odpuštění tvých hříchů a plně tě znovu začleňuji do společenství s církví“[7]

Rozprava nad více formulemi však pokračovala: biskupské konference spíše doporučovaly větší výběr, jiní v tom viděli ohrožení jednoty a uvádění věřících do zmatku; z téhož důvodu se bránili přací formě absoluce. Nakonec převládlo mínění, že je vhodné více formulí umožnit. Byly schváleny dvě: „Náš Pán Ježíš Kristus, který se za nás Otci obětoval, který svěřil své Církvi moc odpouštět hříchy, on sám ať ti udělí odpuštění tvých hříchů milostí Ducha svatého a skrze mou službu a znovu tě začlení do plného společenství s církví. On žije a kraluje…“[8]

Druhá zní takto: „Náš Pán Ježíš Kristus, který smířil svět s Otcem svým utrpením a vzkříšením, ať odpustí tvé hříchy milostí Ducha svatého a skrze mou službu a začlení tě do plného života Církve. Jenž žije a kraluje…“[9]

Kongregace pro nauku víry však z celého připraveného materiálu dala dovolení jen Všeobecným pokynům a pro obřad individuální zpovědi. Část, která se zabývala rozhřešením s všeobecným vyznáním hříchů, měla být přepracovaná podle stanovených pokynů: smí být pouze jedna povinná forma svátosti, biskupské konference mohou pouze doplnit něco, co odpovídá mentalitě různých národů.

Musí se dodržet pravidlo, že rozhřešení nad kajícníkem pronáší tentýž kněz, který jej zpovídal.

16. června 1972 vydává Kongregace pro nauku víry Normy, které se týkají společného rozhřešení.[10]

V létě 1972 začala pracovat nová studijní skupina, která měla zohlednit při uskutečňování nových směrnic pozitivní prvky dosavadního schématu a odpovědět na nové potřeby.

Návrh nových Všeobecných pokynů a samotného obřadu byl odeslán různým složkám Římské kurie i samotnému Svatému otci. Koordinace mnoha zúčastněných stran byla opravdu složitá a poměrně dlouhá. Možná i proto nepůsobí výsledný obřad v určitých místech organicky a je jakýmsi kompromisem mezi různými stanovisky. Lze to vysledovat například ve Všeobecných pokynech, které tvoří nedílnou součást nového obřadu: Body těžící z Bible jsou poněkud zatíženy scholastickou teologií. Také výraz „smíření“ (reconciliatio) je omezen co nejvíce, aby byl posílen individuální ráz pokání. Znova byla potvrzena role zpovědníka jakožto soudce. I když někteří liturgisté s výsledným vyzněním obřadu nejsou spokojeni, je třeba jej dodržovat jako jasnou vůli Církve. Od zpovědníka církev v pokoncilní době stále očekává, aby zastával úřad kvalifikovaného soudce.

Papež zdůrazňoval především, aby kající formule vyjadřovaly lítost. Schéma navrhovalo namísto kající formule Otčenáš, což Státní sekretariát odmítl. Mělo se hledat v evangeliích, žalmech, u církevních Otců (sv. Ambrože), případně měly být využit první čtyři Oremus starobylých litanií ke všem svatým. Dá se říci, že se s těmito návrhy papež ztotožnil. Tím se vysvětluje, proč se v konečném obřadu individuální zpovědi Paternoster nakonec neobjevil; dodejme, že v případě společného slavení svátosti smíření s individuální zpovědi a rozhřešením i v případě generálního rozhřešení bez předcházející svaté zpovědi má Otčenáš své pevné místo.

Annibale Bugnini, tajemník Rady pro obnovu liturgie, tvrdí, že panovala obava, aby společné slavení této svátosti nepřevládlo nad slavením individuálním.[11]

Kongregace pro bohoslužba chtěla slovy Mons. Bugniniho zmírnit tridentský požadavek „vyznání (accusare) všech jednotlivých těžkých hříchů, a to z Boží vůle“[12]. Měla se spíše zdůrazňovat nutnost celistvého vyznání (accusa integrale), aniž by se to přímo vyvozovalo z výslovné Boží vůle.

Kongregace pro bohoslužbu dále navrhovala, aby se indikativní část absoluční formule „Et ego te absolvo“ – „Já tě rozhřešuji“ nahradila jiným uvozením „et ideo“. Tento návrh vycházel z teologie svátosti: Bůh Otec působí prostřednictvím Ježíše Krista, který jedná ve své církvi. V klasickém textu se však nápadně rozlišuje mezi dvěma odpouštějícími subjekty: Deus et ego, Bůh a já, tedy zpovědník. Podstatná slova rozhřešení jsou jaksi vytržena z kontextu absoluční formule.

Žádný z těchto návrhů Kongregace pro nauku víry nepodpořila. Postavila se také proti začlenění schémat kajících bohoslužeb do Ordo paenitentiae, aby prý nedocházelo u věřících k nedorozuměním. Papež však rozhodně podporoval, aby se návrhy kajících bohoslužeb vytvořily, aby se jich dalo užívat pro různé kategorie věřících (děti, dělníci) a v různých dobách církevního roku, přinejmenším v blízkosti Velikonoc.

Svatý Otec nepokládal za nutné, aby před každou zpovědí konal zpovědník znamení kříže spolu s kajícníkem. Ve výsledném obřadu jde tedy jen o možnost, nikoli povinnost. Ve Všeobecných pokynech se kajícníkům navrhovalo zpytovat svědomí podle osmera blahoslavenství[13], což Svatý Otec nepokládal za přiměřené u prostých věřících. Proto byla tato poznámka z pracovního textu odstraněna. Papeži se původně nelíbilo, že při individuální zpovědi je četba Písma svatého pouze ad libitum, nakonec však akceptoval vysvětlení. Na přání Pavla VI. se také vypracovalo zpytování svědomí formou otázek. Také byl na papežovo přání sestaven úkon kajícnosti (italsky atto di dolore) lidový, výstižný a přesný, dnes je oboje třetím dodatkem liturgické knihy[14].

Teprve 2. prosince 1973 mohla Kongregace pro bohoslužbu Obřady pokání – Ordo Paenitentiae publikovat.

Členění Obřadů pokání z roku 1974

Už svým samotným názvem se odlišuje od dosavadního potridentského rituálu. Jeho příslušná kapitola je totiž nadepsána De sacramento confessionis – O svátosti zpovědi. Hned z prvních slov zjišťujeme, že obsah nové liturgické knihy bude mnohem širší. Nezabývá se jen samotným slavením svátosti, jak tomu bylo v předchozím Rituálu, ale v jistém smyslu popisuje pokání obecně, jakožto trvalý rozměr života Církve i jednotlivého křesťana. Krom důležitých všeobecných pokynů a tří podob svátostného smíření tu najdeme také antologii biblických textů kroužících okolo pokání a smíření, zpovědní zrcadlo a dokonce i několik návrhů kajících bohoslužeb. Kající bohoslužby mohou být opravdu užitečné při formování svědomí u dětí a dospívajících; také se dají uplatnit při přípravě více katechumenů na křest. V praxi se ani s jedním ani s druhým v našich pastoračních podmínkách nesetkáváme. Jako obřady vyloženě nesvátostné jsou zařazeny mezi doplňky liturgické knihy.

Hovoří-li se v Ordo paenitentiae o svátostném jednání, upřednostňuje se výraz smíření (reconciliatio). Tím se ostatně navazuje i na starobylý Gelasiův sakramentář nebo i tridentský koncil[15].

Samotným pořadím kapitol dává zákonodárce najevo, že přednostní místo stále zaujímá liturgie pro jednoho kajícníka (první kapitola). 40 let po vydání naší bohoslužebného knihy lze říci, že tento typ svátostného smíření naprosto v pastorační praxi převažuje. Nic na tomto trendu nezměnily ani výzvy posledního mimořádného svatého roku. Bezvýsledné byly i snahy papeže Jana Pavla II., aby se liturgie smíření pro více kajícníků s individuální zpovědí a rozhřešením konala v určitých církevních dobách a při významných pastoračních příležitostech.[16] Vzhledem k tomu, že i v naší zemi tradičně přistupuje ke svaté zpovědi před Vánocemi a Velikonocemi mnoho věřících katolíků, myslím, že by mohly zásahy do zaužívaných zvyklostí řadu kajícníků odradit. Slavení liturgie pro více kajícníků je naprosto běžné a podporované v Neokatechumenátní cestě.[17] Za to, že se tento typ svátostného smíření v církvi obecně neuchytil, bychom ale neměli ukvapeně vinit redaktory tohoto obřadu. Vždyť obřad veřejného pokání se také přetiskoval v Římském pontifikálu až do jeho posledního vydání před liturgickou reformou uskutečněnou z vůle druhého vatikánského koncilu, i když se ho vůbec neužívalo. Je vcelku běžné, že některé rituály se v pastorační praxi neuchytí, jiné se – nečekaně – ujmou a přinesou velké plody.[18] Jestliže platí, že liturgickou kázeň usměrňují biskupové ve spojení s papežem, platí neméně i to, že liturgie je utvářena i konkrétními věřícími. Přitom nemusí jít o neposlušnost, ale organický vývoj, vyjadřující onen těžko pojmenovatelný cit pro víru – sensus fidelium.

[1] Např. generální představený francouzských benediktinů Jean Prou. Biskup z Kansasu Charles H. Helmsing požadoval: „Affirmatio de natura sociali Sacramenti Paenitentiae desideratur. Paenitentia sicut sacramentum reconciliationis cum Ecclesia clarius ostendatur.“

[2] „Inter ritus recognoscendos, praecipuus videtur impositio manus, quae secundum S. Cyprianum (S. Cyprianus, epištola 16,2 et passim), signum erat reconciliationis et communionis cum Ecclesia in paenitentiae restitutae, quae necessaria erat, quia per peccatum vinculum vivum cum Ecclesia destructum erat. Significabat recopnciliationem per Spiritum Sanctum, sicut hucusque retinet Pontificale romanum in ritu reconciliationis apostatae (Pontificale romanum, pars III. Ordo ad reconciliandum apostatam, schismaticum vel haereticum. Continet manus impositionem cum invocatione septiformis Spiritus Sancti). Imposotio manus praescribitur quidem a Rituali, sed forma alterata: «Deinde dextera versus paenitentem elevata, dicit…», dum Rituale ambrosianum adhuc clare dicit: «manu dextera super caput paenitentis elevata et extenta…». Instauretur proinde dispositio Ritualis, ita ut cognoscatur ritum esse impositionem manus, etiamsi sine contacto physico.

Inter alia, sunt recognoscenda verba «ab omni vinculo excommunicationis»: sensu enim canonistico explicata, pro absolutione a censuris sufficientia non reputantur, ceterum free semper sunt superflua. Primitus erant quidem formula sacramentalis, qua paenitens «communioni» Corporis Christi restituebatar; ideo vere absolvebatur (srov. J. A. Jungmann, Die lateinischen Bussriten, Innsbruck 1932, p. 257).“

[3] Jeden Otec navrhoval doplnit na závěr: „Ita tamen ut difficilior non fiat accessio ad Sacramentum“; jiný „secundum probatam doctrinam“. Další Otec chtěl, aby se slova „ut naturam et effectum Sacramenti…“ úplně nahradila novou formulací „simpliciores reddantur, demptis iis quae superflua sunt vel ad paenitentiam praesentem non pertinent, et ea sola quae theologice certa sint“.

[4] Např. A. Nocent.

[5] Zpravodajem (relator) byl J. Lécuyer, sekretářem F. Heggen, od roku 1967 F. Nikolasch; členy byli Z. Alszeghy, P. Amciauc, C. Floristán, A. Kirchgässner, L. Ligier, K. Rahner, C. Vogel. V druhé fázi je vystřídali tito mužové: jako zpravodaj P. Jounel, sekretář F. Sottocornola; členy A. Gracia, P. Visentin, H. Meyer, K. Donovan a G. Pasqualetti.

[6] „Per una pratica meno meccanica e formale, mettendo in evidenza l’aspetto sociale e comunitario del peccato e della rinconciliazione.” A. Bugnini, La riforma liturgica (1948-1975). Nuova edizione riveduta e arricchita di note e di supplementi per una lettura analitica, Centro liturgico Vincenziano-Edizioni liturgiche, Roma ²1997, 644.

[7] „Nel nome di nostro Signore Gesù Cristo e in virtù dello Spirito Santo, io ti assolvo dai tuoi peccati e ti restituisco pienamente nella pax ecclesiae.“

[8] „Nostro Signore Gesù Cristo, che si è immolato per noi al Padre, che ha conferito alla sua Chiesa la potestà di rimettere i peccati, egli stesso ti assolva dai tuoi peccati per la grazia dello Spirito Santo e per il mio ministero e ti restituisca nella perfetta pax ecclesiae. Egli, che vive e regna…“

[9] „Nostro Signore Gesù Cristo, che ha riconciliato il mondo al Padre per la sua passione e risurrezione, rimetta i tuoi peccati per la grazia dello Spirito Santo e per il mio ministero, e ti restituisca nella piena vita della Chiesa. Che vive e regna…“

[10] SACRA CONGREGATIO PRO DOCTRINA FIDEI, «Normae pastorales circa absolutionem sacramentalem generali modo impertiendam», AAS 65 (1972) 510-514.

[11] „In genere, vi era la viva preoccupazione di salvare la confessione individuale e la sua preminenza rispetto a quella comunitaria.“ (A. Bugnini, La riforma liturgica (1948-1975). Nuova edizione riveduta e arricchita di note e di supplementi per una lettura analitica, Centro liturgico Vincenziano-Edizioni liturgiche, Roma ²1997, str. 652)

[12] Všeobecné pokyny č. 7.

[13] Všeobecné pokyny č. 15.

[14] Zařazení mezi Dodatky bylo na přání Kongregace pro nauku víry. Opět zde hrála roli obava o to, aby se nesměšovaly obřady vysloveně svátostné s těmi nesvátostnými. Další důvod byl ten, že se na úkon kajícnosti a zpytování svědomí odvolávají nejen jednotlivý typy slavení svátosti smíření, ale i kající bohoslužby.

[15] „Ordo ad reconciliandum paenitentem“

[16] „Druhý způsob udílení svátosti celkem pro svou společenskou povahu a charakter, jímž se vyznačuje, zdůrazňuje některé velmi důležité aspekty: slovo Boží společně slyšené má ve srovnání s privátním čtením Písma zvláštní účinnost a lépe vystihuje církevní povahu obrácení a smíření. Tento způsob se ukazuje více vhodný pro různá období církevního roku a tehdy, když se spojuje s událostmi zvláštního pastoračního významu.“ (Jan Pavel II., Postsynodní apoštolská adhortace o smíření a pokání v dnešním poslání církve Reconciliatio et paenitentia, 2. prosince 1984, č. 32, Zvon, Praha 1996, 82.)

[17] “L’annuncio del kerigma che chiama a conversione: la buona notizia della morte e della risurrezione di Nostro Signore Gesù Cristo; «infatti… è piaciuto a Dio di salvare coloro che credono mediante la stoltezza del kerigma» (1Kor 1,21). Questa «parola di salvezza» chiama alla conversione e alla fede, invita a riconoscersi peccatori, ad accogliere il perdono e l’amore gratuito di Dio e a mettersi in cammino verso la propria trasformazione in cristo, per la potenza dello Spirito. La conversione è sigillata dalla celebrazione della penitenza, secondo il rito della riconciliazione di più penitenti, con confessione e assoluzione individuale. Qiesto sacramento, celebrato periodicamente, sosterrà il cammino di conversione dei singoli a della comunità.” (Il cammino Neocatecumenale. Statuto. Approvazione definitiva. Art. 9, Centro Neocatecumenale di Roma, Roma 2008, 30-31.)

[18] Na jedné straně uveďme typickou edici benedikcionálu, která nesporně představuje opravdové obohacení oproti dosavadní kapitoly Římského rituálu De benedictionibus. Přesto se jej v jeho národních vydáních užívá jen omezeně. V knize nových Svatebních obřadů najdeme např. důmyslný obřad zásnub, který je však prakticky nevyužíván.