Modlitba na školním výletě

Chceš se přiučit modlitbě? Sleduj pozorně jiné věřící. V mé paměti utkvěli, kupodivu, pouze čtyři. Ty nejdůležitější si nechám nakonec.

Modlitba babiččina. Téměř vždy, když jsem zavítal do toho jejího chudého domku z kotovic, zastihl jsem ji vkleče, s tím potrhaným a znovu opravovaným růžencem. Ponořená do modlitby byla tak hezká. Jistě při ní myslela i na mě. Se stejnou láskou, s níž se hroužila do svatého rozjímání, také povstávala, aby uvítala svého vnoučka.

Hluboce se mi vrylo do srdce modlení jedné šlachovité stařenky. Jmenovala se Helena Mastešová. Pocházela ze Žítkové, ze zapomenutého koutu našeho moravsko-slovenského pomezí. Přímo ztělesňovala odolnost a nezdolnost kopanického lidu: Nic ji v životě nezlomilo. Baběnka svižného kroku s brýlkami jako popelníky. Uměla si užívat prostých radostí, k nimž u Kopaničářů vždy patřila slivovica. Její největší láskou byl Bůh. O něho se opřela.

Z jejího záhorovického domečku na horním konci to byla do farního kostela „štreka“. Navzdory tomu tam byla vždycky první. Pan farář jí i svěřil klíče od chrámu. Svou česko-slovenskou hatmatilkou pak vedla modlitbu svatého růžence. Leckomu se její dynamické předříkávání nepozdávalo, leckomu přišlo nedůstojné, jelikož připomínalo vyvolávání na tržišti: „Zdrávas, Mária, milosti plná, Pán s tebou.“ – „Déset korun za zelí, dvacet za jabka!“ Tomu jejímu „rečnování“ sice nebylo skoro rozumět, ale vycházelo ze srdce. Jistá pobožná farnice jí domlouvala: „Tetino, proč to tak drmolíte?“ Paní Mastešová odpověděla pohotově: „Keď sa modlím, tak sa modlím; keď pijem, tak pijem.“  Aliis verbis: „Modli sa naplno!“

Konečně velké finále. Píše se červen 1993? Prima B jede na školní výlet do našich překrásných Bílých Karpat, na Velký Lopeník, řečený Lopata, poblíž Rasové. Na jednom pokoji s linoleem, vybaveném ještě v duchu ROH, rozložíme svůj vigvam opět my, tři kamarádi.

„Jak to ale uděláme s večerní modlitbou?“ dumá Lukáš s Milanem. Dnes mě napadá, že by se mohli v těch třinácti letech nakrásně stydět a toto večerní říkání raději pominout. Vždyť není vhodné vystavovat tak svaté věci posměchu nepoučených.

Oba si svorně klekli k posteli a v nepříjemně pronikavém světle zářivek se dali do svého modlení. Já jsem ležel, sledoval a ani nedýchal. Bylo to krásné, přitažlivé, čisté. Modlili se naučenými slovy, avšak upřímně, z duše. Obdivoval jsem, jaké ušlechtilé návyky mají ze svých rodin. I já bych se rád přidal. Zakoušel jsem úplně stejný zážitek jako apoštolové přihlížející Ježíšově modlitbě. „Mistře, nauč nás modlit se!“ (Lk 11,1)

Poprvé jsem viděl chlapy, jak se modlí. Bylo to jiné než u babičky. Tady si kolena odírali kluci jako já. Když se muži modlí, pokořují se před svým Pánem. Chlapisko na kolenou, to je ohromná výpověď. To má opravdu váhu.

Vida, školní výlety nebyly jen příležitostí zahrát si „flašku“, což jsem si také vyzkoušel, a pochutnat si na Zlatých oplatcích od Opavie, zahrát si šachy a recitovat holkám přihlouplé básničky. Milan a Lukáš mi dali pochopit, jak upřímnou mají víru. A za to jim děkuji.