Mnišská hora Athos Ročník 2021/2

Letošní žáčci ze třetí třídy jsou nezvykle pozorní a vnímaví. Chtějí všechno vědět a já z nich mám radost. Učitelskou krizi jsem zdárně překonal. Dokonce se na ně i těšívám.

Každý z nich je něčím jedinečný. Kupříkladu Frantík, ten by se hodil do nějakého reklamního katalogu s dětským oblečením. Má světlé vlásky a jemné rtíky. Je hezounký jak obrázek. Rád sedává s holčičkou Ladou.

Vzpomínám si na jeden výlet. To byl ještě druhák. Mezi holkami byl v jednom živlu. Pištěl, když ony pištěly. Culil se, když se culily ony. Upravoval si čupřinu ve stejných okamžicích jako kámošky. Jó, to vše je ale minulost. Teď je z něho vééélký kluk.

Blíží se květen. Musím si s dětmi promluvit o Panně Marii. Dnes jsem si do výuky přinesl pěknou ikonku přivezenou z řecké Ouranopole. Znázorňuje Hodigitrii rozprostírající svůj objemný byzantský plášť nad celou mnišskou republikou a nad zástupem jeho obyvatel. Dětem se obrázek líbí. Hýří barvičkami a připomíná jim kreslený příběh. „Co je na tom výjevu divného, kamarádi? Podívejte se pořádně. Nu, ano jsou tam namalováni samí muži.“ „Fakt že jo!“ Mručí podiveně. „Na tomto poloostrově totiž žijí pouze mniši z mnoha zemí.“ Pak jim vysvětluji důvod tohoto zvláštního pravidla: „A noha ženy sem nesmí vkročit, krom té jediné, Matky Boží. Ona je vládkyní tohoto území“

Vtom vykřikne sladký Frantík: „To jsou jako gayové?“

„Ga-yo-vé?“ opakuji si v srdci. V jeho věku jsem takové slovo neznal. Děti na uvedenou „hlášku“ nehnuly ani brvou.

„Nakonec, co by se stalo tak hrozného,“ dumám dál, „kdyby na Athosu byli gayové? Když jím neotřásli Turci, neotřesou jím ani oni.“

No, kdyby tento půvabný chlapeček jednou vyrostl a zjistil, že je – gay, poděkuji za to Bohu. Byl by z něj ostatně i správný athoský mnich. Ať tak či onak, stále to bude ten stejný, prostořeký Frantík, kterého máme rádi. Třeba mu jednou tuto jeho větu připomenu.