Misijní neděle

Slavíme s celou církví misijní neděli. Tímto předmětem se právě zabývá ve Vatikánu i mimořádná synoda o Amazonii. Hledají se mimojiné cesty, jak zajistit křesťanským společenstvím žijícím na rozlehlém území svátostnou péči. Přemýšlí se nad tím, jak jednoduše vyřešit nedostatek kněžstva.

„Naše víra, víra křesťanů, je zakořeněna ve křtu, nikoli v kněžském svěcení.“ Říká jeden uruguayský salesián jménem Martin Lasarto a pokračuje, „Někdy mám pocit, že převládla vůle klerikalizovat laikát. Potřebujeme však především církev pokřtěných, kteří jsou aktivními učedníky a misionáři. V různých částech Amazonie lze mít dojem, že se tu sakramentalizuje (posvátostňuje), ale neevangelizuje, že se smíchala voda s octem, nikoli voda s vínem.“

Tento duchovní otec vlastně říká: Budou-li živé křesťanské obce, mohou vzkvétat i bez trvalé přítomnosti kněžstva. Ba co víc, pozvolna se z tohoto podhoubí duchovní povolání budou objevovat.

„Církev v Koreji se zrodila z evangelizace laiků. Laik Yi Seung-hun, pokřtěný v Číně, šířil katolickou církev v zemi: sám křtil. Po dobu 51 let od svého založení (1784–1835) byla korejská církev evangelizována laiky, s nahodilou přítomností nějakého toho kněze. Tato katolická komunita navzdory strašlivému pronásledování enormě vzkvétala, a to díky protagonismu pokřtěných.

Církev v Japonsku, založená sv. Františkem Xaverským (1549), se závratně rozrůstá. Přicházejí pronásledování, misionáři jsou vyhnáni a poslední kněz je umučen roku 1644. Až po více než 200 letech se vrátí kněží (francouzští misionáři) a naleznou tu ještě živou církev, kterou tvořili Kakure Kirishitan (skrytí křesťané). V křesťanských komunitách byly různé služby: předsedající, katecheté, křtitelé. Pozoruhodná je rada, kterou křesťané uchovali až do příchodu nových kněží v 19. století: až se církev do Japonska vrátí, poznáte to podle těchto tří znamení: ´kněží budou celibátníci, budou mít sochu Panny Marie a budou poslouchat papeže v Římě´.

„Postoupím k něčemu osobnějšímu,“ rozvíjí své úvahy náš salesián, „Když v roce 2002 skončila občanská válka, mohl jsem navštívit křesťanské komunity, které už 30 let neměly eucharistii a neviděly kněze, a přece zůstaly pevné ve víře. Byly to komunity dynamické, vedené „katechetou“ (to je v Africe zcela zásadní služba) a dalšími služebníky: evangelizátory, animátory modlitby, pastorace žen, služby nejchudším. Církev živá a laická, za nepřítomnosti kněží.

Kladné příklady nechybějí ani v Latinské Americe. Třeba mezi Kekchí ve střední Guatemale (Verapaz), kde mají laičtí služebníci – i při absenci kněží – komunity živé, bohaté na služby, liturgii, katechetické programy, misie; komunity, do nichž dokázaly skupiny evangelíků proniknout jen neparně. Přestože se tu nedostává kněží pro všechny komunity, je to místní církev bohatá na domorodá povolání a byly v ní dokonce založeny ženské a mužské kongregace čistě místního původu.“

Otec Lasarto nakonec poukazuje také na cestu, která se v misijním snažení neosvědčila:

Církev se v některých oblastech (Amazonie, vlastní poznámka) proměnila ve velkého poskytovatele služeb (zdravotnických, výchovných, propagačních, advocacy…), ale jen velmi málo v matku víry. (…)

Křesťanská komunita, v níž nevznikají kněžská a řeholní povolání, je komunita nakažená nějakým duchovním onemocněním. Můžeme světit viri probati nebo dělat i jiné věci, ale základní problémy zůstanou: evangelizace bez evangelia, křesťanství bez Krista, spiritualita bez Ducha Svatého.

Bohatý katechumenát. Zkušenost některých částí světa a Amazonie dokázala účinnost katechumenátu coby místa vtělení víry do bohatství vlastní kulturní tradice. Pokud jenom sakramentalizujeme [posvátostňujeme] a neevangelizujeme, pak se víra v životě věřícího změní v povrchní nátěr, který nevede ke konverzi, neproniká a neproměňuje existenci. Cestou autentické obnovy je proces trpělivý, komunitní, doprovázený vírou. Je to cesta pomalá, nehlučná, ale plodná a s dlouhodobým účinkem.

Co to všechno znamená pro naše farní společenství v Zubří a ve Vidči? Namísto neplodného vzdychání nad propadajícími se statistickými ukazateli a namísto nadměrného zdůrazňování kněžského poslání žijme ve svých rodinách poctivý duchovní život, zakořeňujme ve ctnostech. Rozsévejme Boží slovo okolo sebe bez nemístného přemýšlení, jaký to bude mít užitek. To je logika rozsévače, to je logika evangelní. Vyzařujme ze své podstaty. Žijme tak, abychom byli tázáni. A Bůh, dobrý hospodář, dopřeje své církvi – tajemnému tělu Kristovu požehnání.