Maštal

K výsadám nepomucenských bohoslovců patřilo i to, že dvakrát za dobu svých studií směli pozvat rodinné příslušníky na návštěvu do Říma. Moji rodiče se na tuto výpravu těšili. S čím ale nikdo z nich rozhodně nepočítal, bylo ustavičné chození. Maminka měla navíc zborcenou klenbu, takže jí velice vadilo, že prý „chodníky nejsou položeny rovně“.

Ó ano, dvěma úskalím musí čelit návštěvník Věčného města: neposlušným nohám a římskému syndromu. O tom druhém jste ještě neslyšeli? Projevuje se horečkami, malátností, depresí a bolením hlavy. Milovník památek měl sice dobrou vůli, ale teď je naprosto přehlcen vjemy, a přitom procházka teprve začala. Stává se z něho tělo bez duše, bloumající odevzdaně po sálajících ulicích. Koukni ještě do tohoto kostela: Uvidíš tam sedícího Mojžíše od Michelangela. – Jen ať si čapí, to schodiště mě už nedonutíš vyšlapat. Chci jen, aby tomu všemu bylo konec.

Jednoho dne nás čekala cesta po stopách svatého apoštola Pavla. Patriarchální bazilika jemu zasvěcená je strhujícím zážitkem z prostoru. Většina osob oněmí při vstupu dovnitř. Některé nečekaně zjihnou a rozpláčou se. I když je toto místo prázdné, cítíte přítomnost nevypověditelného Boha.

Rodičům by bývalo bohatě stačilo zde déle posedět a volným krokem se vrátit k zastávce metra B. Jenže o několik bloků odtud byl apoštol národů sťat a bylo by hloupé tam nedojít. Snad bolavým chodidlům uleví, alespoň trošku, nějaký linkový autobus.

ATAC – římská dopravní společnost. Slyšíte, jak to zní? Atak, přesně to sedí. Jako když gladiátor na vás důmyslně zaútočí.

Doprava v Římě je záležitostí intuice. Ovšem i obyčejné živočišné pudy přijdou ke slovu: Není radno se rozmýšlet. Je lepší lovit bez váhání a nasedat do čehokoli. Kdo otálí nebo je málo pohyblivý, jako naše maminka, má smůlu. Upláchne mu naděje, jako holoubek na střeše, na ušetření dolních končetin.

Mozek, výkonnější než meteorologický počítač v pražských Komořanech, na římských silnicích stále řeší ty nejsložitější matice, o mnoha neznámých; je zcela zaměstnán hledáním těch nejroztodivnějších kombinací, které by pomohly uondanému smrtelníkovi přiblížit se k cíli, tam, tam někde za obzorem.

Jízdní řády, ty nejsou, holečkové, opatřeny časy odjezdů, ale pouhým seznamem zastávek. Je to podobné jako se životem. Vlastně víme jen to, kdy jsme se narodili a kde budeme zastavovat; kdy dojedeme, je věcí hluboce tajemnou, ukrytou v mysli Boží Prozřetelnosti.

Pokud jste už ve voze, je třeba se důvěrně seznámit s celou trasou, abyste mohli ve správný, neopakovatelný okamžik (biblický kairos) stisknutím červeného tlačítka oznámit, že hodláte vystupovat. Nejistí Japonci raději spouštějí signalizační zařízení, k nelibosti řidičově, před každou zastávkou, aby neminuli.

Proklaté čekání na římských nástupištích. Především během dopravní špičky a v zimním čase dokonalé pokání. Vlhko vám zalézá do bot, i když užíváte high-tech impregnaci. Lenochu, nechceš-li se nachladit, zvedni rychle zadek a raději šlapej, bude to jistější! A pak se jen chlapácky povzbuzujete písněmi od Divokého Billa: „Brácho, vstávej, ty líná kůže, ještě můžem.“ Při lepší náladě si notujete s Pavlem Bobkem: „Veď mě dál, cesto má. Tam, kde končíš, chtěl bych dojít, veď mě dál, cesto má!“

Někdy z konečné vyjíždějí současně i dva autobusy. Jeden se naplní k prasknutí a druhý zůstává prázdný. A tak na svou vysněnou linku můžete čekat marně, třeba i do soudného dne. A to je další cenné, přímo náboženské ponaučení: Poutník na této zemi nesmí své dny či spíše hodiny promarnit. Lidský život nejsou přesýpací hodiny, u kterých není zřejmé, co je strop a dno. Artefakt, který podle libosti otočíte „hore nohama“.

Při pohledu na tamější provoz ožívají starodávné báje, vyvrácené přírodovědné teorie i úzkosti dávných mořeplavců. Lidský rozum totiž zůstává stát nad tím, že v určitých dobách jezdí vysněná čísla právě a jenom v opačném směru, než potřebujete vy. Jedou, jedou a mizí kdesi daleko, propadajíce se do propastných tůní, jež zejí na okraji zemské desky.

Některé římské linky bývají stále přeplněny cestujícími. To jsou ty nejcennější. Chceš-li dospět do nebe, kde je, to se rozumí, dokonalá dopravní obslužnost, musíš strpět, napěchované vozy. Co nic nestojí, za nic nestojí. Do nebe vede cesta trnitá.

Takto si představuji cestování v Mexico City, anebo indických velkoměstech. Bývá to ideální čas k modlitbě svatého růžence. Díky ní si okolo sebe vytvoříte stan intimity. Nevnímáte napravo nalevo.

V sychravém období jsem jezdíval, ve svém teplém kabátě, zaplavat si do bazénu otců salesiánů, který se nacházel daleko od městského středu, tam, kde vedla prokonzulární cesta Via Prenestina.

„Zdrávas, Maria, milostiplná, Pán s tebou…“ No sláva, Porta Maggiore, přestupní uzel! Ženu se ven ze soupravy a za zvuku klaksonů chvatně mířím ke svému přípoji, pokračuje v tiché recitaci: „Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého.“

Z hluku velkoměsta najednou zaznělo jakési sténání: „Aiuto, aiuto, fermati, fermati! Pomoc, pomoc! Zastav se!“ Připomínalo mi to rozhodující okamžik Augustinova obrácení. Seděl na zahradě a najednou se ozval, odněkud, naléhavý hlas: „Tolle, lege, tolle, lege!“ Dal si říci, vzal Písmo a četl. Tohle ale nebylo vnuknutí z výšin. Ne, spíše to přicházelo někde od země. Sklopil jsem tedy oči a hle, jedna nebohá dívka se svými černými kadeřemi zapletla do knoflíku od mého zimníku. Jak se jí to podařilo, nevím dodnes. Smolařka. I když přestupovat nechtěla, musela. Mohla být ráda, že se mnou nejela až na krytý bazén.

Vraťme se k naší pouti. Protože se blížila svatá Siesta, kdy se uzavírají všechny obchody a kostely, usoudil jsem, že bude prozíravější na žádný další autobus déle nečekat, obětovat v kajícím duchu své pohodlí a vydat se k trapistickému opatství Tre fontane pěšmo.

Jdete novodobou výstavbou, po rozpálených chodnících s tajícím asfaltem. Od určité doby se na nohy raději nedívám, abych nebyl nemile zaskočen. Nosíte-li polobotky lacině koupené v tamilských stáncích před Pannou Marií Větší, pak to jistě nebude asfalt, ale roztopená podrážka. Nu což, tak laskavým lidičkám nemůžete nic zazlívat a koupili byste od nich klidně i cyankáli.

Ani větříček nás nepohladil. Tato krátká cesta byla pro maminku tak úmorná, že očekávala na jejím konci přinejmenším Taj Mahal, anebo Angkor Vat. Nakonec jsme vstoupili do zelené stinné oázy posázené eukalypty. Najdete tu tři působivé chrámy: nad místem Pavlovy popravy postavil Giacomo della Porta útulný kostel, ten vzbuzuje u poutníků největší pozornost. Klene se nad třemi prameny, které vytryskly tam, kde uťatá světcova hlava udeřila o zem. Druhé svatyni se neřekne jinak nežli Scala coeli; zde měl při slavení Eucharistie obdržet svatý Bernard – obnovitel vidění nebeského žebříku. Tento chrám stojí nad místem, kde byla zmasakrována celá legie vojáků, protože odmítla zapřít přijatou křesťanskou víru.

Naše první kroky ale mířily k původně cisterciáckému, později trapistickému kostelu zasvěcenému svatému Vincencovi a Anastáziovi. Prostota cisterciáckých staveb je příslovečná. Je postaven z cihel zemité barvy a nejsou zevnitř nijak omítnuty. Kostel nevyniká ničím zvláštním. Je však esencí kostelovitosti. Jen ho prosím, ve vlastním zájmu, neporovnávejte se svým vesnickým kostelíčkem! Nakonec maminka doklopýtala. (Zasloužila by si vavřínový věnec.) Nahlédla do opatského kostela a zhnuseně pronesla památnou větu: „To jsme se tu trmáceli kvůli takové maštali?“

Snad je to celé obrazem lidského života. Jan Ámos Komenský vybízel své současníky, aby co nejvíce cestovali po Evropě, tom labyrintu světa. On sám po svých početných poutích, dobrovolných i vynucených, nakonec dospěl do ráje srdce. I my patrně musíme vidět mnoho, abychom v samém závěru došli – do maštale.