Manželské dvojice

I já patřím k oddaným ctitelům paní režisérky Třeštíkové. Její časosběrné Manželské etudy mě opravdu dostaly. Představují nám lidičky z masa a kostí, jež dobře známe z ulic nebo sousedství.

Kdybych uměl zvednout kameru a měl oči umělce, natočil bych aspoň několik záběrů o manželích Bečičkových ze Vsetína, Vojtkových z Dlouhé Loučky či Machalových z mé rodné vsi.

V letech 2007 až 2009 jsem kaplanoval ve Vsetíně. V první lavici, na epištolní straně, zářil stařičký kantorský pár. Radost na ně pohledět. Pan Bečička vždy jemně pomáhal své choti pohodlně se usadit a býval k ní velice pozorný. Bezdětní, ale jeden druhého činil šťastným. Takto možná vypadal biblický Elkána, když se při pouti schoulil ke své milované ženě řka: „Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi tak ztrápená? Což já pro tebe neznamenám víc než deset synů?“ (srov. 1Sam 1,8) Jen kulisy se proměnily: namísto svatyně v Silo svérázný kostel na Horním Městě.

Po jedné ranní mši jsem se odstrojoval v sakristii. Tu přikráčel krásný Filemon se svou půvabnou Baucis, paní se rděla jako růžička a pán se rozpačitě pustil do hovoru: „Velebný pane, odpusťte, jako duchovní otec byste o nás měl něco vědět.“ Zpozorněl jsem. Nedivte se tomu. Nemáte-li ještě třicet, musíte si zvykat, že ve vás spatřují otce – děti, mládež, ale též vážení, zkušení kmeti.

„Dnes je tomu právě padesát let od toho dne, kdy jsme se poprvé setkali.“ Manželé Bečičkovi byli do sebe zamilovaní, stále a nezvratně, takže ani léta se na tom nijak nepodepsala. Hned se mi vybavil šedovlasý Jan, jak píše evangelium a rozpomíná se na první setkání s Mistrem: „Bylo kolem čtyř hodin odpoledne.“ (srov. J 1,39) Ta hodinka změnila Miláčkův život. Bečičkovi měli svůj letopočet, před první schůzkou a po ní.

Ještě v živé a barvité paměti zůstávají milé tváře manželů Vojtkových z Dlouhé Loučky. U nich jsem si nepřipadal jako farář či otec, ale spíše jako milý syn. Pan Jozef Vojtek pocházel z kopanické Bošáce. Jeho rodina, docela chudá, se po druhé světové válce vydává na Severní Moravu za lepším živobytím. Tam je ale čekala jen krušná námaha.

Paní Vlasta měla kořeny v Konici, proto mluvila příjemně zaobleným hanáckým nářečím. Vyučila se cukrářkou a odpočívat neuměla.

Když se ti dva vzali, stěhují se do jednoho německého domu a mravenčí pílí jej začnou přestavovat. Pro oba byla stěžejní zbožnost. Víra jim však nečinila život pohodlnější. Smůla se jim oběma lepila na paty. Paní Vlasta měla slabé srdce a někdy trávila i celé Vánoce v nemocnici. Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje. Pan Vojtek, ztělesnění Joba, vždy trpěl touto vyšší nespravedlností. Nakonec však zjihnul a prohlásil: „Tady, v té chalupě, se dějí zázraky. Kdybychom neměli víru, dávno bychom to nevydrželi.“ V tomto chmurném světě mu svítila jasná hvězda na obloze, a tou byla Vlasta. Paní Vojtková zářila „jako Slunce ze své podstaty“, jak to nádherně vystihl její prvorozený Pepa. Kvůli této obyčejné – neobyčejné ženě žil a její úmrtí znamenalo neodvratný začátek starcovy agonie. Vydechla v Pepově náručí, vedle svého muže, na zápraží chaloupky, kterou sisyfovsky budovali od veselky.

Pan Vojtek zalezl jako postřelená srna do remízku a tesknil. Kostelu se začal zdaleka vyhýbat. Kdyby to bylo jen trochu možné, rád by se položil vedle své polovičky na dřevěnou hranici. Mrtvý maharádža se svou maharání. Kudy chodil, tudy se přel s Bohem, vyčítal mu, snad se i rouhal. Marně jsem mu domlouval: „Buďte přece rád, že jste s ní mohl zůstat do poslední chvíle a že vám Pán dopřál tolik společných let.“

V jejich pohostinném domečku zaznívaly jedna a tatáž vyprávění. Možná se tomu budete divit, ale nikdy jsem se přitom nenudil. Šlo o příběhy mýtického ražení, podobně jako jiné moudré báje. Stařešinové izraelského národa pravidelně vzpomínali na exodus, Vojtkovi na svůj svatební den.

Novomanželských darů bylo málo. Nikdo tehdy neměl na rozdávání. Nejvzácnější příspěvek jim věnovala babička paní Vlasty. „Děti moje, su chudá ženská, nesu vám jen tento pytlíček fazolí do začátků, abyste nikdy neměly hlad.“ Paní Vojtková se vždy zasnila při těchto slovech a v očích se jí pokaždé zaleskly slzičky: „Důstojný pane, věřte nevěřte, že dodnes nám ty fazole plodí!“

Protiklady, které se přitahovaly. Ona – postavy drobounké. On – žádný střízlík, ale ani hromotluk. I v důchodovém věku zůstával ramenatý a měl krásné bříško, zaoblené jako hora Tábor. Když ti dva špacírovali po vesnici, slušelo jim to. Vedli obyčejný, pracovitý život a z jejich lásky vzešli tři potomci, moji vrstevníci.

Na stáří si dal pan Machala vyměnit jednu z kyčlí. Starostlivý lékař mu kladl na srdce: „Jen se střezte pádu. Celé naše ortopedické snažení by se mohlo rázem zhatit.“ Té zimy se však na chodnících vytvořila pořádná ledovka. Manželé se, jí navzdory, vydali na procházku. Cvičit se musí, i v nehostinných podmínkách. Párové krasobruslení; jakmile se objevili na ledu, zanechali v divácích silný umělecký dojem. Tato dvojice prostě patřila k sobě; nebyl to Ginger a Fred, ale spíše vycepovaný medvěd se svým cvičitelem. Když se tanečníci valili polonézovým krokem od domovních dveří, tajil se nám napětím dech. Soustředěně kladli svá chodidla na ten hlaďounký parket. Špička, pata, špička, a v tu ránu nečekaný break. Pan Machala ležel znakem k zemi a nad ním rozkročena lomila rukama jeho drahá polovička. Pořádně se nahnula, uchopila mužíčka za obě zápěstí a provedla několik klátivých pohybů, jimiž jsou vyhlášeni stěhováci: Hej, rup, hej, rup; pak pořádně zabrala, jako by tahala řepu z pohádky. Muž čile vyskočil na nohy, paní Machalové se však útlé nožky smekly a bác. Vypadalo to jako figura z Hříšného tance. Jenže náš Patrick Swaize ji nezvládnul a letěl vší vahou na tanečnici. Bohu díky, jemu se nic nestalo. Jen paní Machalová měla zlámanou ruku. Manželé, nevystrkujte nos z domu, když se země leskne jako zrcadlo, a už vůbec se nesnažte jeden druhému pomáhat. Vymstí se vám to.

Manželské etudy nemusejí končit ochladnutím, odcizením či rozchodem. Manželům není souzeno, aby vzájemně zprotivili a proměnili v trosky. Jak trefně vystihl tento stav Rudolf Hrušínký s Evou Holubovou v Knoflíkářích: „Nic neřeš, po ničem nepátrej, ty buď rád, že jsi.“ Věřím, že jeden ve druhém může stále spatřovat svou osudovou lásku. „Co spojil Bůh, člověk nerozlučuj!“