Křest dospělého

Ve dvaceti šesti letech jsem začal kaplanovat v Hranicích.

Na místní střediskovou faru zvonívali obejdové z širokého okolí a náš pan děkan se ke každému choval uctivě a bratrsky. Nemálo se podobal dobrému biskupovi z Bídníků.

To zde není můj dům, to je dům Boží. Naše dveře se neptají toho, kdo vchází, jak se jmenuje, ale co ho bolí. Vy trpíte a jste hladový a žíznivý: buďte vítán. A neděkujte mi, neříkejte mi, že vás hostím. Doma je u nás ten, kdo potřebuje přístřeší. Vy, který jdete kolem, jste zde víc doma než já. Všechno, co je zde, je k vašim službám. K čemu potřebuji znát vaše jméno. Jste můj bratr. Hodně jste trpěl?

Pěkně to rozporuplný Victor Hugo vystihl, nemyslíte?

P. Jiří Doležel ovšem toho tolik nenapovídal. Na květnaté řeči si nepotrpěl. Nenechal však žádného z nemajetných návštěvníků bez koruny a beze žvance. I hranická Charita si spokojeně oddychla, že se „těmito případy“ nemusí zabývat. „Jen jděte na faru, tam vám pomohou.“

Jedna z těch prapodivných bytostí měla ohromný sivý plnovous a rozčepýřené vlasy, takže vyhlížela jako lev africký. Ve studených měsících pospávala, – jak široká, tak dlouhá, – v šerém kostele a hrozivě chrápala. Zbožné duše, které tam zavítaly při zdravotní vycházce z teplických lázní, netušily, z kterého pelechu to výstražné vrčení vychází, a tak se raději rychle vypoklonkovaly. Když paní Josefka Avenariusová přicházela k večeru zamknout děkanský chrám, vyzvala vzácného hosta, aby odešel. Jenže pánovi se nechtělo. Bývalá ředitelka Základní školy v Ústí si věděla rady: Povšimla si totiž láhve s pálenkou spočívající u jeho hřívy. Jako úspěšná házenkářka svižně přiskočila a stiskla skleněné hrdlo. Divé zvíře po ní neúspěšně chňaplo, jako vlčák po morkové kosti. Josefka však už pelášila před kostel. Vítězně doběhla až k metě, k soše Panny Marie Neposkvrněné. Tam uložila svou trofej. Obávaný král savany se postavil na zadní a ve sportovním zanícení se hnal na náměstí, jako rozpálený zuberský ogar vstupující do Robe arény. Jeden nejistý trojskok a už třímal svou kořist v pařátech. Paní Josefka mezitím zavřela na dva západy chrám Stětí svatého Jana Křtitele a vítězoslavně odkráčela do svého měšťanského domu v podloubí. Dlužno dodat, že tento zubožený člověk býval před svou pijanskou drahou skutečně vrcholovým sportovcem v cyklistice. Dnes, podle mých zpráv, lev už nežije. Uhynul, důsledkem chlastu.

Jednou vstoupil do zpovědnice muž mého věku. Byl zpustlý. Chtěl vyznat své hříchy, jenže nebyl dosud ani pokřtěn. Pozval jsem jej na faru, kde mi povyprávěl celý krušný život. Přímo cimrmanovská pohádka se špatným koncem. Mohla by se jmenovat: Jak nadějný student skončil pod mostem. Nedělal dobré věci a nechal se k tomu navádět. Když od něj dala ruce pryč i vlastní rodina, zaskočená z jeho patálií, hledal pomoc v zapadlé Bílé Vodě, kde sídlí komunita Krista Velekněze, poslední útočiště takových ztracených existencí. Tam dostal základy křesťanské víry a znovu se učil dennímu řádu a povinnostem. Když jsme se setkali, nalezl dočasné přístřeší v hranické noclehárně Elim, pod záštitou jednoho církevního společenství.

Okamžitě mě zaujal. Měl dětsky nevinné nitro. Nějak nezapadal do škatulky průměrného pobudy. Říkal si o směšně nízké částky a velmi se přitom styděl. Aby si trošinku přivydělal, sázel u jednoho ústeckého lakomce stromečky. Dostával pár vinder od kusu. Bez smlouvy, bez zastání, bez dovolání. Opravdu se odlišoval od ostatních bezdomovců, kteří srdnatě tloukli na naše dveře. Jejich nároky bývaly výrazně větší a někdy dokonce s panem děkanem licitovali, jen aby z něj vymámili co nejpříznivější dar.

Jirkova příprava ke křtu začala. Při výkladu svatého evangelia jsem si nezřídka povšimnul, že v myšlenkách brouzdá jinde. Leč nebyla to roztržitost a už vůbec ne slabomyslnost. On přemýšlel jaksi mimoběžně. Jako by se chvílemi pronikavě zahleděl na nějaký třpytivý démant podél trati. Vlak už byl v jiné stanici, ale Jiří stále zkoumal hlubinu svého objevu. Líbil se mi. Možná podobně se zamlouvali rázovití podivíni Pánu Ježíši: Zacheus, celník Levi, hříšnice s alabastrovou nádobkou…

Vzepřel jsem se jeho osudu. Vlídně se ho ujala paní Jarmila D., které se obecně v Hranicích říkalo „herečka“, protože do své penze byla součástí jihlavského ensemblu. Ta jej nechala, ze známosti, vyšetřit u psychiatra ve Vojenské nemocnici na Hradisku. A vida, kořenem jeho přemetů byla zrádná choroba obecně známá jako schizofrenie.

Paní herečka mu vyjednala invalidní důchod. Díky pravidelnému příjmu se stal nezávislejším. Také se uvolila stát jeho kmotrou a hlavně, mistrovsky, s jemnocitem sehrála obávanou úlohu přímluvkyně u Jirkovy mámy.

„Dobrá matka přece nepřipustí, aby nemocné dítě nechala mrznout na ulici.“ Inscenace měla úspěch: uslzená žena opět pojala nezdárnou ratolest do svého domu.

Když už se blížil den vybraný ke svátosti znovuzrození, narazil Jiří na tuhý matčin odpor. (Dnes už není křest dospělého v katolické církvi čímsi nevídaným. Ještě před patnácti lety tomu bylo docela jinak.)

Stále mi to nešlo do hlavy, ani paní herečce ne: Jeho maminka přece neměla záporný poměr k církvi ani náboženství. Proč se právě teď zpěčuje, když vidí, jak její syn, po těch politováníhodných kotrmelcích, znovu povstává ke slušnému životu?

Paní Jarmila se k ní opět odvážně vypravila, pátrajíc po skrytých pohnutkách. Nakonec vše vyšlo na povrch: „Ale prosím vás, kdo bude takového mamlasa držet na rukou v peřině?“ Dodnes se tomuto nečekanému rozuzlení chechtám.

Miminka v naškrobené bělostné peřince jsou neodolatelná. Jistě by to slušelo i jemu, ale najděte takového siláka, který by ho zvednul. Možná by to zvládnul cvičený kulturista v poloze banch-press.  Za jeho hlavou by však musel vartovat druhý kmotr-parťák, který by tuto rozkolísanou činku jistil zezadu.

Madame byla svatosvatě ujištěna, že k ničemu takovému nedojde. Třicetiletý Jiříček má přece dost silné nožičky, aby vydržel stát, když po jeho skloněné hlavě bude stékat křestní voda.