Konzervativní a progresivní

„Ty, Pavle, víš, co se o tobě říká mezi videčskými farníky?“ obrátila se na mě kamarádka. „Prý jsi velice konzervativní. Jak tě ale znám osobně, tak to vůbec není pravda.“

Udivilo mě to, neboť jsem nikdy v podobných pojmech neuvažoval. Jsem katolík a tečka. Nálepky progresivní či konzervativní by neměly hrát žádnou roli.

Býti katolíkem pro mě neznamená příslušnost k jednomu chráněnému druhu. Katolicismus je všeobsáhlý, celistvý, rozmanitý, přebohatý a také dýchá oběma plícemi. Současně mladistvě svěží i vznešeně starobylý. Vymyká se škatulkám, jimiž nás častují škarohlídi.

Jednou do roka přijížděli do nedalekého Uherského Brodu na svou pouť řeckokatolíci z českého exarchátu. Sedl jsem tedy na kolo a vypravil se tam. Po bohoslužbě v církevní slovanštině, plné vůní a zpěvu, obcházeli věřící se svými duchovními klášterní kostel a na každém rohu četli úryvek ze čtveroevangelia. Vše bylo završeno obřadem zvaným mirovanie, mazáním našich čel posvěceným olejíčkem. Byl jsem svědkem tradice, která se snoubila se současností. Dotýkala se věčnosti. Byla mladá i zralá, chcete-li konzervativní i pokroková.

Protože v našem farním kostele bývala bohoslužba jen třikrát do týdne, jezdíval jsem o letních prázdninách do kostela v Bojkovicích. Byl to můj druhý domov. Onoho dne jsem se dal do řeči se zbožnou paní Martou: „Představte si tu krásu. Cyrilometodějské staroslověnské dědictví jako na dlani, nádhera staroslavné byzantské říše. No prostě, nepopsatelné.“

Moje posluchačka, s dávkou omrzelosti, procedila skrz zuby: „Víš, já na takovú modernu nejsu.“ A šla se modlit růženec. Scházelo jí základní vzdělání v dějinách křesťanství i Moravy. Možná jí ani nedocházelo, že podoba římské mše, kterou denně navštěvuje, je výsledkem nedávné reformy, zatímco byzantská liturgie, ta zůstala neměnnou dobrých tisíc let.

Co je tedy moderní a zastaralé, dnešní a včerejší; kdo je poučený a kdo náboženský analfabet?

Ve vesničce Paseka byly v malinkém kněžišti dva oltáře: jeden původní a jeden prozatímní, zřízený koncem šedesátých let. Z nouze ctnost: Jeho čelo tvořil výřez z původní novogotické oltářní mřížky, menza nebyla ničím jiným než dřevotřískou se čtvercovým otvorem uprostřed, do něhož byl zasazen ostatkový kámen z nějakého zrušeného oltáře. To vše bylo podepřeno třemi palubkami.

Tento obětní stůl byl tak ošklivý, že ho před použitím bylo nutno ověšet tkaninami. O Velkém pátku, když se obnažoval, bila jeho ubohost přímo do očí. Po nástupu do této farnosti se dokončovala důkladná obnova kostela. Vše zářilo novotou a bylo tedy nasnadě, že i provizorní oltáříček bude nahrazen něčím krásným. Vždyť by měl vynikat nad všechno vybavení posvátného prostoru. Tu jsem ale narazil na nostalgii starousedlíků. Čtyřicátníci a padesátníci se rozpomněli na své dětství či mládí a zaslzeli: „Nemůžeme ho přeci odstranit, vždyť jsme ho tady, na kolenou, stloukali s panem farářem Knapem.“ Byl to bezcenný stůl, ale pro ně se stal symbolem tradice. Vidíte, jak nesrozumitelné jsou kategorie konzervativní, progresivní! A hlavně by tyto termíny neměly být vůdčím motivem našich rozhodnutí. Buď stojíme v pravdě, anebo ne.

Zapojuji se do aktivit církevního hnutí Cursillo. I tam se snažíme být in. Jenže co bychom řekli o ženách a mužích over sixteen, kteří si s dojetím prozpěvují hitovky z devadesátých let? „Madono, černá madono!“ Moderně to příliš nezní, spíše se to podobá prvorepublikovému šlágru „Nikdy se nevrátí pohádka mládí“.

Ti, kdo se snažili být progresivní, končívají jako obrazoborci nebo taškáři.

Dovolte ještě jednu asociaci, která se mi vynořuje v paměti, užívá-li se kouzelných manter „konzervativní“ a „pokrokoví“. Videčští katolíci si posteskli v Rožnově, že duchovní správce nechce podávat Tělo Páně na ruku, a proto soustavně namáčí. Vůbec jsem netušil, že jsem taková hvězda.

Spíše bych býval očekával pochvalu za to, že se konečně někdo přihlásil k tomu, co ustanovil náš Spasitel: „Vezměte a jezte.“ – „Vezměte a pijte!“ A skutečně se i nejednou stalo, že věřící za mnou přicházeli s díky: „Otče, poprvé ve svém životě jsem mohl mít účast na Kristově Krvi.“ – „Velebný pán, ja som gréckokatolíčka. Bývam tu od svojeho sobáša a vy ste prvý kňaz, ktorý mi podal aj kŕv Pánovu.“

Typická podoba eucharistického rozdílení by měla být tato: jezení a pití. Protože ve velkém množství věřící nelze tak snadno, z různých důvodů, k tomu přistoupit, volím zpravidla kompromis, který je v plném souladu s ustanovením všeobecné církve i České biskupské konference: podávání pod obojí způsobou namáčením. V tomto případě však opravdu není možno přijímat na ruku, protože by došlo k profanaci svátostných způsob.

Uznávám indult, který byl Svatým stolcem udělen českým zemím, díky němuž může kterýkoli věřící katolík, podle svého uvážení, přijímat Tělo Kristovo na dlaň. A také to dělám, což mohou dosvědčit sami věřící v Zubří, kde kvůli vysokému počtu přijímajících podáváme obyčejně ve dvou pod samotnou způsobou chleba.

Všimněme si však, že tu nejde o dvě rovnoprávné formy: tou řádnou stále zůstává podávání do úst (tak je to psáno v platném misálu), na základě dovolení se však nemá bránit ani v přijímání na ruku. Vinit za zády kněze, že účelově zneužívá namáčení, je lež.

Česká duchovní tradice silně zdůrazňovala, už v době předhusitské, význam kalicha při mši svaté.

On je symbolem jednoty celého Kristova mystického těla, nejen výsadou kněze.

Je také znamením nedělitelné církve: východní křesťané si nedokáží představit přijímání bez účasti na Pánově Krvi. Přijímání pod obojí tedy v sobě nesporně skrývá i silný ekumenický náboj.

Kalich není ozdobou významnějších dnů církevních roku či slavností. Je řádnou součástí svatého přijímání.

Od začátků své duchovenské služby pokládám za přední úkol vést věřící k úctě ke Kristově Krvi.

Víte, jaký byl první dokument vzešlý z liturgické reformy, k níž došlo z rozhodnutí druhého vatikánského koncilu? Byl věnován dvěma obřadům: eucharistické koncelebraci a – přijímání pod obojí. Jak mohu být tedy konzervativní? Ti, kdo podávají zarputile jen pod způsobou chleba, ty bychom spíše měli označit za předkoncilní panáčky. Všichni cítíme, jak krátkozraké takové úsudky jsou.

Na katolicismu je vzrušující, že ani nepodléhá vrtkavým módám ani není muzeem starožitností. Budu tedy vděčný farníkům, pokud se raději užívání těchto ošemetných výrazů vyvarují. Pokud však shledají, že si z katolické plnosti vybírám jen střípky, ať mě tepou, jako se buší do podkovy.