Klučiska

Nemám vlastních dětí. (To by mi taky pěkně poděkoval můj arcibiskup.) Přesto mě nejčastěji oslovují školáci a mládež „otče“. Není to rozhodně pouhé protokolární označení, které by mělo vytlačit poněkud zdlouhavé „důstojný pane“. Opravdu ke mně chovají důvěru jako k tátovi. A projevuje se to během celého jejich růstu:

Žádná z nedělních mší v Zubří (nebo Vidči) se neobejde bez hlasitého doprovodu pišišvorů. Ano, musím se více soustředit, abych při kázání neztratil myšlenku, avšak nevadí mi to. Některé z nich jsem i křtil. Jak bych se na ně mohl zlobit?

Loni jsme si užili pořádné rodeo s Tomáškem Petřekem. Pro tříletého chlapce není lepšího prostředí k objevování nežli tajuplný kostel. Běda, přeběda, pokud mu v tom někdo bránil. Následovala třaskavá směs řevu a usedavého pláče. Na svých toulkách už prošmejdil všechno, ale zvláště se mu líbila kazatelna. Když se blížil k těm záhadným, zakrouceným schodečkům, dědeček Josef vyklouznul z lavice a tiše našlapoval k vnoučkovi. Věděl, že ho musí lapit šikovně, jako husu za zobák, aniž by se rozkejhala. Připomínal prohnaného gladiátora, který svého nepodceňovaného soupeře obchází s vrhací sítí v ruce. Celé to vypadalo jako povedené branné cvičení: Vnoučátko mělo pocit, že si stařeček hraje, a tak s ním zvesela žertovalo. Pepík mezitím povyrostl a je z něho opravdu hodné děcko. Radost pohledět.

Představte si, že už bezpečně poznám, které dítě se zrovna rozplakalo, zaječelo nebo zavýskalo! Nevěříte? Daneček zněl kupříkladu ve svém prvním roku jako zubní vrtačka. Pokud se mu něco nelíbilo, kmitočet se nárazově zvýšil, jako když vrták proniká skrze sklovinu. V poslední době se jeho fistulka začala přetvářet v brblání a žvatlání je na obzoru. Na počátku každého Seiferta byl jekot.

S přibývajícími lety jsem ke svým dítkám určitě mnohem trpělivější též od katedry. I když mám ve skříni nezbytné lejstro, za učitele se nepokládám a děti navštěvující náboženství mě tak ani nevidí. Nejlépe si to ukážeme na třeťáčcích: Potřebují-li mi kluci sdělit něco naléhavého, nejčastěji, bez zvednutí ruky, vykřiknou „pane trenére“. Když jim dojde omyl, honem ho chtějí napravit a v tom šoku to ještě více domotají svým „paní učitelko“ (v lepším případě „strýcu“). To už se směje celá třída, až se za břicho popadá. Summa summarum, jako katecheta pluji mezi dvěma, myslím, příjemnými břehy: coby chlap od nich vyžaduji kázeň, leč nezapřu v sobě ani ženskou citlivost.

V jednom ročníku jsem si lámal hlavu s jistým zlobivým popletou: stále zapomínal pracovní pomůcky, a tak z dlouhé chvíle rušil během výuky. Nakonec jsem si ho vzal stranou a sdělil mu, s úplným klidem: „Filipe, kdybych nebyl ve tvém věku přesně takový jako ty, asi bych ti něco řekl.“ Tato jednoduchá, otcovská věta zabrala jako pohádkové zaříkadlo. Od další hodiny byl z něho vzorný žák. Možná pochopil, že máme oba cosi společného a že jsme ze stejného klučičího těsta.

Přejděme k náctiletým: Na našich výletech si dávají pozor, aby se nechovali jako puberťáci. Oceňuji jejich přednosti. Vidím, že mají dobré srdce a přemnoho nadání. Koulející oči, výbuchy vzteku a vzdorovitost, to si nechávají na doma. Přece se přede mnou neztrapní! (Snad proto, že je mamka a taťka před odjezdem zadrželi mezi dveřmi s tím neskutečně otřepaným napomenutím: „Pamatuj na slušné vychování!“ Já jsem se vždycky při té větě osypal.)

Po návratu z výpravy neopomenu zdůraznit jejich rodičům, jak skvělé mají ratolesti a že jsem se za ně nemusel stydět. Tatínkové a maminky mi většinou nabízejí, ať si je nechám na několik týdnů, abych zjistil, jací jsou to mamlasové. Mně to ale stačí na chviličku.

My dospělí se smějeme tomu, když jimi tříská puberta. S notnou dávkou stařeckého optimismu dokonce vzpomínáme na ta svá „blbá“ léta. Jenže kdo z nás by se do tohoto nelehkého období chtěl opravdu vrátit?

Od kdy se ale z těch kluků vlastně stanou puberťáci? Jak to na nich poznáme? V případě našich ministrantů znám přesnou odpověď. Hloubka hlasu, nohy dlouhé jako Šumice, rašící knírek? Kdeže. Vlasy, to je ten opravdový předěl mezi dětstvím a dospíváním. Změna proběhne velice rychle: Dokud přicházejí k oltáři rozcuchaní, jsou to ještě klučiska. Pan kostelník je vždycky přede mší dobrácky tepe: „Jak to vypadáš! Učeš sa. Podívaj sa na sebe. Vždyť vypadáš, jak kdybys šel na Kamenárku!“ (místní zuberské označení). S jistou nevolí nakonec poslechnou a zuby hřebenu začnu prorážet jejich nepoddajné pačesy. Jednoho neohlášeného dne zuberský ministrant nakráčí do sakristie, navleče se do svého černobílého dresu, který najednou připomíná minisukni (móda – vyrostený študák), sebejistě házenkářským trojskokem se přemístí k zrcadlu u skříně s paramenty a se zalíbením se pouští do česání. Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější? Tu do něho zase začne dloubat kostelník: „Nezavazej tu.“ A já na to, s hraným smutkem nad svou lysinou, musím navázat: „Jak já ti tu hřívu závidím!“ Tu se hned červenají, jako bych je přistihl na hruškách. Podoben všem tátům si pro sebe povzdechnu: „No jo, už to není malý Ondra, ale velký šohaj!“