Karikatura babičky Hödlové

Nijak zvlášť si nelibuji v karikaturách, avšak některé mám upřímně rád.

Takový Vlasta Burian musel být výtečnou předlohou pro umělce oddané tomuto královskému útvaru: Uznejte sami, ta jeho dlouhatánská, kostnatá prstiska, ulíznutá patka na Emana, ty oduševnělé vrásky a špičatý nos!

Se zalíbením hledívám v rožnovském slavínu na krásný náhrobek paní Šulákové. Její nezaměnitelná postava je vytesána do jednoho kusu bílého mramoru. Babka zabalená do „fěrtúšku“. Zdálky připomíná zaoblenou kapku, zkamenělou slzu nebo hlaďounkou panenku. Kolemjdoucí potřásají hlavou: „Div sa, šak to je Jarka. Celá Šuláčka!“

Kdoví, zda by vůbec vzešla hvězda Micka Jaggera, kdyby nebylo toho odulého pysku a drzého jazyka?

V karikaturách čmucháme skutečného člověka, s bušícím srdcem a vlhkou parou u nosních dírek.

Na samotných tazích štětce není nic špatného, jen malíři mohou býti zlomyslní nebo čtveráčtí jako chlapci. Karikaturista volí jinou cestu než historiograf k zachycení věrného obrazu. Zbytečno, aby ho dotčený jedinec zpochybňoval. Připomínal by udatného rytíře de la Mancha v zápolení s lopatkami. Ani retuše na základě spolehlivých pramenů nevedou k ničemu.

Jsem vděčný za to, že časy, kdy se pěstil kult osobnosti a oprašovaly lživé podobizny vůdců, odezněly. Přiléhavě toto hrdopyšné snažení pranýřoval Ladislav Mňačko. Velký soudruh přece nemůže zemřít na urémii! Přepíšeme, ve státním zájmu, pitevní protokol. (Ako chúti moc)

Rozporuplné subjektivní síto, spravedlivé i nespravedlivé; nechová se předvídatelně a zákonitě, a to je jeho svobodná výsada.

Křesťané byzantského obřadu prozpěvují při panychidě Večnaja pamjať. Kdo je zapomenut, je ztracen. Jde nepochybně o zcela jinou památku nežli kritický pramenný životopis opatřený svůdným poznámkovým aparátem.

Někdo pracuje na svých pamětech už zaživa. Znamenitě si z toho tropí žerty Havlovo Odcházení. Hlavně u prelátů v pověsti svatosti je velice žádoucí zakládat si do složky vše, co se bude hodit při kanonizačním šetření. Národy vynikající úctou ke svatým tohle nikdy nepodceňují. Jak rychle byl vyzdvižen Josemaría Escríba de Balaguer na oltář? To předpokládá zkušené vzpěrače – zdatné právníky.

Opravdové osobnosti si, podle mého, nelámou hlavu nad tím, kam se jejich obrázek posune za deset, dvacet, třicet let. Zda se něco přidá, ubere a hlavně, co z toho všeho se zvýrazní do obřích rozměrů. Budou to „ploché nohy po tetě“ nebo gargantuovská otylost?

Moudří lidé bývají povznesení a nedbají o své píár. To slovo mi zní jako povyk sebestředného osla na záhumence: Pí – ár, pí – ár, pí – ár.

Jak jenom vylíčit babičku Marii Hödlovou, rozenou Polanskou? Obávám se, že to dopadne jako vždycky, jako dobromyslná karikatura. Nechť vynikne to ušlechtilé a nezanikne jedinečná nádherná osobnost. Doufám, že moje mozaika z velkých barevných kamenů dá blahosklonnému čtenáři celkový smysl.

Chodit naboso není žádný med. O tom babička věděla své. „Maňo, tady máš ty baťovky.“ řekl zostra tatínek, „Pořádně si je hlídej. Víš, kolik jsem za ně mohl mět cigaret?“ Chudá dívka si to vzala k srdci. Nazula si „lidové boty“ a vydala s krávou na pastvu. „Jaká krásná ‚pléška‘ roste na druhém břehu potoka!“ Dlouho neváhala, sundala převzácnou obuv a přehopsala vodu. Dobytče mezitím nepohrdlo tím, co mělo u huby. Báječně mu chutnala ševcovská podešev! „Co si teď počnu?“ lomila rukama, „Otec mňa přerazí! Tady pomože enom kmotřenka.“ Vyděšená pádila přes celou dědinu až do rudických kopců. Stařenka důchodu nepobírala, a tak si přilepšovala předříkáváním v místním kostele: Soucitní dárcové jí do plecháčku házeli drobné. „Bóže, kmotřenko, tatínek mňa zabije!“ Asi tušíte, že všechny vymodlené milodary padly na nákup. A tata sa nedozvěděl zhola nic.

Když dnešní studenti odjíždějí do internátů, bývají zasvěceni do všech oblastí. Moje babička se učila švadlenou u průmyslníka Bati. Nebyla to procházka růžovou zahradou. Zlín byl ve srovnání se slováckou vesnicí velkoměstem plným nástrah pro nevinné děvče. Chyběli jí tam rodiče, zvlášť maminka, která by jí poradila, když se z ní stávala žena. Kolikrát mi barvitě popisovala, co všechno se dělo v tamějším kině, když zhasla světla!

V městě nad Dřevnicí se seznámila s dědečkem. Byl sem poslán, aby se vyučil obuvníkem, až z dalekých Volar na Šumavě! Kvůli svému německému „galánovi“ se začala seznamovat s jeho jazykem. Když ji jednoho dne zavedl mezi své přátele, chtěla se pochlubit tím, co už všechno umí. Jaká slůvka pochytíte ze všeho nejdříve? Nečervenejte se, prosím! Někdy ani nevíte, co znamenají. Babička nebyla výjimkou. Společnost kamarádů se dala do družného hovoru a plaše vyhlížející holka trpělivě poslouchala. Když se klučiska nachvilku odmlčela, pochopila, že její hvězdná hodinka nadešla. Otevřela ústa a do ticha zahřměla: „Pfotz.“ Učňové zkoprněli a nevěřícně zírali, nejprve na tu záhorovickou Maňu a pak na Otta. V těch dobách ženy uchylující se k jadrným výrazům nebyly pokládány za ostřílené, ale nezpůsobné.

Ne, babička si na dámu nikdy nehrála. Obočí si zvýrazňovala obyčejnou fixou a ten „škaredý krčisko“ zakrývala rozervaným mušelínovým šátkem. Zůstávala sama sebou a měla i vytříbený smysl pro humor. Její vtipnost bývala dílem nechtěného. Jednou k ní opět zavítala Frída, švagrová. Já právě, v páté třídě, začínal s němčinou. Loudil jsem od babičky nějakou tu veselou písničku. Bylo známo, že učila povedeným popěvkům i moji sestru: „Unsre Oma ist schon achtzig und sie hat noch keinen Mann und sie freut sich wie einsachtzig, weil sie Fussball spielen kann.“ (Babičce je už osmdesát a muže nemá žádného a jednaosmdesátiletá se raduje, protože si může zahrát kopanou.) Copak asi naučí mě? Významně se zamyslila a začala listovat ve své paměti, nakonec sebejistě spustila: „Lebe wohl, mein Schatz, lebe Wohl, wir fahren gegen England…“ Tu zakročila rázně teta: „Maňo, co ho to učíš? Šak to je nacistická!“ „Opravdu? Vždyť je tak hezká a kluci přitom pochodovali s bubínky.“ Žij blaze, můj poklade, jedeme na Anglii!

Naši hrdinku opravdu politika ani žádné ideologie nikdy nezajímaly. Do Luhačovic byly evakuovány německé děti z bombardovaného Berlína. Babička tehdy pomáhala v jedné hotelové kuchyni. Uprchlíčci ji měli rádi a ona je, takže by ji ani nebylo napadlo některé z nich podezírat z nekalých úmyslů. Vždyť jsou to jen prckové, kteří potřebují rodičovskou lásku a dobré slovo. Jednou za ní přišla holčička a nadhodila: „Marischen, mein Vater kann russisch sprechen.“ – „Maruško, můj otec umí mluvit rusky.“ „Na ja,“ odbyla ji mimoděk za provozu, „das wird er brauchen. – To bude potřebovat.“ Za několik okamžiků se již třásla v kanceláři rozzuřeného oberleutnanta: „Was haben Sie darunter gemeint? – Co jste tím myslila?“ A šermoval před ní revolverem. Totéž se opakovalo ještě jednou, když ve své dobrosrdečnosti namazala krajíček máslem hladovému lázeňskému pobudovi. „Fräulein, das ist die Sabotage!“ Tehdy ji zachránil podnikový vedoucí: „Pane oberleutnante, slitujte se, vždyť ona má německého snoubence na frontě!“

S babičkou jsme sušívali léčivé bylinky, abychom z nich v Uherském Brodě utržili pár šupů. Její první kroky s výdělkem vždy vedly – do nuceného výseku v ulici Bratří Lužů. Kabanos, špek, koňský salám, celé její štěstí. Přišlo mi to tak přízemní a nedůležité. Jenže její dětství, mládí i dospělost nemohlo nekroužit okolo zabezpečení toho základního: najíst se a nakrmit druhé, třeba kopřivovou máčkou. Byl bych se na to díval jinak, kdybych byl býval vystaven těm přemetům posledního století. Babičce nebylo zapotřebí dávat k narozeninám neužitečnou pugétu. Z levné čokolády se těšila, Chianti jí šmakovalo, pokud do něj přisypala několik lžiček bílého cukru, leč radostí bývala bez sebe – z mražené drůbeže. Přímo smyslně se k tomu oškubanému ptáku zmrzlému na kost přitulila a povzdechla slzíc: „Bóže, kuřátko moje.“ Postit se od masa byl pro ni opravdový výkon.

Ještě jsem nepromluvil o její zálibě ve sladkostech. Ke všelijakým svátkům jsme od ní dostávali bonboniéru, v níž vždycky scházela jedna cukrovinka. Musela přece zjistit, jestli není zkažená! Když se zastavovala po nedělní mši svaté u nás doma, vytahovala z kabelky igelitový pytlík, ve kterém se skrýval slepenec karamelek, ledovek, sněhulek, atlasek i fajnových hašlerek. Každé „kokino“ bylo v jiném stavu „rozcumlanosti“ a my vnoučata jsme si z tohoto roztodivného aragonitového krystalu mohla po libosti odlomit.

Babička vynikala neobyčejným zájmem o své zdraví. Dědeček její bolestínství trpce snášel: „Maňo, Maňo, ty jenom vnúkaš a knúčiš.“ Léty se z ní stal lékař-přeborník. Dokonce na sobě rozpoznala i zánět předstojné žlázy. Byla také vášnivou kořenářkou. Vždy mě uvádělo v úžas, že každý lektvar, který si připravila, jí hned přišel k duhu.

Jednou si usmyslila zlomit to prokletí, které doléhá na všechny chlapy v naší rodině. (Ba ne, právě to rozhodně nemyslím.) Zželelo se jí milého synáčka a připravila mu prověřený bylinný šampon – proti padání vlasů. Otec se dal přemluvit. Po několika dnech se v našem bytě začala linout prapodivná vůně, připomínající vesnický dvůr. Nejpalčivěji to bylo cítit z tatínkova zmuchlaného polštáře. Kurýrovat za pomoci kuřinců si troufne jen skutečný kabrňák!

Na babičku vzpomínám nezřídka: tolik věcí z jejího života jsem už zapomněl; jiné prosakují na povrch jako vydatné zřídlo. Kromě několika neúhledných dopisů mi po ní zbyla vzácná památka. Někdy v padesátých letech se moji prarodiče konečně přestěhovali do svého. Koupili bídný domeček slováckého typu, částečně ještě z kotovic. Když jednou pracovitá žena vynášela seno na „hůru“, zaškobrtla o jakousi dřevěnou desku. Tenkými pažemi vytáhla reliéf s nějakým svatým námětem. Barevný nátěr v nehostinném prostředí zcela vybledl. „Vždyť je to Ježíšovo Nejsvětější srdce! Ale, můj Bože, co mu to provedli?“ Hlava byla rozdrásaná tak, že neporušeny zůstaly jen vlnité vlasy. Syn Boží a Syn člověka bez úst, aby nesměl křičet, bez očí, aby nemohl dojmout.

I tak nepřestával svou levicí ukazovat na planoucí hruď a pravicí žehnat. Jen si na mně vylij zlost. Já ti nastavím obě líce. Nebudu se bránit, zahodíš-li mě jako mršinu mezi zaprášené trámy této chalupy. Dobrořečit nepřestanu. Posvátný výjev možná pocházel ze sousedící bartolomějské kaple u prašné silničky, zbořené z nařízení Národního výboru. Také mohl být kdysi upevněn ve štítu chalupy. Záleží na tom? Nakonec se stal perlou ve svatyni bohabojné duše.

Poničená ikona božského poutníka, kterou by každý pravověrný chrám vypověděl jako nevhodnou k veřejné úctě, nalezla místo pod babiččinou skromnou střechou a v těžkých dobách jí skýtala povzbuzení. Často se před ní modlívala. Na zející prohlubeň pokládala svou vetchou dlaň, jako by chtěla svého Spasitele konejšit a vlastním tělem zakrývat jeho šrámy. Vstupovala do svatého obrazu a stávala se jeho živoucí součástí. Mívala na krajíčku při tom pomyšlení, že se kdosi dopustil tak hrozného nevděku a rouhání. Jak jen mohl vzít na dobrotivého Spasitele sekyru? „Zjevem se nepodobá člověku.“ (Izajášova píseň o trpícím služebníkovi)

Kdo však zůstal lidštějším nežli Kristus Pán? Kdo v této bitvě přišel o lidské vzezření? Nejspíš ten vyšinutý obrazoborec. Ani veleknězův sluha ani římští katané nebyli tak krutí a zhovadilí jako onen bezejmenný, po němž nezůstala, ani… ani… karikatura. Má babička však prožívala víru lidsky, vroucně, citově, nijak se přitom neusměrňovala.

Můj otec choval úctu k posvátným věcem. Člen KSČ a kdovíco ještě, trpělivě sedával u slabé lampy a drátkem z elektrické cívky opravoval matčin věčně natržený růženec. Dokonce jí osobně ladíval na šumícím starosvětském přijímači Vatikán! Několik let před babiččinou smrtí si usmyslel, že ikona bude obnovena. Přece nemůže navěky zůstat memorandem lidské zvůle a ubohosti. Pan Liška z Brumova, vyhlášený betlemář, jí měl vrátit lesk. Dotvořit odštípnutou hmotu pro něj bude hračkou. Dobří a žádaní řemeslníci si dávají na čas. Nakonec zakázku přenechal vnukovi. Skvělá seminární práce pro začínajícího řezbáře. Ikoně vrátil výrazné barvy, jakož i lidový ráz a založil ji ve své dílně. Úplně zapomněl, komu patřila.

Deskový obraz jsem nakonec vypátral, dávno po odchodu babičky, otce i starého mistra. Když nad tím přemýšlím, zdá se mi to ohromně výmluvné. Babička se výsledku této „plastické chirurgie“ dožít nepotřebovala. Vždyť propůjčovala božskému Spasiteli svoji tvář. Dříve než jsem Santo volto zahlédnul na ikoně, spatřil jsem ho na ní.

Moje milá babičko, děkuji ti za tvou zbožnost. Tys mě ještě nevěřícího naučila první modlitbě: „Andělíčku, můj strážníčku!“ Napsala jsi mi ji tehdy na zámotek papíru jako šém a schovala do kapsy s průvodním varováním: „Jenom to neukazuj mamě.“ Dodnes cítím tvoje křížky na čele.

Myslím, že se babiččina karikatura nakonec vyvedla. A co já? Co si ze mě farníci odnesou? Jakou nápadnou vlastnost anebo nectnost vypíchnou? Můj vysoký hlas, mé rozpačité, mané mžourání? Nebo si vezmou na paškál mé trapné zívání? Čert to vem! Raději karikatura nežli kreatura.