Kamila L.

Seminář věnovaný Aristotelově etice rozhodně nepatřil k těm předmětům, které by kolegy vzrušovaly. Konával se v malém univerzitním kabinetu v druhém poschodí naší olomoucké almae matris. Přihlášení spořádaně očekávali na svých židlích příchod učitelův. Chyběla jen ona! Náhle se ve dveřích zjevil obávaný stín. Ve většinově mužské sestavě to zašumělo: spolužačka Kamila.

Posluchačky na Cyrilometodějské teologické fakultě byly vzácné a vítané. Některé vynikaly bystrostí a úžasným vědeckým zápalem nad běžný průměr lenivějších bohoslovců. Jiné byly věcné: Jsme ještě mladé na to, abychom po maturitní zkoušce zasedly do bank či kanceláří. Budeme tedy studovat; jen vybrat ten správný obor: Na ekonomku, rozhodně ne, tam bychom musely počítat. Dost bylo čísel, rovnic, funkcí a geometrie. Práva? To máme do sebe lifrovat všechny ty paragrafy? I když býti paní advokátkou a hájit nevinné by nás těšilo. Kvůli vysokému zájmu nás nevezmou ani na psychologii. Právě proto se nestaneme ani socioložkami, kulturními antropoložkami a už vůbec ne kulturoložkami. Jen teologie to může být. Ještě na jednu skupinku nesmíme zapomenout. Její příslušnice si přicházely vyhlédnout mezi pány v černé klerice – jak to jen říci? – laskavé duchovní otce.

S těmito bohabojnými myšlenkami zápasila také naše  slečna K. zo Slovenska. Nejprve, ještě mezi zárubněmi, zaměřila kořist. Svůj šelmovský pohled, který vidí vše, pak neochvějně zabořila – do mě a pohrdavě procedila skrz zuby: „Čo ty, celibátnik? Čo?“ A v očích jí to čertovsky zajiskřilo. A už se hnala jako puma mým směrem.

„Kamile, pomoz, přišel čas!“ syknul jsem na spolužáka. „Posaď se vedle mě, prosím.“ Jenže tato nahrávka skončila out; má prosba byla oslyšena. To jsem si o tom zrádcovi mohl myslet. Když ho nesmělého spolubratři popichovali: „Pověz nám, co ty a holky?“ opáčil bezelstně: „Ženy? Ty jedině pracovně.“

Zmocnila se mě hrůza panická (měkké i změkčuje v českém jazyce hlásku „n“). To už Kamilka seděla po mé pravici a lepila se na mně jako, jako zlatohnědý likér. Zoufale jsem si představil, že do roka a do dne budu chovat v náručí chlapečka s bílým kolárkem pod buclatou bradičkou.

Černovláska. Nosívala volnou sukni zemité barvy, snad aby lapala horlivé a důvěřivé „bohoušky“ vlascem, na jehož konci se třepotala návnada připomínající františkánský hábit. Zajímavé taktiky dokážou vynalézat naše milé rybářky.

Pocházím z moravsko-slovenského pomezí a stýkání s našimi bratry a sestrami na druhé straně Javořiny bylo pro mě odmalička zcela přirozené. Kamila však byla jiná. Voněla po Orientu.

Připomnělo mi to známou písničku z Eurovize: Keď sa slnko skloní nad Horehroní, již jedna speváčka interpretovala v rytmu břišních tanců. Halelúúú, halelúúú, halel-ú -ú -ú- ú- já – á – á – á. Trochu jako morseovka. Asi by to nesmírně potěšilo kdekterého arabského šejcha. (Potřebuji-li se rozesmát, Kristína zabere vždycky. Vždyť ona to, lidičky, myslí úplně vážně. A ti podtatranští frajéri, kteří okolo ní poskakují jako krymští kozáci, jsou úplná pecka. Dokonalé multi-kulti orgie.)

Po letech jsem na onu povedenou svůdnici zapomněl. Pak mi ale v elektronické schránce uvízlo podivné smuteční oznámení: „Byla to naše spolužačka, ať je k ní Pán Bůh milosrdný…“ Nic víc. Na parte bylo velkými písmeny vyvedeno „Lucie C.“ a drobně v druhém řádku „rozená Kamila L.“. Netuším, čím si tato dívka prošla. Lépe roušku tajemství nenadzvedávat…

My celibátnici to nemáme vůbec lehké. Ženy si myslí, jací jsme skvělí a dokonalí. Byli bychom špatní manželé.

Já fandím Kierkegaardovi (1813-1855). Připadal si nehoden své snoubenky. Dlouho přemýšlel nad tím, jak ji od její nádherné zamilovanosti oprostit. Vždyť jsem úplná příšera a mravní troska! Inu, bolestné příznaky zamilovanosti. Umínil si, že se pokusí slečně zprotivit. Bezelstná Reginka Olsenová jeho milosrdné lsti uvěřila. A tak se nešťastná dvojice zařadila po boku Eloisině a Abélardově, Ulričině a Goethově.

Ctěné ženy, snící a básnící o svých kněžích, hlavně nám nevěřte. Na pryčně nevyluzujeme chorální melodie, ale příšerně chrápeme. No, ano. Pokud jste ještě neomdlely, uštědřím vám ránu z milosti: Při psaní kázání – si hryžeme nehty! Hotovo, zamilovanost odplynula v rozvířených peřejích citové strouhy. Alespoň doufám.