Hrátky se žumpou

Ani nevím, jestli jde o slovo spisovné. Jisté je, že jsme oné jímce neřekli jinak. Když se stavila bytovka v Záhorovicích, podílel se na hloubení žumpy také můj otec. (Dobrovolné brigádnictví bylo tehdy, v osmdesátých letech, naprosto běžné. Našim byl přidělen družstevní byt za podmínky, že pomohou s dokončením stavby.)

Čtvercový plácek, ani velký ani malý, zkrátka stvořený k našim hrám. Jednou za čas k tomuto sportovišti přifuněl – k úžasu všech kluků – divoký hovnocuc. (V tomto případě jsem si ovšem jist, že jde o slovo nespisovné. Jinak jsme tomu prazvláštnímu vozu ovšem neřekli.) V sedle oné nepoddajné šelmy se pohupoval náš hrdina – Albín Šoška. Mrštně vyskočil z kabinky. Uf, jako rozený Bivoj odmrštil jednu z krycích betonových desek a v mžiku zasunul chobot, ten od auťáku, dovnitř. Poté, co se lačný stroj nasytil, říhnul si a krotce zamířil k polím u větrolamu.

V bytovce se žilo opravdu dobře; i její okolí splňovalo potřeby dětí, jichž se tu stále hemžilo hodně. Pravidelně se tu sekala tráva, pěstil záhonek s růžemi a udržovaly chodníky. Po letech ale celé příslušenství znatelně zestárlo: Po naší betonové plošince se divoce plazila jakási kosodřevina; pláty zakrývající páchnoucí vnitřnosti byly místy odroleny a zející železné výztuže prokvétaly rzí. Naše maminka, pořádkumilovná žena, se už na takový prales nemohla ani podívat. Rozhodně se obula do svých pohodlných žabek, vzala motyčku, pilku i hrábě a dala se do práce. Šlo jí to od ruky. Po této poctivé dřině si zasloužím voňavou koupel! Tu její nožka našlápla na jedno zrádné místo a pak –  křup a žbluňk!

Tatínek právě spokojeně pokuřoval opodál. Jako o život chvátal pro žebřík a podoben pohádkovému princi lovil svou vyvolenou – ze sraček (slovo nespisovné, leč jadrné). Není to ostatně přiléhavá metafora manželství?

Máma se ponořila až pod hladinu. Bude to znít všelijak, ale všichni jsme byli vděčni, že tato hluboká jáma byla právě plná. Vždyť výkaly, přátelé, nadnášejí, stejně jako mořská voda Jadranu. Uznávám, že to zní nechutně. Odpusťte trochu té voňavé filosofie. Mluvím čistou pravdou, vlastně nečistou, jednoduše nelžu.

Mamka tedy vyšplhala ven. Odřenin na sobě, díky Bohu, neměla. Ani se nepotloukla. Krok za krokem, schůdek po schůdku ťapala v plážových botkách vzhůru, vstříc druhému poschodí. Otcovo překvapení a úlek se brzy obrátily v úlevný šprým: Naše plavkyně prý měla ve vlasech toaletní papír jako natáčky. Patří jí obdiv, že se pro tento drsný humor neurazila.

Co nám zbývá jiného, když zahučíme do smrduté stoky nežli smích? Nevidíme zlepšení a pokroky? Děkujme alespoň za to, že to není horší.