Hop a je tu snob

Teologický konvikt v Litoměřicích neboli „Experiment číslo čtyři“. Mezi jeho posluchači jste našli gymnazisty i techniky, chytřejší i hloupější, mladé se staršími. Ještě ne bohoslovci, leč spíše Skřivánci na niti, kteří se rozkazem z vyšších míst ocitli na skládce kovošrotu. Časem se v této babylonské změti začala rýsovat poezie hrabalovského střihu.

Václav Kozel, vyučující jazyku českému a latinskému, byl zářivou hvězdou tohoto prapodivného ústavu. I díky němu zahřměl tu a tam skrze nesourodý šramot hlas vzdělanosti. I díky němu se z oceánu průměrnosti občas vynořil kouzelný ostrůvek starého dobrého světa; ach, taková musela být Platonova Atlantis.

Vytříbený humor učitelův v mojí trudnomyslnosti osvěžoval:

Když se kantor v první hodině češtiny představoval, užil léty vycizelovaných vět: „Jmenuji se Václav Kozel, nikoli kozel Václav.“ A třída vyprskla řehotem.

V latině nám učaroval neméně: „Na mém nočním stolku stále leží dvě knihy – pro případ nejvyšší nouze: Bible a Slovník spisovného jazyka českého.“

S laskavostí, která vzdělancům nebývá vždy vlastní, cepoval své žáky ve správné výslovnosti a dával, k našemu odstrašení, vtipné příklady: „Kolegové, v neděli jsme se ženou poslouchali rozhlas. Dozvěděli jsme se, že Svatý otec vydal encykliku pod názvem – světe div se – Centesimus anus. Slyšíte dobře: anus, nikoli annus, Že by papež fušoval lékařům do řemesla a nakukoval věřícím do konečníků?“

Kdykoli klesala studentova pozornost, užil přiléhavého žertu nebo se dal do vyprávění s dokonalou pointou. Jaké se mi líbilo nejvíce? Určitě to z rozlehlého drážďanského nádraží. Jednoho večera se odtamtud měli vracet, on a jeho drahá polovička, do Máchových Litoměřic. Jenže která souprava je ta správná? Oslovili tedy prvního „ajznboňáka“, který šel okolo: „Bitte schön, wo sind die Ziegen nach Prag?“ Tu se tvář tázaného zastřela hlubokým přemýšlením. Někde na promítacím plátně šedé kůry mozkové vyvstalo stádo rozpustilých mečících zvířátek, které by měly být přepraveny do nedalekých Čech. Asi mu to přišlo příliš nezvyklé. Braunkohle do Prahy, to by ještě šlo. Možná nějaké chemické sloučeniny, ale Ziegen – kozy? Marně se rozpomínal na to, kdy naposledy ze saské metropole vypravoval ty mlsné přežvýkavce. Pak se mu oči rozjasnily, jako Martinu Lutherovi ve věži, a zvolal: „Ja, Züge.“ Ano, vlaky, vlaky do Prahy.

Pan učitel z nás pěstil řečníky, kteří si v mnohém nezadali s panem Brodským, Sovákem a Libíčkem, Světáky k pohledání. Muž kultivovaný musí především dbát o správnou výslovnost latinského jazyka. Budiž tedy jasno v tom, že znak cé na konci slova se vyslovuje ká. „Kdo řekne síc, ten je u mě blbec.“

Dokud máme sílu dbát o jadrné vyjadřování a správnou dikci, nemusíme se o svou zemi bát. Může se nám pod náporem živlů drolit půda pod nohama, tvářnost našeho města obstojí a neodumře jako středověká citadela v Bagnoreggiu. I kdyby třeba všichni mluvili jako dlaždiči, my poslední se nevzdáme, „věrni zůstaneme!“. (Není škoda, že božský Dante neurčil nějakou hnilobnou sluj pro nedbalce či prznitele řeči?)

Václav Kozel kdysi nebyl cizokrajnou výjimkou, představoval žádoucí pravidlo. Babička z matčiny strany byla vesničanka, pozastavovala se však nad každým, kdo nebyl schopen řádně vyřknout slůvko francouzského původu. Zatímco její nedoučení sousedé sledovali Funése, ona se bavila panem de Funès. Toto svébytné pedantství jsem po ní podědil (či pobabil). I mně se obrací žaludek při pomyšlení, že bych šel s kamarády do bufetu, avšak sbíhají se mi sliny, když zavoní bufet (čti büfé) v divadle.

Nesnáším kuchaře se zlatou mi-che-linskou hvězdou na čele. Nikdy bych se k nim nevydal, nenaučí-li se vyslovovat, jak se patří. Muškátový bešamel prostě chutná řádově lépe od Mišléna nežli Mišelina. Když nad tím tak dumám, nezačínám býti snob? Patrone české mluvy, pane Kozle, orodujte za mě! Nedejte zahynouti nám ni budoucím!