Eva

„Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ (1Kor 2,2; ČEP)

Ještě jsem se nezmínil o své předrahé přítelkyni Evě? To musím napravit. Případnému čtenáři nabízím hned několik drobných příběhů z různých let. Můj vybraný patchwork, pestrobarevná suknice Josefova. Teď je ta správná chvíle. Nespojila nás krev jako Winnetoua a Shatterhanda, ale můj otec, čímž mě obdaroval nadosmrti.

Můj tatínek, který mi kdysi položil na dlaň chrousta, byl na své děti Jitku a Pavla velice hrdý. Ne hrdý, přímo vychloubačný. Když se naše rodina, z různých příčin, ocitla v dluzích, začal sjednávat rychlé půjčky pod hlavičkou Providentu. Nejeden zákazník si pochvaloval jeho lidský přístup. Mezi ně patřila i jedna vzdělaná důchodkyně. Po vyřízení úředních záležitostí pronesl: „Paní Mikešová, vy byste si náramně rozuměla s mým synem. On totiž studuje v Římě.“ „No ne.“ zvolala, „V Římě? To nás musíte každopádně seznámit.“ Mohly to být velikonoční prázdniny 2004.

Přijeli jsme tedy do té její bojkovické vilky na Štefánikově ulici. Nebyla sice připravena, ale neskrývala nadšení. I pro mě to bylo ohromné potěšení; další žena podobná obdivované babičce Miličkové. „Co bych vám jen mohla nabídnout?“ A už rozlévala do skleniček pravého francouzského cognacu. Začal jsem „sa ohlédat“, což na Slovácku patří ke slušnému vychování: „Nále, šak já ani nevím, jak sa taková věc pije!“ Hostitelka odpověděla nesmlouvavě: „Pít cognac se musíte naučit!“

Poté jsme hodiny zálibně listovali v Pijoanovi, popíjeli à la française a bohatýrsky pojídali velikonočního beránka (do rána z něj přece nesmí nic zůstat, praví kniha Šemot). Tatínek seděl v koutečku, ani nedutal. Dmul se pýchou nad svým učeným synem.

Žasnul jsem nad Eviným rozhledem. Dlouho jsme rozjímali nad starověkými kříži vysázenými drahokamy (crux gemmata). Ó kráso, Sant´Apollinare in Classe. O vítězné korouhvi, okolo níž krouží hvězdy, se tak pěkně rozumuje! Pak jsme přešli k umění irskému, prohlížejíce si snímky vznosného keltského kříže z Monaster Boyce. Jsou do něj vtesány celé dějiny spásy.

Od toho dne jsem s Evou zůstal v trvalém styku. Vždy jsme si měli co říci. Nějak rozuměla mladé duši. Účastnila se i mého jáhenského svěcení na Velehradě v sobotu 13. srpna. Nic tak silného prý dosud nezažila. Přišla i na mé první kázání v Bojkovicích v neděli 14. Mluvil jsem o Syroféničance (srov. Mk 7), jejíž dítě bylo posedlé. Hned se v té ženě poznala. Jako bych kázal přímo do jejího života. Kristus zkouší vytrvalost této pohanky. Ona se nedá odradit zdánlivě hrubým odmítnutím, protože cítí jeho dobrotu: „I psi se pod stolem živí z drobtů po dětech.“ I když je pro svůj původ obřadně nečistá, Kristus jí vyhoví. „Zlý duch vyšel z tvé dcery.“

Mé kněžské svěcení Eva o rok později promeškala, kvůli onkologické léčbě. Před vánočními svátky roku 2006 jsem od ní obdržel krásné psaní z Františkových lázní. Byla plna dojmů z návštěvy poutní baziliky v německém Waldsassenu. Při kunsthistorické obchůzce se kupodivu dlouho nezdržela u starodávných pláten a soch. Upoutal ji však, doslova ohromil, jakýsi omšelý dřevěný korpus s uraženýma rukama. Všimla si, že se věřící modlí nejvíce při něm. Zvědavost ji umožnila objevit trpkou minulost:

Po komunistickém převratu se brzy spustila mezi českou a bavorskou krajinou železná opona. Už roku 1949 byla srovnána se zemí i příhraniční vesnička Stráž u Chebu (německy Wies). Zbyl jen hostinec a poutní kostel zasvěcený Bičování Páně (Geißelung Christi). Roku 1952 byli odstřeleni i tito poslední dva trosečníci. Torzo kříže ze zpustošené a znesvěcené svatyně se dělníkům nepodařilo spálit v ohni, a tak mu okolo hrdla uvázali ostnatý drát a pověsili na hraniční závoru. Jak slabí museli být oni mužové, že se báli i Ukřižovaného, bezmocného! Když konečně odtáhli, odnesli Bavoři zuhelnatělého a zhanobeného Krista do blízkého farního úřadu. Nyní se nachází právě u waldsassenských cisterciáků. Po odeznění koronavirové nákazy byla tato novodobá relikvie vyzdvižena na nově zřízenou dubovou stélu. V blízkosti svátku Povýšení svatého kříže sem směřují prosebná procesí.

Hluboce mě poznání této historie a pohled na bezrukého Krista zasáhly. – píše ve svém listě – Uvědomuji si, že je to jenom soška, ale jak je to všechno symbolické a strašné, v čem jsem to většinu svého života musela žít. Obraz o ruce připraveného Krista je jedna z nejstrašnějších věcí, které jsem v životě viděla. Vyjadřuje to hlubokou beznaděj z toho, kam až krutovláda je schopna zajít, ale zároveň naději a radost, že Krista nikdy nepokoří. I když je bez rukou, budeme jeho rukama.

Eva se už tehdy přibližovala ke katolické církvi. Setkání s umučeným Spasitelem jí poskytlo možná nejvýznamnější nášup na duchovní cestě. Kříž je skutečným původcem její víry. Její srdce zorané dotírající chorobou se dalo obtížit stromem života. „Flecte ramos, arbor alta, tensa laxa viscera!“ Od oslaveného kříže doputovala k nahotě Ukřižovaného.

Podle svých slov nebyla nikdy nevěřící: Křest přijala jako děťátko, na příkaz vlastního otce, v Církvi českomoravské, rukou pozdějšího prorežimního biskupa Leona Marcelucha (1915-2009). Z otcovy vůle byla i z tohoto církevního společenství brzy odhlášena. Hluboce ji ovlivnila rakouská babička i její katolické modlitební knížky, z nichž si čítávala tajně, aby ji muž nezmerčil. Dospělou ji ovlivnil jeden ostravský regenschori. Ten ji uváděl do reálií pokoncilní církve. Snad i díky němu chápala katolické chrámy jako ostrůvek kultury.

Ze svého druhého působení v Hranicích (2009-10) si vzpomínám na krásný telefonát s Evou. Věnovali jsme se, jak jinak, rozboru uměleckých děl. A stala se zvláštní věc. Jako by ze mě promluvil hlas anděla či samého Ducha svatého: „Promiňte, paní Evo, ale vy vůbec neuvažujete jako husitka, ale jako katolička.“

Poznám každého zakukleného katolíka, to je moje výsada. Neptejte se mě proč. Pro její úctu k Matce Boží, vůči představeným či ke svátosti Eucharistie? Snad. Jisté je, že tehdy dozrála Evina víra ke žním.

Po přiměřené přípravě jsem Evě udělil, podle arcibiskupova pokynu, podmínečný křest, vyslechl zpověď a pak měla účast na Eucharistii.

„Pavlo, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Pavlo! Jako biblický Adam jsem jí dal jméno, své jméno. Skrývá se v tom něco hlubšího. Nikdo neoslavil Kristův kříž lépe než Šavel damašský: „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.“ (Gal 6,14; ČEP)

Olomoucký jezuita doc. Michal Altrichter nám kdysi o kněžském dnu sdělil hlubokou pravdu: „Abychom mohli být věrozvěsty, stačí jedna jediná věc: Musíme mít zkušenost, že jsme už někoho k víře přivedli.“ Já tu zkušenost mám. Našlapoval jsem přitom na špičkách, nenutil. Věřil jsem, že víra je sama o sobě natolik přitažlivá, že nepotřebuje strategie, neuctivé ke svobodě člověka.

Ano, i já jsem směl přivést nemálo lidí k víře. Porodníkem jako Sókratés. Tolikrát jsem stál u kolébky víry. Dnes mám pokušení vzpomínat a své paměti uzavírat postesknutím: „To už snad ani není pravda.“ Neslyšel jsem to poprvé od babičky Miličkové?

Býval jsem tedy nástrojem nejednoho obrácení. To, co se stalo tehdy, může se stávat i dnes. Nepoztrácel jsem ale onu nezdolnou, mladickou chuť rozsévat? Nezestárnul jsem? Nezevšedněla mi svatá víra? Nebo se jen nadechuji do další etapy požehnaného apoštolátu?

Kříž nás oba provází doposud. Letos (r. 2022) mi Eva věnovala – křížíček vysázený českými granáty. Není v tom nevyřčené poselství? Nes trpělivě svůj kříž, jednou ti to bude ke slávě. V každém životním zlomu ti bude oporou. Asi mi ten krásný šperk zůstane mementem do konce mých dní, a kdykoli budu chtít prchnout, vyvolá ve mně petrovskou otázku: „Quo vadis, Domine?“ „Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.“

Když nad tím tak dumám, spojil nás, mě a Evu, opravdu můj otec?