Díra

Ve Stříteži nad Bečvou, v té malé vesničce se právě schylovalo k velkým stavebním úpravám. V zatáčce u českobratrského kostela se zrána objevily přenosné semafory a před jedním z domů – ohromná díra. V té poklidné osadě, klokotající tempem svých předků, to byla změna převratná.

K závisti okolních dědin se srovnala nejen silnice, ale také přibyl výstavní chodník pro cyklisty a pěší, lemovaný dekadentními pouličními svítilnami. Nuže, seznamte se, střítežská Broadway, na níž budou postupně usazovány hvězdy slavných. Do prvního metru určitě vetknou hvězdičku pana Karafiáta, svého někdejšího faráře, a v teplých měsících budou okolo ní poletovat světlušky i jiní valašští broučkové.

Vraťme se ale k té pohoršlivé díře (pozor, tím nemyslím Střítež). Milý čtenáři, už teď musíš kroutit hlavou nad tím střeleným nápadem psáti o díře. Ruku na srdce, přiznej se: Opravdu neznáš to svůdné vábení nahlížet do škvír, klíčových dírek, rezavých trubek a prasklinek? Nepřitahují tě, ani trošinku, nedozírné prohlubně, z jejichž jícnu se valí pekelný kouř? Nechtěl ses snad jako chlapec podívat do nitra mraveniště? Nikdy sis nepomyslil: Jaké by to asi bylo, kdybych se batyskafem spustil až na samé dno Mariánského příkopu? Ale ano, usvědčuji tě podle tvých rozpaků. Nemáš-li, dobrodruhu, po ruce Hranickou propast ani Macochu, obuj se do pohorek a syp (valašsky val) do té roztomilé vísky.

I ty bys byl rozrušen, kdyby ti za humnem vyrostla jáma. Ne, to není správné sloveso. Ona se tam spíše objevila. Ani to není přiléhavé. Jak se, propáníčka, může jáma objevit? Objevit se dá, k radosti pěstitelově, hromádka hlíny na zahradě. Máte-li štěstí a postřeh jako pan Miler, vykoukne z ní i krtek v kalhotkách. Jenže jáma, považte, více není, nežli je. Ergo, jáma se neobjevuje, nýbrž v českém a moravském prostředí zeje a tečka.

Ve Stříteži zela jáma. (Není to časomíra?) Tak zásadní úkaz zde nebyl zaznamenán po dobu tří pokolení, což se v místních poměrech rovná věčnosti. (Jistou paralelu bychom mohli spatřit jen v onom kráteru, z něhož se zrodil tunel Blanka.) Jámy mají v sobě cosi stvořitelského, na způsob lůna. O tom by mohl vypovídat i zdánlivě lechtivý tvar kamenných baptisterií v Sýrii.

Ve Stříteži dlouho zela jáma. Dlouho? Jámy sice nejsou nadčasové, ale dozajista bezčasové. Za pomoci stopek měříme rychlost běžce nebo jablka padajícího na Newtonovu drahocennou hlavinku. To, co neexistuje, tudíž nemůže ani trvat.

Zmatená sousedka, nikoli z tohoto hlubokomyslného přemítání, chvátala k té šeredné rozsedlině a naklonila se do ní. Uvnitř, na dně, stál chlapík a věcně ukusoval z podloží svou nabroušenou lopatou.

„Co tu děláte?!“ štěkla na něj zhurta.

„Ďuru.“ opáčil mužíček klidně.

Jeho odpověď byla natolik výstižná, že odzbrojila i nasupenou občanku. A tak se raději uchýlila s vrčením do bezpečí svého domku, jako pejsek do boudy.

Byla to přímo sokratovská etuda: Na jasnou otázku ještě jasnější odezva. V tázání se totiž skrývá předporozumění (dáme-li ovšem stranou pobloudilé dadaisty). Jestli takto úsečně odpovídal athénský mudrc své hašteřivé manželce, divíte se, že na něj sypala z okna odpadky? Syrová pravda v takových ženách probouzí hněv.

Náš dělník-filosof po celý život nedělal nic jiného než ďury a dělal je dobře. A zase jsme u téže svízele: Jestlipak lze vůbec dělat ďuru? Ta se více nedělá, nežli dělá. I když se na ní v potu tváře napracuješ, ne-pracuješ. Přesně zde tkví rozdíl mezi dříčem a lenochem. Budižkničemu a darmožrout neuvidí po sobě nic, výkopový pracovník po sobě uvidí hotové, vyhlodané a uspokojivé nic. (Jak krásné jsou ty české zápory!) A za svou ne-práci dostaneš řádně zaplaceno. Závidíte, není-liž pravda? I vy byste chtěli dozajista žít tam, kde za nic dostanete láci? Přitom nejde o obvyklé létající pečené holuby. Ne-pracování dá zabrat stejně jako dumání. Svorný úděl pracantů a myslitelů: Scio me nihil scire.

Pod každým postaveným domem či dopravní stavbou byla koneckonců ďura. Pod každou třídou i uličkou by se také dala nalézt. Prostě, na počátku byla ďura, srovnej Janův prolog. I když má stěny zablácené, zůstává čistou možností, a tudíž v sobě zadržuje bublající existenciální gejzír. Pak stačí, aby přistoupil logos jako semeno a bytí – pampadadá – vytryskne v celé své rozmanitosti. Jehí haór wahí haór. Budiž světlo a bylo světlo.

A teď drobet spirituální teologie: Jen si vzpomeňme, lidi, co všechno se zrodilo z těch našich vykotlaných skulin? Po mléčném zoubku se vyklubal zub dospělý. Po životních ztrátách a poklescích poklady zkušenosti či přímo duchovní obroda. Bylo by to výborné exerciční rozjímání. Co ty na to, můj milý Iňigo?

Hloubíme a zasypáváme. Zasypáváme, abychom hloubili. Hloubíme, abychom zasypávali. Prosím, prosím, už s tím skonči a přistup k věci, zní to jako nudné cvičení z českého časování pro cizince. Ba ne, spíše jako úvodní lekce metafyziky:

Je dost možné nebo raději, není vyloučeno, že to byl Thálés, který se jako první začal zamýšlet nad prvopočátky, když mu v Milétě, před jeho vilou na vavřínovém záhonku jednoho dne přibyla ďura. Přibyla nebo ubyla? Čert to vem!

Nad prvopočátky si lámali hlavu staří filosofové až do svatého Pavla, který toto počínání označil za pošetilé a nehodící se k ničemu. (Kolosanům, 2. kapitola) Poslechnu tedy svého jmenovce a popojdu o něco dál.

Některá umělecká díla jsou tak dokonalá, že přímo křičí po něčem či někom nepřítomném. Kde se jen rozkládá onen višňový sad? Kde stále vězí pan Godot? Kdy už se vrátí Hliník z Humpolce?

Zažil jsem jednu papežskou bohoslužbu, při níž byla hlavní postavou právě díra. Čím slavněji tato liturgie vyznívala, tím nápadněji se skvěla i paní díra. O slavnosti Těla a Krve Páně sloužil římský biskup Eucharistii před Lateránskou baziliku. Všechno probíhalo spořádaně. Papežské slavnosti se dotýkají nebeské harmonie. Vše je tak sehrané! Není tam sebemenšího prostoru pro nejistotu.

Roztomilá chybička, jíž se v našich farnostech dopustí nevinný ministrant, se přejde pobaveným úsměvem. Dokonce to vtiskuje punc lidskosti. Nedopatření během bohoslužeb vatikánských však mají mezinárodní a diplomatický rozměr. Tyto události bývají k tomu přenášeny prostřednictvím televize do našich domácností.

Benedikt XVI. toho památného dne předsedal z krásného křesla potaženého bílou kůží. Ve stanoveném okamžiku se přemístil k oltáři a na opěradle, ó hrůzo, se ukázala nevzhledná „lochna“. Jeden ze zkušených ceremoniářů se před tu ohyzdnou jizvu postavil, vlastním tělem ji zakryl, jen aby si hledáčky slídivých kamer nevšimly té politováníhodné drobnosti. Přišlo mi to neobyčejně rytířské. Bylo cítit, jak mu záleží na dobré pověsti církve, která je přeci Kristovou nevěstou. Je spanilá a počestná a nepatří se, aby někdo ukazoval jedovatým prstem na její natržený závoj. A z výšky, z tympanonu, se této taškařici božsky smál Nejsvětější Spasitel.

Už dlouho si prohlížím svou církev a stále se mi líbí. Někdy bývá komická až k popukání. Jindy nabývá podoby žalostné: Tolik děr, tolik rýh a v tak rychlém sledu! Jedno pohoršení střídá druhé. Zatímco jedni se pasou při pohledu na tuto nesvatou nahotu, synové církve trpí. Dívat se na tento zjev je samo o sobě velkým pokáním. I kdyby měla šaty rozervané skrz naskrz, mně to nevadí. Vlastně se mi zamlouvají i ty punkové šrámy v její skráni. „Snědá jsem, ale krásná.“ (Píseň Šalomounouva) Milý čtenáři, prosím tě, spolu s papežem Františkem: Nečekej, až bude dokonalá, abys ji mohl milovat! (srov. prosinec 2019)