Babiččina svatá routine

staré paní kulhají ke smrti

a těch několik zastavení

na známé vyšlapané cestě

to je jen smítka na výšivce

to je jen skrčený roh povlaku

to je jen spadlý drobínek

nic jiného ta zastavení neznamenají.

Tyto bezútěšné verše mě stále dojímají. Poraďte, ctěný básníku: čím to jen je, že v nich pokaždé tak věrně zahlédnu svou milovanou babičku?

Emilie Miličková se narodila léta Páně dvacátého třetího. Mé nejranější vzpomínky musejí sahat k jejímu šedesátému druhému roku. Byla velice hezká: I když měla vlasy černé jako havran a líc prostou vrásek, nevypadala v mých dětských očích vůbec mladě. Snad to bylo tím, jak se tehdejší ženy oblékaly. Zcela jistě to souviselo s jejím skálopevným řádem a zarputilou snahou o zachování důstojné obřadnosti.

Měla sešněrován všechen svůj čas; ne jako nepohodlnou kazajku, ale spíš důsledně zabalený závin:

Určeného data napjatě očekávala poštovní doručovatelku, paní Ráčkovou, která jí předala starobní důchod. Tento kairos nastával v přibližně stejnou hodinku a nebylo možné ho propásnout. Altera non datur.

Osmdesátého šestého jsme s babičkou vyhlíželi, podle doporučení pana Grygara, Halleyovu kometu. Ach, marně. Nad její zahradou, plnou stromů s plody lákavými na pohled, stále jen zataženo. „Koťátko, objeví se jen jednou za 75 let.“ „Babičku z Horního konce asi čáp přinesl ve špatný rok,“ dumal jsem ve svých šesti, „nikdy svou vlasatici nespatří. A já, já pravděpodobně také ne.“ Mé první životní zklamání. Místečko, odkud jsme vzhlíželi k nebesům, už nebylo zavlažovaným Edenem, protože se nad ním převalovala neprodyšná mračna. V té temné noci mi svitlo: „Mnohé lidské sny zůstanou nenaplněny.“ Díky babičce jsem si tu vesmírnou tulačku alespoň představil, její zářivý liščí ohon byl ještě spanilejší než na snímcích z hvězdárny.

Senoseč, nemohla být ani o chviličku odložena. Jako zkušený muezín o rammadánu vyhlašovala hodinu, které se všichni ženci měli přizpůsobit. Vyšší vůle stanovila. Pokud se opozdili, přišli k hotovému dílu. Uondaná, hrdá, ale také fortelná žena je předešla.

Jedno dopoledne v týdnu zasvětila cestě do spolku. Nakupovala podle úhledného lístečku, s rozvahou a uměřeně. Spořádaná důchodkyně musí dbát na zdravou stravu. Byť byla spořivá, slevy přehlížela.

Zastavila se při té příležitosti i na poště, kde vsadila dva sloupce Sportky, a tak si pohrávala s osudím paní štěstěny. Vzpomínala na první republiku nebo, jako jiní Čechoslováci, prahla po zázraku? Dokud měla sil podnikat namáhavou pouť do středu obce, zůstala sázení věrná.

Vybavuji si její rozhrkaný vozíček s osmicí, který se s troškou představivosti podobal snobské bryčce. Do obchodu se scházelo vlídně se svažujícím chodníčkem, nazpět se stoupalo do zrádného kopce. To se vždycky naše Sokolka se šatkou zapotila, poněvadž sveřepě odmítala, aby jí vnoučata v tlačení pomáhala. Tento výkupný kříž musela nést jedině sama. Všechno to bylo tak neúprosně symbolické! Za každé své životní rozhodnutí byla připravena nést odpovědnost, s náležitou, podivuhodnou vyrovnaností. Třebaže by se po letech byla rozhodla jinak, vždy stála za svým slovem.

„Ne, ne, já sama,“ durdila se jako umanuté děcko, „potřebuji se o něj opírat.“ Měla vlastně pravdu. Kříž člověku pomáhá vypnout hruď, stát rovně a tlačit. Dvě břevna – korzet hrdinů. Když jsem povyrostl do vnímavějšího věku, přiznala se přede mnou, ležíc na rozvrzaném otomanu, jako při psychoanalýze: „Možná jsem se rozvádět nemusela. Kdybych to byla tehdy překousla…“

Občas se okolo nás mihnul na kole babiččin soused Albert Pavlíček. Popohánělo ho nejen zemské zrychlení, ale i nezkrotná žízeň. Ve slunečných dnech jezdíval do Jednoty jen tak v trenkách s velkým břichem, aby svědomitě měnil prázdné pivní lahve za plné. Při zpáteční jízdě si odolné tašky pověsil na pravé a levé řídítko a rudý v potem zbrocené tváři šlapal do výšin jako o duši. Tolik obětí osudové lásce chmelové! Hleďme ho, záhorovického provazolezce, jehož vystoupení provázelo žertovné cinkání barevného skla.

Babička, které se nesmělo říkat Emilka, ale jedině Milena, se nakonec vyškrábala až na svou Kalvárii, usedla za kuchyňský stůl a jako bývalá vrchní účetní uherskohradišťské nemocnice si pečlivě vedla záznamy a ověřovala přijaté stvrzenky. Poté vyprázdnila obsah peněženky, včetně drobných mincí, a s uspokojením shledala, že jejich součet odpovídá skutečnosti.

Nikdy nic nechtěla zadarmo a na vše potřebné si postupně nastřádala, z mála. Dobrá žena, kdo ji najde? Zakládala kvas, pálila slivovici, ale sama jí neokusila. V naší rodině se přeci nepije.

Nebohatá ráda obdarovala svá vnoučata. Štědřejší bývala při mrskačce. To se nemohla nechat zahanbit švagrovou Božkou z protějšího domu. „Kolik ti dala? Cože, dvacet korun? Tak já ti dám padesátku.“

Kolikrát jsem si pomyslel: Kéž by se toto neměnné, nudné plynutí proměnilo v blažený spád! Nevyslovené rouhání. Její pravidelnost v sobě skýtala cosi hluboce ukázněného, přímo mnišského s prvky poustevnictví. Ora et labora; ora et labora; ora et labora! Tikající askeze běžného dne, od rozbřesku po soumrak.

Matutinum představovalo časné poklízení králíků. Travička se musela nasekat ještě za ranní rosy.

Laudy. Sardinky v oleji s kopcem čerstvé nasekané cibule a máslovým chlebíkem. Její kuchyňka se v mžiku proměnila v gotický refektář, když na stůl urovnala měkounký polštářek a na něj intronizovala knihu – pokrm duchovní. Jedla beze slov, oči se jí přitom slastně míhaly a stránky utěšeně šustily. Četla si lačně a oddaně, o primě i tercii, sextě i nóně.

Každý správný mnich ví, že jezení dosyta neprospívá duši. Moučník byl výsadou svátečního dne. Vždy ale šlo o vybrané zboží. Žádné kačení mýdlo ani turecký med. Její voňavé koláčky, ve „špajsce“ vyzrálé a proležené, byly ozdobou mých návštěv.

Serva ordinem et ordo servabit teipsum.

Rozhlasový přijímač byl jejím Římským graduálem. Hudbu členila do dvou výstižných tříd: skladby vážné a „řvačky“. (Z jistých důvodů vzala na milost Elvise, Beatles a také Abbu. Výjimky potvrzující pravidlo.)

Prozpěvovala si árie světových mistrů, bědujíc, že přišla o hlas. „Jaképak krákorání, babi? Vždyť ti to jde hezky.“ A také vzpomínala na houslové lekce, které jí dával důstojný pán na pitínské faře. Její dívčí skřipky přitom tiše pokrýval pel na podkroví.

Do divadla zavítala toliko dvakrát: Jako slečna na operetku U Bílého králíčka a v dospělém věku – My fair lady. Těmito společenskými zážitky se těšila jako diamantovým náhrdelníkem.

Rituály se nevysvětlují, ale prožívají. Třebaže venku radostně zářilo Slunce, ponechávala závěs do půlky shrnutý. Ó, zrovna tento obyčej mě převelice dráždil. Uvykat svůj zrak i duši hrobovému šeru se mi nikdy nechtělo. Kdykoli se zvedla z otomanu a odkolébala studenou chodbou na toaletu, mrštně jsem tkaninu odtáhnul. Po svém návratu z oněch míst neomylně závěs posunula „do půli žerdě“ a záhyby ladně urovnala.

Serva ordinem et ordo servabit teipsum.

A to jsme ještě nepromluvili o stabilitas loci, jíž jsou mniši vyhlášení. Emilie pocházela ze tří sourozenců, nejmladší byla Jarka a prostřední, miláček všech, Karlík. Bráška o jejích monastických sklonech věděl; přesvědčoval ji, aby spolu vyrazili v plném počtu na odpočinkovou dovolenou. „Ten Krym tě nebude stát ani vindru!“ Jistě by se jí tam líbilo, ale opustit svůj hrad, svou tvrz, svůj klášter, místo spasitelného pokání i předsíň rajských rozkoší? To nemohla. Babička vždycky hledala racionální důvody pro svá iracionální rozhodnutí.

Pyšně odmítala milodary od mladší sestry, brněnské paničky. Dokonce trvala na tom, aby jí i tu opotřebovanou ledničku řádně uhradila. Následovalo několik úsměvných tenisových výměn: Složenkou typu C namísto rakety si opakovaně smečovaly těch několik šupů. Kdo vlastně tento set vyhrál? Nevím, těžko by se to hodnotilo. Obě ženy každopádně prokázaly, že jsou z téhož vrhu, stejně paličaté.

S přibývajícími lety se objevily další a další ceremonie, pro babičku závažné, pro nás zábavné. Postupně už nešlo o udržení vlastní tváře, leč o prosté přežití. Cosi uvnitř duše ji neodbytně ponoukalo ke stále stejným úkonům: Čím více rozum uhasínal, tím více bujely zvyky.

V lednici se vršily potraviny, které už nestačila jíst. I ten nákupní seznam přepisovala stále dokola, na způsob cvičení z krasopisu. Hromádky výběrové šunky, kostky másla a mnoho, mnoho vajec. Účetní záznamy byly vedeny i nadále spolehlivě.

Celá vilka stárnula spolu se svou hrdou obyvatelkou. Někdy rychleji chátral dům, jindy babička. Zdálo se, že jí tento zakletý zámek strojí zlomyslné úklady a ona ho směle vybízela na souboj. Jednou vypověděl služby splachovací záchod. První den nosila prvorozená dcera vesnického vzdělance kbelíky neochotně, druhého dne se už s nákladem šourala odhodlaně, třetího jitra se napřímila a naučila se žít s tou sisyfovskou patálií. Když po dlouhé době byla závadná nádržka na vodu vyměněna, v nošení vody pokračovala i nadále. Jako africké dívky bez vyhlídek? Z úspornosti? Možná se tím vysmívala osudu. Na mě si, holečku, nepřijdeš! Serva ordinem et ordo servabit te.

Libovala si v televizi, to ano, avšak mezi filmy si vybírala. V televizním zpravodaji si zatrhávala pořady, které stojí za to. V obývacím pokoji zatopila v kamínkách. Televizní přijímač se rozjasnil krátce před půl osmou, kvůli losování. Sahat na tlačítka starosvětského televizoru předčasně mohlo přivolat mstu bohů. A tak se i jednou stalo. O něco dříve jsem zvednul paži a nenechavým prstíkem stisknul knoflík. Žensky zaoblená obrazovka skvostně zazářila jako asteroid v posledním tažení a odmlčela se navždy. Jediný živý společník Robinsonův byl tentam, pravidelná křivka kardiogramu se navěky srovnala. Babička podobna truchlící múze se dala do hořekování: „Už nemám nic, – už nemám televizi. – Tak. A je to. – Už nemám nic “ Litania infinita. Ten kalný večer! Přesmutné i směšné nešpory jedné staré mnišky. Zdálo se, že se s touto ztrátou už nikdy nevyrovná. (Nové zařízení si ale její přízeň získalo.)

Když bylo uhlí nahrazeno zemním plynem, nastaly pro babičku vzrušující chvíle. Můj otec ji měl zasvětit do obsluhy nového přímotopu. Uzávěr povolen, ale elektrickou jiskru se nedařilo vykřesat. Nezbývalo nic jiného, než sejmout plechový plášť a šikovně přiblížit štíhlou zápalku k unikajícímu plynu. Nebezpečné dílo se zdařilo. V kamínkách to jako na povel zahučelo. Otec zasunul kryt a uchytil jej šroubkem. Učenlivá babička v sobě objevila inženýrskou vášeň. Každého večera měla na stříbrném podnosu uchystán pohotovostní vercajk: šrubovák, zápalky a knot. V této dovednosti pokračovala i tehdy, když byl ďábelský startér vyměněn. Co se ve stáří naučíš, z toho jednou zblbneš. Babiččin kompletář.

Serva ordinem…

Člověk si obyčejně představuje stárnutí a umírání jako děj, při němž pozbýváme sil a schopností. Ono se však leckdy odívá do hrdého hávu zvykovosti. Obyčeje halící ubohost a pod ním vetché lidské tělíčko.