AKS
Náš profesor z morální teologie Renzo Gerardi byl učiněný sympaťák. Nevěděl jsem přesně, proč je tak zábavný a neodolatelný. Nemohl jsem si pomoci. Připomínal mi Haryho Šoumena ze Studia Kamarád, tu oblíbenou postavičku z plyše, jíž propůjčil nenapodobitelný, chraplavý hlas pan Císler. Měl šibalská kukadla a rád své kolegy bavil. Stejně jako Hary si rád ovíjel kabel od mikrofonu okolo lokte a brouzdal v prostoru před katedrou.
Inu, oni morální teologové byli vždycky dost svérázní. Mauro Cozzoli, asketa k pohledání, například užíval při svém výkladu dramatické dikce. Cyničtí posluchači z římského semináře, výkvět papežovy diecéze, si z něho tropili potutelnou legraci a zálibně komolili jeho jméno z Cozzoliho na Cazzoliho (italsky šulínek).
Jednoho dne tento vážený profesor přibližoval, jak významně ovlivňují okolnosti actus humanus: „Va´ bene, řekněme, že někdo kouří. Jistě, je to hřích proti Božímu přikázání Nezabiješ. Jenže ono je třeba se také ptát:“ starý dobrý profesor zaujal přímo hamletovský postoj. V každé z otázek pisklavě zdůraznil tázací zájmeno. Větu za větou nechával významně doznít, jako by vedl nějaký osudový monolog, „Che fumi? Co kouříš? Quanto fumi? Kolik kouříš“ a tu jedna z těch zlomyslných římských harpyí utrousila, s tímtéž důrazem: „Chi fumi? Koho kouříš?“
Mravopočestnost dona Maura prostě dráždila nezvedené římské „bohoušky“. Zvláště si vychutnávali jeho rozpaky, když v hodině předčítal jmenný seznam posluchačů. Vyskytovala se tam nejenom cizokrajná jména pro Itala nevyslovitelná, ale i taková, u nichž se musel pořádně červenat, spolu s jedním z jeho nositelů Hynkem Šmerdou. Vždycky když se schylovalo k písmenku S, třída soustředěně utichla. Řekne to? Měli všichni napsáni na čele? Ano, zapřel se, řekl: „Smerda.“ Pokud chcete vědět, co to znamená, podívejte se do slovníků.
Toho rána jsem se dal do gala, zhltal vyhlášený nepomucenských duťák, který se jinak definuje jako vzduch obalený těstem. Zkouška se odbývala v téže aule, kde po celý rok probíhala výuka. Jednotlivým výkonům tedy nepřihlížely jen nebeské kůry, ale také naši napnutí spolužáci. „In bocca al lupo, Paolo! Vlkovi přímo do tlamy!“
Na Papežské lateránské univerzitě bývalo zvykem umožnit zkoušenému, aby předestřel své téma. My Češi a Moravané jsme měli i jinou výhodu. Patřili jsme mezi oblíbené studenty. Těžili jsme z dobrého jména našich předchůdců.
Žádný žert jsme nepokazili, i když o našem delším vedení kolovaly bodré historky. Češi se prý smějí dvakrát: Nejprve s ostatními a poté, až to pochopí.
Mé argomento di piacere stálo za to: Představil jsem roztomilému profesoru problematiku sebevraždy. Když jsem byl v tom nejlepším, přerušil mě. Zabořil do mě náhle zbytnělé, bazedowovské čočky jako Hubbleův teleskop a ledově se otázal: „Cosa vuol dire A Kappa Esse? Copak znamená AKS?“ Krve by se ve mně nedořezal. V paměti jsem si promítnul naše skripta zelené barvy jako populární vydání Koránu. Zoufale jsem listoval a rozpomínal na pasáže, kde se vyskytovaly ty proklaté zkratky. Nouze naučila Dalibora housti. Byl jsem u cíle: „Professore, si tratta di un metodo d´inseminazione artificiale. Profesore, jedná se o metodu umělého oplodnění.“ Tu se Renzo Gerardi dobrácky rozesmál a ukázal na mou šedivou úpletovou vestu, kde poutala jeho pozornost veliká výšivka „AKS Olomouc“. Pst, nikomu to neříkejte, hlavně ne představeným Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci.