A vezmi s sebou kytaru

Okolo čela mívala vždy ovinutý vkusný šátek, jejž obměňovala podle příslušné liturgické barvy. Tak nápadité! Bylo mi dobře v její přítomnosti. Jak se jenom jmenovala? Nevím. Dívka s čelenkou?

Červen 2007. Když jsme se po skončeném kaplanování v Hranicích měl stěhovat do Vsetína, přišla se rozloučit i s kamarádkou Pavlou. Obě plakaly, musel jsem jim přirůst k srdci.

Již za několik týdnů přijely i s chlapcem Pavlem očíhnout mé nové působiště. Božínku, je na ně tak pěkný pohled: správná katolická chasa utvořená Oázou.

„Nemohla jsi vzít s sebou kytaru?“ obracím se na nádraží k dívce s čelenkou.

„Jo, to mi říkají všichni,“ opáčila zvesela velitelka, „ale já na kytaru nehraju.“

Fakt? Kroutím udiveně hlavou. Vypadala prostě jako „ta holka, která umí hrát na kytaru“.

Na faře zřízené v hospodářských prostorách zámku naše živá diskuse plyne dál, přirozeným korytem; zvesela přeskakujeme po kamíncích, jak to mladí lidé dovedou, hup sem, hup tam.

Pak je natlačím do své Škody Favorit a jedeme na projížďku tímto prapodivným městem. Ukazuji jim i pověstnou vyloučenou oblast pro sociálně slabé, jako by šlo o nevídanou atrakci. U těch čerstvě natřených plechových králíkáren drze přibrzdím, aby si spolujezdci, z pohodlí vozu, prohlédli ony nešťastníky.

Pak spolu na Horním městě plánujeme, sníme o nějaké mládežnické super-akci a rozdělujeme úkoly. Vtáhlo nás to. A v tom nejlepším se zase natočím k té zajímavé dívce a jen tak pronesu: „Víš co, měla bys s sebou vzít tu kytaru.“

„Vždyť už jsem říkala, že jsem kytaru jaktěživ nedržela v ruce,“ zaúpěla.

Fakt že jo, říkala. Omlouvám se. To, že je školená sklářka, že umí skvěle batikovat, nic z toho jsem nevzal na vědomí. Jen svou představu o ní. Koho ostatně zajímá vrstvení skleněných desek?

Dalšímu, skutečnému škádlení se už nebránila. Tento druh humoru ji vlastně nebavil. Už jen otráveně krabatila čelo. Tak dlouho ji budeme tlačit ke hře na kytaru, až se snad podrobí a naučí základním souzvukům, abychom byli konečně spokojeni a dopřáli jí svatého klidu.

Jó, ještě nejsem tak starý. Vzpomněl jsem si, že jméno té kytaristky bylo Míša Bartošková.

Připadám si někdy přesně jako dívka s čelenkou. Stále nás někdo tlačí do představ, které jsme si nevybrali a které nám nejsou vlastní. Dokud jen nebudeme hrát svou osudovou úlohu, nebude panstvo spokojeno.

K potlesku obecenstva postačí několik replik, ale za cenu ztráty vlastní tváře.

Kým skutečně jsem, kdo ví? V jednom vás ale chci ujistit: „Na kytaru nehraji.“

Yes sir
I can boogie
If you play a certain song
Yes sir
I can boogie
All night long